Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Než vystoupíme z letadla, musíme sami sebe připravit na skutečnost, že jsme přiletěli do jiného světa. Čínská civilizace je jediná na naší planetě, která se vyvíjela nepřerušovaně od svého vzniku až do současnosti v jediném od jiných izolovaném civilizačním prostředí. S výjimkou novověku nepodléhala cizím vlivům. Svou identitu ztrácí vlastně až v posledních desetiletích v důsledku překotné snahy o technizaci a materiální modernizaci. Proto, budeme-li Čínu posuzovat pouze podle evropských kritérií, ochudíme se o mnoho jedinečných zážitků. 

Všechny ideologie, jež v minulosti ovlivňovaly čínskou společnost, vznikly v čínském prostředí. Výjimkou je buddhismus, který Čína převzala z Indie, ale i ten si rychle přizpůsobila. Tím se Číňané podstatně liší od Japonců, kteří jsou naopak mistry v přejímání. Po celá staletí přijímali civilizační impulzy z Číny, aby se ve 2. polovině 19. století rychle a snadno přeorientovali na druhý břeh Tichého oceánu. 

Hedvábná stezkaJak mocnou zbraní je čínská kultura, dokazují celé čínské dějiny. Kolébkou čínské civilizace je povodí velkých řek, především Žluté a Dlouhé řeky. Lidé, kteří zde žili, se zabývali zemědělstvím a nikdy nebyli dobrými válečníky. Stávali se snadnou kořistí „severních barbarů“, tj. kočovných nebo polokočovných kmenů vzešlých ze stepí Střední Asie. Dobyvatelé obvykle založili nový  stát, ale představu o vlastní dokonalosti, potvrzenou silou zbraní, pečetili tím, že si osvojovali čínské civilizační zvyklosti. Během jednoho až dvou století se pak dokonale sinizovali, mj. i díky tomu, že se naučili používat čínské písmo. Čínské znaky jsou totiž mocným jednotícím prvkem, mocnou zbraní umožňující šíření kultury národa Han (Chan – připomínáme, že Chanové je správný název pro Číňany) do okolních oblastí, případně udržovat pohromadě nesourodou říši. Území čínské říše se tak paradoxně rozšiřovalo ne v důsledku čínských výbojů, ale v důsledku vítězných nájezdů nepřátel. Toto schéma je pochopitelně velmi zjednodušené, ale více méně charakterizuje historický vývoj celé východní Asie. 

Čínské civilizační prostředí se na rozdíl od evropského vyznačuje náboženskou tolerancí a absencí snahy o kolonizaci cizího území. Na počátku dynastie Ming (konec 14. a začátek 15. století) se technická vyspělost Říše středu promítla m.j. do schopnosti stavět lodě, které byly 30krát větší než lodě, s jakými skoro o sto let později přeplul Kolumbus Atlantik. Čínští mořeplavci zajížděli až k jižnímu cípu Afriky, ale nikdy cizí území nekolonizovali. To byl také jeden z důvodů, proč Číňané dlouho nechápali, jaké důsledky pro ně bude mít objevení se evropských kolonizátorů u čínských břehů. Ve 20. letech 15. století mingský dvůr dálkové plavby zakázal, Čína se uzavřela světu a v technickém vývoji ustrnula. Z konfrontace se Západem ve druhé polovině 19. století vyšla poražená.

Dnes se Čína snaží dohnat, co ve smyslu technického rozvoje zanedbala. Její hospodářský pokrok je obdivuhodný, bohužel spolu s modernizací se vytrácí čínská jedinečnost. Dnes již neexistuje Čína, ale „čínský svět“, do kterého kromě ČLR a Taiwanu patří všechny oblasti s početnou čínskou komunitou, tj. jihovýchodní Asie, západní pobřeží USA, především Kalifornie, a řada dalších. Mimo hranice ČLR a Taiwanu žije více než 60 milionů etnických Číňanů. Ve všech zemích, kde působí již delší dobu, jsou čínské komunity významnou složkou společnosti. Číňané v podstatě kontrolují hospodářský život celé jihovýchodní Asie. Díky své mimořádné píli a houževnatosti získávají významná postavení na amerických univerzitách a následně mezi americkou inteligencí vůbec. V posledních letech pronikají i do Evropy.

Mnozí badatelé, zabývající se prognózou vývoje lidstva, zasazují tuto skutečnost i do výše zmíněného zjednodušeného schématu vývoje Číny a z faktu, že od vrcholného střetu čínské civilizace se západní uplynulo již sto padesát let, a dále z faktu, že technický pokrok na Západě dospěl do stádia, kdy se lidstvo ocitlo na cestě ke sebezničení, vyvozují závěr, že vítězství západní civilizace nad východní, které se zdálo být tak jednoznačné na začátku 20. století, ve svých důsledcích tak zcela jednoznačné být nemusí. 

Prehistorie a počátky čínské kultury

Hliněná armáda - Xi´anNa počátku 20. století objevil švédský archeolog J. G. Andersson nedaleko Pekingu u osady Zhoukoudian (Čou-kchou-tien) kosterní pozůstatky a kamenné nástroje člověka žijícího v pozdním paleolitu. Podobné nálezy byly později zjištěny v několika lokalitách ve střední Číně. Z toho se vyvozuje, že čínské území patří do oblasti prvotního formování současného člověka. V 50. letech byla vykopána nedaleko Xi’anu (Si-an) u vesnice Banpo (Pan-pcho) osada, která umožnila rekonstruovat obraz života neolitické obce. 

Nejznámější z kultur vzniklých v povodí Žluté řeky je kulturaYangshao (Jang-šao), kterou na konci 3. tisíciletí vystřídala kultura Longshan (Lung-šan). Byla dílem lidu kmene Xia (Sia). Jejich vůdce založil dynastii stejného jména, kterou v 16. století př.n.l. vystřídala dynastie Shang (Šang), známá také pod názvem Yin (Jin). Z této doby pocházejí první písemné památky, nápisy zaznamenané na zvířecích kostech a želvích krunýřích. Památky na tuto dobu – sídliště, hroby a archivy nápisů – byly objeveny v provincii Henan (Che-nan). Vyplývá z nich, že Yinové pěstovali bource morušového a tkali hedvábné látky, uměli odlévat bronz a stavěli města obehnaná 6 metrů silnými hradbami. 

Ve 12. století př.n.l. si říši Yin podmanil kmen Zhou (Čou), který sídlil na západ od yinské říše. Zhouové si rychle osvojili vymoženosti Yinů, především odlévání bronzu, v němž získali obrovskou zručnost. Do období říše Zhou se datuje vznik čínského filozofického a náboženského myšlení. Charakteristická je snaha o zbožštění přírodních jevů a kult duchů předků. Poznatky o světě vedly k představě o neustálém vzájemném ovlivňování dvou protichůdných sil – yang a yin (jang – jin) = mužský a ženský prvek, slunce a měsíc, den a noc, teplo a chlad atd., a představě, že se svět skládá z pěti prvků: voda, oheň, země, dřevo a kov, které vzájemným prolínáním působí nejen na materiální svět, ale i na psychiku lidí. 

Původ jména říše tkví v kosmologii. Zhouové věřili, že země je čtverec, zatímco nebe má tvar polokoule. Skutečnost, že je jejich vlast obklopují z jedné strany oceán a z druhé strany nehostinné hory a pouště, je vedla k představě, že území, na němž žijí, je středem světa. Zde vznikl název Zhongguo (Čung-kuo), což je dodnes originální název, který my překládáme jako „Čína“. Zhong = střed, guo = stát, neboli „Říše středu“. 

Staří Číňané se živili zemědělstvím. Zkušenost je naučila, že budou-li pečlivě obdělávat půdu, budou odměněni bohatou úrodou. Tato historická zkušenost po staletí formovala čínskou povahu a je prazákladem příslovečné čínské houževnatosti, trpělivosti a píle. Potřeba určovat správně termín zahájení polních prací a dalších agrotechnických lhůt si vynutila vnímavé studium přírodních zákonitostí. Do této doby spadají i počátky čínské medicíny. Mýty vzniklé v této době byly shrnuty do Knihy dokumentů (Shu jing), lidové písně do Knihy básní (Shi jing) a filozofické úvahy do Knihy proměn (Yi jing). 

Přebal knihy Konfuciánství od počátků do současnosti8.–5. století př.n.l. je známé jako „období jara a podzimu“ a 5.–3. století př.n.l. jako „období válčících států“. Z hlediska novodobých dějin je z mnoha států, které v té době postupně vznikaly a zanikaly na území dnešní Číny, nejdůležitější stát Qi (Čchi). Nacházel se na poloostrově Shandong (Šan-tung) a důležitý je proto, že zde vznikla jakási vysoká škola, akademie Jixia (Ťi-sia), kde pracovali a studovali představitelé různých filozofických a politických škol. Z vedlejšího státu Lu pocházel známý filozof Konfucius.

Centralizovaný stát

Ze vzájemných válek a sporů vyšel vítězně stát Qin (Čchin), jehož vládce Yingzheng (Jing-čeng) byl r. 221 prohlášen Prvním císařem Qinů, což je čínsky Qin Shi huangdi (Čchin Š’-chuang-di) a pod tímto jménem ho znají dějiny. 

Tento císař uskutečnil řadu reforem a inicioval velkolepé stavby, z nichž nejznámější je bezesporu Dlouhá zeď a Císařský kanál, nejdelší stavba a nejdelší umělá vodní cesta světa. Zatímco Dlouhá zeď pozbyla funkčnost v polovině 17. století, kdy Čínu dobyli Mandžuové a posunuli hranici daleko na sever, Císařský kanál je funkční dodnes. 

Opravdu dlouhá Dlouhá zeďStavba Zdi, kanálu, měst, silnic, císařovy hrobky a dalších velkolepých staveb vedla k zotročení námezdní práce, k vybírání neúměrných daní a ke zbídačení širokých vrstev obyvatelstva a následně k povstáním. Výsledkem byl rozpad dynastie Qin a vznik dynastie Han (Chan). Stalo se tak r. 202 př.n.l. 

Za vlády dynastie Han kvetla v Číně věda a umění, aktivizovala se zahraniční politika, otevřela se Velká hedvábná cesta a díky spojení s centrální Asií a Indií pronikaly do Číny poznatky o okolním světě. Dynastie Han dosáhla vrcholu kolem r. 0, kdy měla okolo 50 milionů obyvatel. Hanská říše přestala existovat v důsledku nájezdů Hunů, definitivně zanikla r. 189. 

Následující období je obdobím neustálých válek mezi jednotlivými státy vzniklými po rozpadu říše Han a několika neúspěšných pokusů o opětovné sjednocení říše. Situace využívaly severní kočovné kmeny, které obsadily celý sever Číny až k Dlouhé řece, ale rychle si osvojily čínskou kulturu a sinizovaly se. 

R. 589 se podařilo vytvořit centralizovanou říši Sui (Suej), jejímž hlavním městem bylo druhé hanské hlavní město Luoyang (Luo-jang). Za této dynastie kvetly vědy a umění, byl vybudován průplav, který spojil řeky Žlutou a Dlouhou. Záliba suejských císařů v přepychu vedla k nespokojenosti podřízených. Ta vyvrcholila zradou jednoho z vojevůdců – Li Yuana (Li Jüan), který v r. 626 obsadil město Chang’an (Čchang-an), dnešní Xi’an (Si-an) a prohlásil se císařem. Nová dynastie dostala jméno Tang (Tchang). 

Dynastie Tang přežila tři století. Tangové vybudovali tři hlavní města, jedno přepychovější než druhé. Do nejvýznamnějšího z nich, města Dlouhého klidu – Chang’an (Čchang-an), nyní města Západního klidu – Xi’an (Si-an), směřují téměř všechny trasy naší cestovní kanceláře. Kromě těchto měst zažila v době Tang své období slávy města Kanton, Hangzhou (Chang-čou) a Chengdu (Čcheng-tu). Posledně jmenované, nyní hlavní město Sichuanu, se dokonce stalo na čas sídlem císaře, který sem uprchl před povstalci. 

Tangové bojovali s turkotatarskými kmeny obývajícími rozsáhlá území Střední Asie. Za cenu nelítostných válek museli před jejich nájezdy chránit své zemědělské oblasti a hedvábnou cestu. Chang’an byl východním terminálem hedvábné cesty, která se v době Tang stala významnou spojnicí Číny se západním světem. Putovali po ní nejen obchodníci, ale i učenci, cestovatelé a diplomaté. Díky těmto stykům se podstatně rozšířily znalosti Číňanů o okolním světě. Na východě udržovali Tangové styky s Japonskem, na jihu s Indií, Vietnamem (tehdy An-nan = Uklidněný jih), Barmou a Malajským poloostrovem. V této době se také ustálil zvláštní ceremoniál přijímání cizích vyslanců, který symbolizoval úctu cizinců vůči císaři Říše středu. Cizinci přinášeli do hlavního města říše v pravidelných intervalech dohodnuté dary a na oplátku byli obdarováni dary cennějšími, které nemusely být pouze hmotné povahy (například právo studovat v některém z klášterů, seznámit se s tajemstvím vynálezu, získat řemeslnou či uměleckou dovednost apod.).

Hedvábná cesta“ vedla z Číny na Střední východ nejen po souši, ale i po moři. Tudy pronikaly do přístavů jižní Číny poznatky arabského světa a islám. Buddhismus se rozšířil zvláště díky císařovně Wu Cetian (Wu C’-tchien). Jen v Chang’anu byla téměř stovka buddhistických klášterů. Tangští filozofové oživili učení Konfuciovo, ke slovu se dostal taoismus. 

Jeskyně BezeklikObdobí dynastie Tang je obdobím mimořádného rozkvětu věd a umění. Potřeba výstavby velkých měst, průplavů a opevnění vedla k rozvoji matematiky, pozorování změn ročních období vedlo k prohloubení astronomických znalostí, ranhojiči studovali vlastnosti rostlin. Také v Číně hledali alchymisté elixír nesmrtelnosti. Elixír nenašli, nicméně pronikli do mnoha tajů neživé přírody. Velkého rozkvětu dosáhla poezie. Básníci, které známe ze čtvrté a páté části Zpěvů staré Číny v přebásnění B. Mathesia, Li Po a Tu Fu, žili v této době. Popularita buddhismu ovlivnila výtvarné umění. Pro dobu Tang je typická malba na hedvábí, výzdoba jeskyní a bohatě zdobené pagody. 

Tangští císařové sbírali stará díla, svitky a zlomky spisů a platili za ně hedvábím. Ve speciálních dílnách je nechali restaurovat a přepisovat na papír. Díky tomu dosáhlo velkého rozmachu umění  kaligrafie. Staré konfuciánské kanonické práce byly sestaveny do sborníků citátů, jejichž znalost byla předpokladem úspěchu u zkoušek, kterým se musel podrobit každý, kdo usiloval o kariéru úředníka. Tangský dvůr byl vyhlazen v důsledku rolnických válek v r. 906. 

Po sérii vnitřních válek a válek se severními sousedy vznikla na severu dynastie Liao. Byla to dynastie nečínská (Kitanové), která však převzala čínský státní aparát. Vládla do r. 1125. 

Mezitím, v r. 980, se na jihu zformovala čínská dynastie Song (Sung) s hlavním městem Kaifengem (Kchaj-feng). Pro tuto dobu je typický rozvoj řemesel a s tím související výstavba velkých měst. Zdokonalovala se těžba a zpracování kovů, výroba drahých látek, keramiky a porcelánu. Vynález knihtisku a rozvoj výroby papíru umožnil vznik státních a soukromých tiskáren. Stavěly se velké lodě, které se vydávaly na dlouhé námořní cesty za pomoci kompasu. 

V 11. století vyvstal na západě další nepřítel, tangutský stát Západní Xia (Sia). Sungský dvůr si vykupoval mír podepisováním smluv, kterými se zavazoval platit vysoké výkupné. 

Období dynastie Song je významné z hlediska rozvoje čínské vzdělanosti. Do této doby spadá činnost čínských encyklopedistů, kteří v 10. století sestavili obrovské encyklopedické dílo obsahující téměř 1700 různých spisů. Ve 12. století vznikl naučný slovník shrnující poznatky všech tehdy známých vědních oborů. Teoretické znalosti se uplatnily při stavbě hrází, čištění řek od naplavenin, při stavbě opevnění. Objevil se i nový žánr – zeměpisná díla shrnující poznatky o cizích zemích, vznikla mnohosvazková díla o medicíně, astronomii, botanice, matematice a geologii. Zvláštní místo v songské vzdělanosti zaujalo dějepisectví a studium starých kulturních památek. Nový výklad klasických knih vedl k reformě konfucianismu – ke vzniku tzv. neokonfucianismu. 

V r. 1115 vznikl na severovýchodě džurčenský stát zvaný čínsky Jin (Ťin) = Zlatý. Podrobil si stát Liao a téměř fyzicky vyhladil jeho obyvatelstvo. V r. 1127 dobyli Džurčenové hlavní město songské říše Kaifeng. V těchto válkách vynikl hrdina Yue Fei (Jue-fej), jehož činy se staly oblíbeným námětem lidových pověstí a divadelních her. Zatímco severní oblasti pod vládou Zlaté dynastie propadaly všeobecnému chaosu, podařilo se Songům stabilizovat se na jihu. Koncem 13. století navštívil jejich nové hlavní město Hangzhou (Chang-čou) benátský kupec Marco Polo a popsal ho takto: „Je to nejlepší, nejvelkolepější město na světě… je v něm dvanáct tisíc kamenných mostů, všechny ulice jsou dlážděné. Ve městě je milion šest set tisíc domů a velkolepé paláce. Císařův palác je nejvznešenější na světě.“ 

Počátkem 13. století se na březích řeky Onon konal velkým sněm mongolských kmenů, na kterém byl náčelník Temundžin prohlášen vladařem – Čingischánem mongolského státu. Mongolové podnikali úspěšná tažení na západ i na jih, mimo jiné připojili ke své říši centrální Tibet. V r. 1215 dobyli hlavní město džurčenské říše Peking a v r. 1276 jihosongskou metropoli Hangzhou, takže songský dvůr kapituloval.

V r. 1271 založili Mongolové na dobytém území novou dynastii s hlavním městem Pekingemdynastii nazvali Yuan (Jüan). Prvním císařem dynastie Yuan byl chán Kublaj. Mongolové byli především válečníci, starost o hospodářství jim byla cizí. Čínská města i vesnice za jejich vlády pustly, obyvatelstvo chudlo a bouřilo se. Mongolská nadvláda nad Čínou netrvala ani sto let. V r. 1368 dobyla Peking povstalecká vojska vedená žebravým mnichem Zhu Yuanzhangem (Ču Jüan-čang). Poslední potomek Čingischána uprchl. Zhu Yuanzhang založil novou dynastii Ming a stal se jejím prvním císařem. 

S dědictvím slavné dynastie Ming, která vládla Číně od r. 1368 až do r. 1644, kdy ji zničili další nájezdníci ze severu – Mandžuové, se setkáváme především v Pekingu. Peking byl po Nankingu (Nanjing; Nan-ťing) druhým hlavním městem mingské říše a vděčí jí za řadu architektonických památek, včetně tzv. Zakázaného města.

Zakázané město z Uhelného pahorkuCísařům dynastie Ming se podařilo poměrně rychle zajistit stabilní vzestup hospodářství a bezpečnost na hranicích říše. Kromě jiného Mingové podnikali dlouhé námořní expedice do zemí jihovýchodní Asie a k východnímu pobřeží Afriky a přijímali poselstva z dalekých zemí. Díky této aktivitě se začal nerovnoměrný vývoj jednotlivých provincií: přímořské kraje bohatly, zatímco vnitřní provincie ustoupily do pozadí. 

Doba Ming je charakterizována rozvojem řemeslné manufakturní výroby (cukrovarnictví, čistírny rýže, zpracování čaje a tabáku, lisování oleje, mlýny). Byly postaveny obrovské architektonické komplexy – paláce v Pekingu a v Nankingu, chrám Nebes, hroby mingských císařů

Na počátku 16. století připluli k čínským břehům první Evropané, a to Portugalci. Podplacením čínských úředníků se jim v r. 1577 podařilo získat Macao (Aomen). Ve 20. letech 17. století připluli do oblasti Holanďané, kteří zbudovali základny na Pescadorských ostrovech a na Taiwanu. Krátce po nich projevili o Čínu zájem Britové. 

Mingská říše zanikla v důsledku rolnických válek a v důsledku nájezdů Mandžuů (bojovný polokočovný kmen, pocházející z povodí řeky Sungari), kteří dobyli Peking v r. 1644. Mingský dvůr utekl na jih a nějaký čas ještě vzdoroval z Nankingu. Poslední zbytky promingské armády se stáhly z provincie Fujian (Fu-ťien) na ostrov Taiwan a z této základny vedly nějaký čas svatou, ale beznadějnou válku proti Mandžuům. 

Dynastie, již založili Mandžuové po dobytí Pekingu, se jmenuje Qing (Čching) – Světlá. Je poslední z císařských dynastií; po jejím pádu v r. 1911 vznikla Čínská republika. Mandžuové si zajistili privilegované postavení v čínské společnosti, nicméně napodobovali státní zřízení a dvorní etiketu starých čínských říší a respektovali konfuciánské tradice. I když se snažili o společenské odlišení, postupem let se sinizovali. 

Mramorová loď v císařském Letním paláciV 18. století zesílil zájem Evropy o Čínu. Kromě obchodníků, kteří na čínském území zakládali jednotlivé obchodní faktorie, sem přicházeli křesťanští misionáři, především jezuité a františkáni, kteří studovali čínskou vzdělanost, překládali čínské knihy (zpočátku z mandžuštiny, jejíž hláskové písmo bylo Evropanům bližší než znakové písmo čínské) a šířili v Číně křesťanství. V nábožensky tradičně tolerantním čínském prostředí byli zpočátku velmi úspěšní. Problémy nastaly poté, co začali prohlašovat křesťanství za jedinou pravou víru. 

Za Mandžuů směli Číňané obchodovat s cizinci pouze v Kantonu. Koncem 18. století přijel do Číny britský vyslanec krále Jiřího III. Macartney, aby přiměl mandžuskou vládu povolit volný obchod s cizinou. Mandžuové s ním jednali jako s vazalem a poslali králi Jiřímu tento vzkaz: „Ty, ó králi, žiješ za mnoha moři, a přesto se k Tobě donesl věhlas o naší civilizaci, a Ty jsi vyslal posly, aby předali Tvůj pozdrav. Tvůj posel přeplul oceány a vzdal hold mému dvoru. Vzhledem k tomu, že vážil tak dalekou cestu, dovolil jsem mu, aby byl uveden do mé blízkosti a uspořádal jsem pro něj hostinu. Dal-li jsem příkaz, aby byly přijaty předměty, které jsi mi poslal jako tribut, je to pouze z úcty k Tobě... Máme všechno, a nepotřebujeme nic, co nevzniklo uvnitř naší říše...“ Tento úryvek svědčí o neschopnosti mandžuského dvora vymanit se z představy o vlastní výjimečnosti a o ignoraci vnějšího světa. Pohrdání cizinci a přezírání jejich vojenské síly způsobily, že se mandžuská armáda nebyla schopná postavit na odpor britským zbraním, když se Britové rozhodli prosadit silou to, co nedokázali prosadit jednáním. 

První ozbrojený konflikt mezi Čínou a evropskou mocností, který vypukl v r. 1842, dostal název 1. opiová válka. Britové totiž, aby vyrovnali schodek v platební bilanci, dováželi do Číny opium pěstované v jihovýchodní Asii a v Turecku a Číňané v něm našli zalíbení. Ve snaze zabránit dalšímu šíření opia, rozhodl se mandžuský místodržitel provincie Guangdong (Kuang-tung) zásoby opia spálit. Britové reagovali tím, že do čínských vod vyslali válečnou flotilu. Výsledkem byla porážka čínských vojsk a smlouva nankingská, na základě které musela Čína postoupit Británii ostrov Hongkong a otevřít další přístavy volnému obchodu. Británie a po ní Francie tak získaly možnost obchodovat prakticky po celém jihočínském pobřeží.

Byla to první ze série tzv. nerovnoprávných neboli kapitulačních smluv, jakých bylo do počátku 1. světové války Číně vnuceno několik desítek. Na základě těchto smluv musela Čína nakonec souhlasit s otevřením více než 100 přístavů svobodnému obchodu a dovolit evropským státům v těchto přístavech budovat koncese, v nichž se cizinci těšili právu exteritoriality, tzn. že nepodléhali čínským zákonům. Čína ztratila celní autonomii, to znamená, že o výši cel a o upotřebení výnosu celnic rozhodovaly cizí mocnosti. V neposlední řadě ztratila Čína v důsledku nerovnoprávných smluv rozsáhlá území, mj. i na sever od Amuru a na východ od Ussuri, kterých se zmocnilo carské Rusko. Kromě evropských mocností využilo slabosti mandžuského dvora i Japonsko, které učinilo ze souostroví Liuqiu (Liou-čchiou, Rjúkjú), z Koreje a Taiwanu vlastní kolonie a pronikalo i do jižního Mandžuska.

Zánik císařství a vznik Čínské republiky

Proti neschopnosti mandžuského dvora dívat se realisticky na situaci, postavit se na odpor rozpínavosti velmocí a řešit domácí problémy se bouřila pokroková inteligence. Série protimandžuských povstání vyvrcholila v r. 1911 tzv. xinhaiskou (sinchaj) revolucí, svržením mandžuské dynastie a vznikem republiky. 

V následujících letech Čína prožívala těžký porevoluční šok. Země se rozpadla na enklávy spravované militaristickými klikami, které mezi sebou neustále bojovaly o moc. Jednotlivé západní mocnosti spolu s Japonskem této situace zneužívaly k prosazení vlastních zájmů. 

Základním zahraničně-politickým požadavkem, který se snažila jediná mezinárodně uznávaná čínská vláda se sídlem v Pekingu prosadit, bylo zrušení pokořujících nerovnoprávných smluv. S tímto motivem vstoupila v r. 1917 do války po boku Anglie, USA a Francie. Od mírové konference v Paříži si slibovala především navrácení bývalých německých kolonií na čínském území. Západní mocnosti na pařížské konferenci demonstrovaly svůj pohrdavý postoj k Číně tím, že souhlasily, aby kontrolu nad bývalými německými koloniemi na čínském území převzalo Japonsko. 

ČankajšekHnutí za obrodu Číny vyvrcholilo zformováním nové čínské vlády v Kantonu. Tato vláda byla pod přímým vlivem SSSR, působili při ní sovětští vojenští, političtí i hospodářští poradci. V r. 1925 se jihočínská armáda vydala na pochod na sever. Když dospěla až k bazeinu Dlouhé řeky, kde byly soustředěny hospodářské zájmy velmocí, hrozilo nebezpečí přímé intervence západních mocností proti Číně. Situaci vyřešil vrchní velitel jihočínské armády Čankajšek tím, že provedl pravicový puč. Vyhnal sovětské poradce a dal velmocím najevo, že bude ochotný s nimi jednat. Po definitivním pádu pekingské vlády přešla moc v zemi na jihočínskou vládu kontrolovanou politickou stranou Kuomintang. Jejím hlavním městem se stal Nanking. Nankingská vláda sjednotila zemi a zahájila program ambiciózních hospodářských reforem. Byly jí však dopřány pouze tři roky mírového života. 

V r. 1931 napadlo Japonsko severovýchod Číny, odtrhlo ho od Číny a vytvořilo na jeho území loutkový stát Mandžukuo. Do jeho čela postavilo posledního potomka mandžuské dynastie, Pu Iho (Pchu-i), kterému bylo v r. 1911, kdy byl svržen z pekingského trůnu, pět let. 

Rozpínavost Japonska se neomezila jen na Mandžusko. V následujících letech ukrajovalo Japonsko od Číny kus po kuse, až konečně v červenci 1937 vyvolalo globální čínsko-japonskou válku. Kuomintangská vláda se stáhla do vnitročínské provincie Sichuan a hlavním městem učinila město Čunking (Chongqing, Čchung-čching). V době čínsko-japonské války propadla kuomintangská vláda korupci a všeobecnému marazmu. Proti Japonsku účinně nebojovala, neřešila ani základní společenské problémy. Z toho pramení úspěchy komunistů, kteří organizovali tzv. osvobozené základny, vedli proti Japonsku partyzánskou válku a úspěšně řešili agrární otázku. 

Po r. 1941, kdy Japonci rozšířili válečný konflikt i na USA a evropské državy ve východní Asii, se kuomintangská Čína stala důležitým spojencem USA a Velké Británie. Aby ji udržely ve válce proti Japonsku, plnily mocnosti každé přání kuomintangské vlády: konečně souhlasily se zrušením nerovnoprávných smluv a kodifikovaly postavení kuomintangské Číny coby jedné ze světových velmocí, mj. ji pozvali na zakládající konferenci OSN. Tak se Číně paradoxně podařilo dosáhnout maxima v zahraniční politice právě v době, kdy byla vnitřně nejslabší. 

Po porážce Japonska v r. 1945 byla Číně vrácena všechna uloupená území včetně Taiwanu a Mandžuska. S komunisty se však kuomintangská vláda nedohodla. V r. 1946 vypukla poslední etapa občanské války, v níž zvítězili komunisté. V r. 1949 vznikla Čínská lidová republika s hlavním městem Pekingem.

Čínská lidová republika

Císařský drak před Zakázaným městem, PekingKuomintangská vláda včetně politických, vojenských i hospodářských prominentů utekla na Taiwan a vyhlásila heslo „Určitě se vrátíme na pevninu“, zatímco komunistická vláda v Pekingu vyhlásila heslo „Určitě osvobodíme Taiwan.“ Ani jedna z obou stran své heslo neuskutečnila. V současné době se zdá, že ke sjednocení obou částí Číny dojde časem zcela jinými než vojenskými prostředky. 

Obyvatelé Taiwanu, převážně etničtí Číňané, přivítali konec japonské nadvlády a připojení k Číně v r. 1945 většinou s vlasteneckým nadšením. Brzy se však z tohoto nadšení vyléčili. Kuomintang raboval ostrov ve jménu boje proti komunismu a povstání, které na ostrově vypuklo v únoru 1947, utopil v krvi. Po příchodu ústřední čínské kuomintangské vlády na Taiwan v r. 1949 proto málokdo viděl budoucnost Taiwanu optimisticky. Nyní, po půl století, se situace jeví jinak: Kuomintang, poučen chybami, kterých se dopustil na pevnině, dokázal z Čínské republiky na Taiwanu vybudovat prosperující stát, jehož ekonomika je považována za jednu z nejdynamičtějších ekonomik světa. Z původně ostře diferencované společnosti se vyvinula poměrně jednolitá otevřená společnost. 

Na čínské pevnině byla situace naopak mnohem méně příznivá. Po nadějném nástupu v 50. letech postihl čínskou komunistickou elitu podobný osud jako komunistickou elitu v evropských zemích. Spolu s ideologickými odpůrci zlikvidovala i konstruktivní opozici. Přirozený úpadek revolučního nadšení se vedení KS Číny snažilo nahradit pseudorevolučními kampaněmi, které ničily nejen ekonomiku, ale i morálku lidí. Nejznámější a nejzoufalejší z těchto kampaní byl na přelomu 50. a 60. let tzv. „velký skok“, rozuměj do komunismu. Byl to pokus naroubovat rovnostářské komunistické ideje na základnu nevyspělého hospodářství. Pokus skončil tragicky, podle některých odhadů zahynulo hlady na 20 milionů lidí. 

V r. 1966 iniciovala skupina kolem Mao Zedonga (Mao Ce-tung), která se obávala, že po smrti velkého vůdce ztratí moc ve státě, tzv. Velkou proletářskou kulturní revoluci. Byla to naprosto nesmyslná kampaň namířená proti umělcům, vědcům, mladé inteligenci, proti všem, kdož měli vlastní názor a dokázali se dívat na situaci ve státě kriticky. Nejtragičtější na této kampani je skutečnost, že se iniciátorům kampaně podařilo zmanipulovat mládež, které dali moc kritizovat dospělé. Tzv. rudé gardy ničily památky, ubíjely k smrti své učitele, pálily knihy, doslova zdivočely. Když dnes hovoříte s těmi, kteří se jako středoškoláci koncem 60. let účastnili rudogardistického běsnění, většinou vám řeknou, že sami nechápou, co to do nich vjelo, proč to tehdy dělali. 

Po smrti Maa v r. 1976 se postupně ke slovu dostalo realistické křídlo ve vedení KS Číny v čele s Deng Xiaopingem (Teng Siao-pching). Okamžitě zahájilo hospodářské reformy, jejichž podstatou byla snaha nahradit kolektivistickou anonymitu individuální zodpovědností. Výrobní prostředky v zemědělství, ve službách a dalším drobném podnikání byly dány do soukromého užívání. Díky iniciativě, které tím byly otevřeny dveře, se podařilo v neuvěřitelně krátké době vyřešit problém zásobování měst potravinami a lehký průmysl surovinami rostlinného a živočišného původu. Soukromé a tzv. kolektivní výrobny dokázaly uspokojit potřeby kladené na výrobky lehkého průmyslu. Díky těmto opatřením se výrazně zvýšila životní úroveň obyvatelstva. 

Maglev – rychlovlak jezdící na principu magnetické levitace v ŠanghajiPoté, co bylo zajištěno zásobování základními životními potřebami, se čínská ekonomika zaměřuje na zlepšení stavu bydlení včetně vybavení domácností atd. Rok od roku se viditelně zlepšuje doprava, staví se silnice, železnice, a to vše v nejvyšším světovém standardu. Některé oblasti, především oblast kolem města Kantonu či Šanghaje, již ničím nepřipomínají rozvojovou zemi. Problematický je nedostatek surovin a energií a samozřejmě ekologie. Liberalizace společnosti má stejně jako jinde i negativní průvodní jevy: pokles morálky, kriminalitu. Přes všechny problémy je modernizace ČLR v posledních desetiletích impozantní.

Fotogalerie k článku
Související články
Katalog 2017 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů