Buddhismus je cesta k duchovnímu prozření. Za jeho zakladatele je považován Ind, kralevic Siddhártha Gautama, který se narodil kolem r. 563 př.n.l. v dnešním Nepálu. Historikové nepochybují o tom, že tato postava indických dějin skutečně existovala. Až do svých 29 let viděl jen samé krásné věci. Dvořané a příbuzní odstraňovali z jeho okolí všechno, co by se mu mohlo nelíbit. Ve 29 letech poprvé vyjel z bran paláce a viděl bídu světa. Jeho osud změnilo setkání se starcem, který neměl nic kromě potrhaného roucha a hole a který mu řekl: „Jsem vystrašen narozením a smrtí, a proto jsem se vydal do bezdomoví, abych dosáhl osvobození… Hledám nejblaženější stav, ve kterém není strast, stáří ani smrt.“ Toho dne opustil Siddhártha palác, oděl se žlutým rouchem a stal se poutníkem. Po mnoha letech dosáhl stavu procitnutí, tj. zbavil se vášní a touhy, a okusil nirvánu, stal se Buddhou – Procitnuvším. Tento okamžik je považován za počátek buddhismu. Gautama procitl pod fíkovníkem. Proto fíkovník hraje významnou roli v buddhistické mytologii.
Co je to nirvána? Podle Buddhy je nirvána sféra, kde není ani země ani voda, ani oheň ani vzduch… která není ani tento svět, ani slunce ani měsíc. Je pouze konec strastí. Tradice uvádí, že tehdy mohl Buddha odvrhnout své tělo a bytí, ale neudělal to, aby se mohl o své procitnutí podělit s ostatními. Aby i ostatní duše mohly skoncovat se svým řetězcem strastí a znovuzrození. Jeho první rozmluva s učedníky bývá nazývána Promluvou v antilopím háji, nebo také Roztočením kolesa nauky. Kolo je symbolem buddhistické nauky – symbolem neustálého přecházení z bytí do nebytí a naopak.
Na šíření buddhismu má rozhodující vliv konverze krále Ašóky, který v určitém momentu začal litovat utrpení a krveprolévání, jež způsobily jeho vojenské výboje, a došel k závěru, že: „... v náboženství je hlavní dokonalost. Náboženství, to znamená: dobré činy, slitovnost, dobročinnost, čistotu a mravnost. Obnáší laskavost vůči chudým a postiženým a dobrotu ke zvířatům, k ptákům a ke všem tvorům. Nechť všichni dbají tohoto výnosu a ať to trvá po věky. Kdo bude jednat podle toho, dosáhne věčného štěstí.“ Ašóka chtěl sdělit Buddhovu moudrost celému světu, a proto vyslal misionáře všemi směry: po pevnině přes horský masiv Himálaje a po moři do jihovýchodní Asie.
Do Číny se buddhismus dostal v 1. století n.l. za dynastie Han (Chan) po hedvábné cestě. Buddhismus neprotiřečil již vžitým pravdám šířeným konfuciány a taoisty a Číňané ho přijali jako pravdu třetí. Nepřijali ho však v té podobě, v jaké se buddhismus prosadil v Indii, ale přizpůsobili si ho svému způsobu myšlení. Čínská podoba buddhismu se později ujala v Koreji, Vietnamu a Japonsku. Tato severní větev buddhismu je nazývána mahájána – Velký vůz, na rozdíl od tradiční hínajány – Malého vozu, který je praktikován zejména v Indii, na Šrí Lance, v Thajsku. Vozem je míněn vor, který přeplaví poutníky na „onen břeh“.
Jádrem mahájánového buddhismu je postava bódhisattvy – bytosti, která již má právo vstoupit do nirvány, ale vrátí se na zem, aby usilovala o spásu dalších bytostí, jelikož buddhovství může dosáhnout teoreticky každý. Bódhisattvové se mohou zrodit jako lidé i jako zvířata, ale nejmocnější bódhisattvové sídlí v nebi. Buddhistické nebe je zabydleno bódhisattvy, které je možno žádat o přímluvu a pomoc. Ideálem hínajánového buddhismu je naproti tomu arhat, jedinec, většinou mnich, který dospěl k procitnutí sam za sebe.
Nejznámějšími postavami buddhistického pantheonu je Maitréja – laskavá bytost, která pomůže každému, kdo o pomoc požádá. V Číně je vůbec ale nejoblíbenějším božstvem Avalokitéšvara, který může na sebe přijmout jakoukoli podobu. Na rozdíl od Indie a Tibetu, kde má podobu muže, vzal v Číně na sebe podobu ženy – bohyně Guanyin (Kuan-jin). Je také považován za patrona Tibetu, jehož živoucí reinkarnací jsou dalajlamové. Další významnou postavou je Maňdžušrí – symbol moudrosti a výmluvnosti. Jeho atributy jsou luk, šíp, meč a svitek s posvátným textem.
Mahájánový buddhismus obohatil buddhistické nebe také o nové Buddhy, například Amitábha (A-mi-tcho-fo) – Buddha nekonečného jasu. V mahájánovém buddhismu je, na rozdíl od buddhismu hínajánového, Buddha Sithartha pouze jedním z mnoha Buddhů.
Chan (čchan, japonsky zen) je meditační forma buddhismu, která vznikla v Číně po příchodu mnicha Bódhidharmy do Číny v r. 520. Tento mnich dokázal meditovat nepřetržitě 9 let, a když mu víčka klesala únavou, odřízl si je. Na místě, kam je odhodil, vyrostly údajně čajové keře. Základem čchanového buddhismu je intuitivní procitnutí, které je dle jeho vyznavačů důležitější než procitnutí pomocí studia písma. Podobně jako taoisté používají i čchanoví mistři k rozvoji intuice záhadných příběhů a paradoxů. Čchanoví mniši na rozdíl od ostatních buddhistických musí fyzicky pracovat.
Buddhismus nemá jedinou svatou knihu, jakou je např. Bible. První buddhistické texty byly napsány v jazyce pálí na palmových listech v r. 43 př.n.l. a jmenují se Tipitaka – Tři koše (koš kázně, koš rozprav a koš metafyziky). Podle tradice ve 2. století svolal král Kaniška koncil, na němž byl sestaven kodex v sanskrtu nazvaný Tripitaka, který je základem mahájánové formy buddhismu. Nejznámější součástí je tzv. Lotosová sútra.
Zpočátku se považovalo za nemístné zobrazovat lidskou podobu Buddhy, který odešel do prázdna. Zobrazovaly se pouze jeho symboly – strom bódhi, prázdný trůn, šlépěj, kůň bez jezdce. Později se od této tradice ustoupilo a od časů krále Kanišky je Buddha zobrazován.
Všechna zpodobnění Buddhy mají některé kodifikované znaky: Buddha má přivřené oči a usmívá se; je zahleděn do vnitřního světa a je vnitřně spokojen; Buddha má svatozář – důkaz božskosti; hrbolek na temeni hlavy znamená nadmozek, sídlo nejvyšší moudrosti; dlouhé ušní lalůčky napovídají, že dříve nosil těžké náušnice, ale teď se vzdal světského bohatství; úrna na čele je znak duchovního vhledu. Také gesta Buddhových rukou jsou konvenční. Říká se jim mudry: pravá ruka s dlaní kupředu, ukazováček se dotýká palce a ostatní prsty vzhůru, to je mudra učení či kázání; ruce složené v klíně, levá vespod = mudra meditace. V buddhistické symbolice hraje důležitou roli lotos – květina, která je mimořádně krásná, přestože vyrůstá z bahna. Buddha často sedí na lotosovém trůnu, jindy leží. Socha ležícího Buddhy, často nazývaná „spící Buddha“, znázorňuje Buddhu odcházejícího do nirvány.
Buddhistickou architekturu reprezentují stúpy – původně jednoduché pahorky navršené nad popelem ostatků. Později se začaly rozšiřovat a vylepšovat. Ohrádka na vrcholu znamená nebesa, trojitý slunečník – Buddhu, nauku a společenství mnichů. Do stúp se nevchází, jsou to místa pro uchování relikvií. Věřící je uctívají obcházením dokola pravým bokem ke stúpě – symbol koloběhu života. V Číně se stúpy vyvinuly v pagody (3–13 poschodí). Odtud pronikly spolu s čínskou formou buddhismu do Koreje, Vietnamu a Japonska. Buddhistické kláštery jsou někdy obrovské komplexy, obsahující svatyně, obytné budovy, knihovny a studovny. Často bývají vytesány ve skále.
Tibetské buddhistické umění má také své zvláštnosti: Tibeťané používají praporec s vyobrazením Buddhy – thangka. Buddha drží v pravé ruce hromoklín – symbol síly, a v levé zvonek – symbol moudrosti. Mandala je geometrický obrazec symbolizující „sídlo bohů“. Uprostřed bývá zobrazen Buddha nebo některý bódhisattva, okolo jsou fantasticky spletené obrazce dalších božstev. Meditací nad mandalou lze podle věřících dosáhnout stejného účinku, jako kdyby se modlitba odříkávala.
Umění zenového (čchanového) buddhismu je charakterizováno mimořádnou prostotou, čistotou a kázní, vyvěrající z meditace. Svatyně jsou velmi prosté, bez soch a dalších zobrazení. Zachovalo se především v Japonsku. Mnich Eisaj, který přinesl zen z Číny do Japonska, sem přinesl zároveň čaj.
