Prostřednictvím posledního z těchto vztahů se dostáváme k druhému okruhu jeho učení, k ideální vládě. Panovník má za úkol vládnout tak, aby se lidu jeho země vedlo dobře, a lid má povinnost panovníka ctít. Zpronevěří-li se však panovník svému poslání, má lid právo panovníka svrhnout a dosadit na trůn lepšího. Jádrem Konfuciova učení je myšlenka, že společnost správně (harmonicky) funguje tehdy, zná-li každý své místo a svou úlohu a je-li vše pojmenováno pravým jménem. Základem společnosti je rodina.
Konfucius putoval léta po kraji a hledal ideálního panovníka, kterého nikdy nenašel. Také mnozí z jeho žáků ho zklamali. Proto se cítil poražený a neúspěšný. Nazýval sám sebe „nerozvitou orchideou, jejíž květy nikdo nespatřil“. Nyní, po 2500 letech, můžeme zodpovědně prohlásit, že nikdo nikdy neovlivnil život Číňanů tak jako Konfucius.
Po mistrově smrti se ujali jeho učení žáci, kteří Konfuciovy výpovědi shrnuli do knihy zvané Hovory. Hovory se skládají z 20 kapitol rozdělených na 49 částí. Konfuciovy názory jsou podávány formou stručných pojednání, jimž se celé generace učily nazpaměť. Jejich studiem si jedinci utvářeli vlastní názory a po celý život se k nim vraceli, aby v nich objevovali poučeni a potvrzení životní zkušenosti.
Druhým nejvýznamnějším konfuciánským filozofem je Mencius (Meng-c’), který žil v l. 371–289 př.n.l. Mencius již nebyl tak tolerantní jako Konfucius a postavil vědění a duševní práci vysoko nad práci fyzickou. Odznakem intelektuála, který nikdy nemusel pracovat, se staly dlouhé pěstěné nehty.
Xunzi (Sun-c’) vyšel z Konfuciova učení a dospěl k závěru, že se všichni lidé rodí se sklonem ke špatnosti, a je proto třeba dát jim zákony, jejichž nedodržování se bude trestat. Z jeho učení se vyvinula tzv. škola legistů, která pomohla prvnímu vládci dynastie Qin (Čchin) sjednotit Čínu.
Úspěch Konfuciova učení spočívá mj. v tom, že jeho stručně formulovaná ponaučení umožňovala komentátorům obecné pravdy aktualizovat. Konfuciovo učení obohacené o zkušenosti načerpané během dynastií Tang (Tchang) a Song (Sung) se nazývá neokonfucianismem.
Konfucianismus ovlivnil nejen vývoj Číny, ale i vývoj okolních zemí, Vietnamu, Koreje, Japonska a dalších. Pět klasických knih se stalo osnovou východoasijské civilizace. Jsou to sbírky příběhů, návodů, rad a pojednání o lidských ctnostech, které byly celými generacemi považovány za nezpochybnitelné pravdy vycházející ze slavné minulosti. Pět klasických knih patří k nejstarším čínským literárním památkám. Jsou to:
Kniha písní – sbírka 300 básní
Kniha obřadů – návody, jak se chovat při nejrůznějších příležitostech, jak určit jméno dítěti, jak vést domácnost, jak vařit atd.
Kniha dokumentů – historiografie od dob legendárních císařů do doby Konfuciovy
Letopisy jara a podzimu – letopis Konfuciova rodného státu Lu
Kniha proměn – systém věštby pomocí 8 trigramů a 68 hexagramů (kombinace plných a přerušovaných čar) a komentářů k nim má čtenářům pomáhat správně se rozhodnout, ale také správně pochopit podstatu lidského bytí. Je to mystický klíč k řádu a chodu vesmíru, který byl prostřednictvím pozdějších výkladů zpřístupněn široké veřejnosti a pomohl celým generacím pohlížet na vlastní bytí a na vlastní místo ve vesmíru s odstupem. Proto je u národů odchovaných konfucianismem zakořeněn pocit sounáležitosti s kolektivem silněji než pocit vlastní individuality.
Konfucianismus měl však vliv i na neschopnost Číňanů zbavit se představy, že všechny dobré věci, znalosti a vědomosti, pocházejí pouze z Říše středu. Za nechuť přijmout cokoli, co nepochází z jejich vlastního prostředí, Číňané draze zaplatili při střetu s evropskou civilizací.
Evropa se seznámila s konfucianismem prostřednictvím jezuitů, kteří se zájmem studovali čínskou filozofii a byli k ní velmi tolerantní. Tím zapadli do čínského prostředí a byli při šíření křesťanství velmi úspěšní. Problémy nastaly poté, co dominikáni a františkáni obvinili jezuity z deformace křesťanství a začali v Číně propagovat křesťanství jako jedinou pravou víru. Tím se dostali do sporu s nábožensky tolerantním čínským prostředím a byli vykázáni. V 18. století, v době intelektuálního kvasu v Evropě, zasáhly Konfuciovy názory, zprostředkované jezuity, některé evropské myslitele, především německého filozofa Leibnitze.
Na konci 19. století byl konfucianismus označen za viníka čínské neschopnosti adekvátně reagovat na konfrontaci se západní civilizací. K těm, kteří Konfucia zatratili, patřil později i Mao Zedong (Mao Ce-tung), který prý dokonce prohlásil, že Konfucia nenávidí od svých osmi let. Komunistický režim ale odstranil pouze vnější atributy konfucianismu. Konfuciánské tradice dosud významně ovlivňují čínskou společnost a objevujeme je i tam, kde bychom je na první pohled nečekali. Například konfuciánský ideál panovníka se promítl do zbožštění Maovy osoby a způsob, jakým se zacházelo s jeho citáty, až příliš připomínal způsob, jakým byly komentovány výroky Konfuciovy.
Maoistická snaha zbavit čínskou společnost vlivu konfuciánské tradice vyvrcholila v 2. polovině 60. let tzv. Velkou proletářskou kulturní revolucí, během níž byly zničeny nejen četné památky, ale i mnoho lidských životů. Jedna z ideologický kampaní, která přímo souvisela s mocenským bojem ve vedení KS Číny před Maovou smrtí, se dokonce jmenovala „kritika Konfucia a Lin Biaa“ (Lin-piao, tehdy ministr národní obrany, který se dostal do sporu s Maem).
Současné čínské vedení rehabilituje čínské kulturní dědictví, mimo jiné i Konfuciovy myšlenky. Klasické konfuciánské knihy a komentáře k nim jsou vydávány v nových zajímavých edicích.
Konfucianismus je dnes považován za smysluplnou ideologii nejen v ČLR a na Taiwanu, ale i mezi etnickými Číňany žijícími v zahraničí, stejně jako mezi nečínským obyvatelstvem v zemích, které se tradičně vyvíjely pod vlivem Říše středu. Ne náhodou dosahují východoasijské země, v nichž je zakořeněna konfuciánská úcta ke vzdělání, v celosvětovém měřítku v poslední době zcela mimořádných úspěchů. Konfucianismus nachází příznivce a obdivovatele i mezi příslušníky jiných civilizačních okruhů. I na Západě se najdou lidé, kteří jeho prostřednictvím hledají své místo ve společnosti a návod, jak žít v harmonii se sebou samým.