O příchod islámu a jeho šíření se zasloužili především arabští, perští a středoasijští kupci, kteří přijížděli obchodovat zejména po moři do přístavů Kanton (Guangzhou – Kuang-čou) a Quanzhou (Čchüan-čou). V Kantonu byla také r. 1651 postavena první mešita na území Číny a nacházela se zde nejpočetnější muslimská komunita. Později žilo nejvíce muslimů v hlavním městě dynastie Song (Sung), v Hangzhou (Chang-čou), kde v této době dokonce oficiálně spravovali úřad pro námořní dopravu.
Od období dynastie Yuan (Jüan) se muslimové postupně mísili s místním obyvatelstvem (etnickými Číňany a Mongoly), a vytvořili tak novou zvláštní národnostní menšinu Hui (Chuej). Huiové hovoří čínsky a jsou velmi blízcí dominantním Hanům (Chan), ale liší se od nich především praktikováním islámu, s nímž souvisejí i další specifika týkající se stravování, oblékání a náboženství obecně. Huiové nepoužívají už ani původní arabská či perská jména, i když z nich některá počínštěná vycházejí a dá se podle nich zjistit, že jde o muslima (Ma = Muhammad). Vliv čínského prostředí se odráží také v architektuře. Typické islámské stavby – mešity – nesou většinou typické prvky tradiční architektury čínské.
Za dynastie Ming patřilo několik muslimů k nejvýznamnějším vojenským generálům. Vůbec nejznámějším muslimem nejen této doby je asi admirál Zhenghe (Čcheng-he), huiský Číňan známý též pod jménem Ma Sanbao, který vedl v l. 1405–33 sedm námořních výprav do oblasti jihovýchodní Asie, Indie a Blízkého východu.
Za poslední čínské dynastie Qing (Čching) neměl islám v Číně zrovna ustláno na ružích. Pro toto období je charakteristická řada muslimských povstání a rebelií proti čínskému (mandžuskému) dvoru, který omezil výstavbu nových mešit či zakazoval vykonávat pouť do Mekky. K největším povstáním patřilo separatistické povstání v provincii Yunnan (Jün-nan) vedené Du Wenxiuem (Tu Wen-siou), které trvalo dlouhých 17 let (1856–73) a při němž zahynulo okolo milionu lidí. Ještě větší počet obětí měla pak tzv. dunganská revoluce v l. 1862–77, k níž došlo naopak v severozápadní Číně. Ta skončila popravou rebelů a masovým exodem muslimů do Ruska, Kazachstánu a Kyrgyzstánu, kde se jim říká Dunganové a dnes se naopak pokoušejí o návrat zpět do své rodné vlasti.
Po vzniku Čínské republiky v r. 1911 byly Huiové zařazeni vedle Hanů, Mongolů, Mandžuů, Tibeťanů a Miaoů (nár. menšina v jižní Číně) mezi šest hlavních čínských etnik. V r. 1958 byla vyhlášena Huiská autonomní oblast Ninxia (Nin-sia). Dnes se k huiské menšině hlásí přes 10 milionů obyvatel, celou muslimskou čtvrť i s mešitou najdeme např. v Xi’anu (Si-an).
Vedle Huiů však dnes v Číně nalezneme také několik národnostních menšin, které vyznávají islám. Obvykle mají vlastní jazyk, svou svébytnou kulturu a nezřídka se u nich projevují separatistické tendence. Nejvýznamnější takovou menšinou (asi 10 milionů) jsou Ujgurové (etnikum blízké Kazachům a Kyrgyzům hovořící turkitským jazykem), kteří žijí v západní Číně v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang (Sin-ťiang) neboli Nová hranice.
