Tao (v transkripci pinyin Dao) znamená čínsky cesta. Rozumí se cesta přirozeného vývoje. Je to síla, která způsobuje neustálé proměny v přírodním světě. Tuto sílu není možné personifikovat ani jinak konkretizovat. Je to princip. Taoismus nemá zakladatele ani jinou postavu, jakou je např. pro křesťanství Ježíš, pro islám Mohammed nebo pro buddhismus Buddha. Ale má mnoho mistrů, kteří vysvětlovali „tao“.
Pro cizince, kteří chtějí tento pojem pochopit, je třeba připravit malou exkurzi do tajů čínských znaků. Grafická podoba znaků v sobě skrývá myšlenku, která je do cizího jazyka jedním slovem nepřeložitelná. Tato myšlenka je obsažená ve skutečnosti, že jeden a tentýž znak může podle svého postavení ve větě znamenat podstatné jméno, sloveso, předložku atd. Takže tao může znamenat nejen „cesta“, ale také „dojít někam“, „až někam“, „k někomu, někam přijít“ atd. Hlubší smysl znaku bývá rovněž obsažen v jeho komponentech. Konkrétně – znak tao se skládá ze znaku pro hlavu a ze znaku pro chodidlo. Z toho vyplývá, že pojem „cesta“ nemůžeme chápat pouze jako konkrétní cestu, po níž naše nohy chodí, ale také jako abstraktní cestu životem, po které nám naše hlava káže jít. V teorii o vzájemném vztahu protipólů hlava znamená začátek a chodidlo konec. Neboli každý konec něčeho je zároveň začátkem něčeho jiného a my jdeme po jedné cestě, abychom na jejím konci přišli na začátek cesty druhé. Došel-li mistr na konec své cesty a předal nám své učení, konec jeho cesty je začátkem cesty naší.
Doufáme, že se nám touto vsuvkou podařilo nejen upozornit na složitost filozofického pojmu tao, ale i na půvab čínských znaků a zároveň na záludnost každého překladu. Jakmile se čínský text přeloží do jiného jazyka, je nenahraditelně ochuzen o podprahovou vypovídací hodnotu znaků. A pokud jste z našeho výkladu nepochopili, co to tao vlastně je, nezoufejte, i ti největší taoisté se smířili s myšlenkou, že nejsou schopni tao plně pochopit. Vždyť sama úvodní věta nejznámější taoistické knihy O tau a ctnosti začíná větou: „Tao, které lze pojmenovat, není tao.“
Taoistická představa o lidském těle jako zmenšeném modelu vesmíru je zdrojem obrovského intelektuálního bohatství lidstva, kterým je čínská medicína. Taoisté věří, že zdravé tělo je základním předpokladem dosažení výsostných duchovních stavů. Proto věnovali a věnují obrovskou pozornost léčebným a stravovacím praktikám. Objevení účinků akupunktury a akupresury, stejně jako studium léčebných účinků rostlin, je dílem taoistů. Taoističtí mistři vyvinuli i speciální cvičení, která napodobují pohyby zvířat, a tím pomáhají člověku přiblížit se přirozenému stavu věcí. Dávno před příchodem buddhismu používali taoisté metody meditace jako prostředku dosažení harmonie s vesmírem. Ústřední myšlenkou taoistické meditace je wu wei = nečinění, nezasahování. Ani tento termín nesmíme chápat mechanicky. Správné vystižení by asi bylo toto: jednat tak, abychom negativně neovlivnili přirozený vývoj věcí. Ti, jimž se to dokonale povedlo, dosáhli podle taoistů nesmrtelnosti nejen duchovní, ale i tělesné.
Taoisté uctívají princip yin – tj. ženský pasivní princip, neboť podle nich klid a pohoda, pramenící z přizpůsobení se, vede k přirozenému úspěšnému vývoji spíše než agresivita principu yang – mužského aktivního principu. Taoisté své učení nikdy nešířili, ale rádi přijímali ve svých klášterech ty, kdož se snažili jejich učení pochopit.
Kořeny taoismu sahají do dávné minulosti, až k mýtickému Žlutému císaři, který žil v době, z níž se nezachovaly žádné záznamy. Podle legendy žil v l. 2696–2598 př.n.l. Od poustevníka se naučil nejen správně vládnout, ale i léčit, krotit divou zvěř apod. Na konci své 99 let trvající vlády se na zádech draka vznesl na nebesa a stal se nesmrtelným.
Za zakladatele taoismu je někdy považován učenec Lao-c’, ale i jeho postava je napůl mystická. Pokud skutečně žil, byl nejspíš starším současníkem Konfucia. Na rozdíl od mnoha vyznavačů Konfucia věřil, že člověk je od přírody dobrý, a aby takovým zůstal, musí být ponechán sám sobě. Lao-c’ pracoval ve státním archivu státu Zhou (Čou). Když ho práce unavila, usedl na vodního buvola a odejel do hor, aby se už nikdy nevrátil. Až do dnešních dnů je ideálem čínských intelektuálů odejít v určitém věku z ruchu veřejného života „do hor“. Na žádost strážce průsmyku, kterým procházel, sepsal Lao-c’ své učení do knihy, jenž dostala název Daodejing (Tao-te-ťing) – O tau a ctnosti. Druhým velkým taoistickým myslitelem byl Zhuangzi (Čuang-c’), který taoismus přiblížil širší veřejnosti. Ze starých taoistických knih je třeba jmenovat Vnitřní kánon Žlutého císaře ze 4. století.
Ve 2. století n.l., zřejmě pod vlivem buddhismu, začal taoismus nabývat podobu lidového náboženství s pantheonem bohů. Otcem tohoto pojetí je Zhang Daoling (Čang Tao-ling), který založil Cestu nebeských mistrů. Zhang byl alchymista a léčitel. Podle jeho představ měla Nebesa, kde žili mistři, tři stupně a mnoho oddělení, z nichž každé mělo přesně vyhrazené pravomoci. Taoistický mistr, který byl pověřen prováděním obřadu styku s Nebesy, měl za úkol rozhodnout, jakému nebeskému oddělení má být prosba věřícího adresována. Zhangova rodina a jeho teorie získaly velkou váhu po rozpadu dynastie Han (Chan) ve státě Wei (Wej), tedy na severu Číny.
Taoismus se rozšířil v době Song (Sung), kdy byl oficiálním náboženstvím. Pantheon byl rozšířen především o tzv. Nefritového císaře, který vládl zemi, vodě i všem nesmrtelným. Císař přidělil taoistickým mudrcům velké území v Horách draka a tygra (Longhushan, Lung-chu-šan) v provincii Jiangxi (Ťiang-si). Zde sídlili až do r. 1930, kdy se toto území stalo jednou z komunistických základen. Mniši sekty nebeských mistrů z taoistických areálů v Horách draka a tygra, kteří se ve 40. letech ocitli na území komunisty kontrolovaných oblastí, odešli po r. 1949 většinou na Taiwan. Ani tam neměli snadnou pozici, protože v době japonské kolonizace byl taoismus z Taiwanu téměř vymýcen. Dnes žije na Hoře draka a tygra malá skupina taoistů, kteří se snaží udržovat tradiční obřady. 64. nebeský mistr zůstává na Taiwanu a daří se mu vzbuzovat zájem o taoismus mezi obyvateli ostrova, ale i jinde ve světě.
„Tři poklady“: esence (jing, ťing), energie (qi, čchi) a duch (shen, šen) musí být podle taoistů uchoványv souladu. Jednou z metod, jak toho dosáhnout, je „cvičení velkých kruhů“ – Taji(tchaj-ťi), známé v dnešní době už i u nás.
Taoismus má řadu podob. Jedna z nich – lidový taoismus – si na pomoc vzal celý šik bohů: boha dlouhého věku, boha bohatství, boha města, boha přírody, boha deště, trávy, ale i bohy takových prozaických předmětů, jako je zeď, příkop atd. Nejuctívanějším je zřejmě bůh domácího krbu. Zvlášť mocní jsou bohové hor. Na nejvyšším stupni taoistických nebes kralují „tři čistoty“: bohové nebes, země a lidských bytostí. Druhému stupni vládne Nefritový císař, který řídí všechny záležitosti země. Ale není všemocný, i on podléhá zákonu střetu yin a yang.
Osm nesmrtelných pomáhá lidem překonávat každodenní problémy. Jejich atributem je meč, železná hůl, bambusová trubice s hůlkami, císařské tabulky, nefritová flétna, vějíř z peří, košík s květinami a kvítek lotosu. S obrazem těchto postav se můžeme setkat všude a v různé podobě.
Taoismus ovlivnil slovesné umění. Básníci Tao Yuanmin (Tchao Jüan-min), Li Bo (Li Po) a další byli taoisté. Největší vliv měl taoismus na malířství, kde jsou nejoblíbenějším námětem horské scenérie. Velký zájem je o studium taoismu ve vztahu k umění, k vědě, politice, hudbě apod.
