Především v éře tzv. „Velkých Mughalů“ (1526–1707) se odehrávalo něco, pro co bychom v indických dějinách horko těžko hledali srovnání. Byla to doba obrovské územní expanze – impérium na svém vrcholu zahrnovalo kromě nejjižnějšího cípu celou dnešní Indii, dále pak podstatné části Pákistánu, Afghánistánu, Nepálu a Bangladéše. Velcí Mughalové byli nejen výteční válečníci a politici, nezřídka byli také vášnivými mecenáši umění (pokud do uměleckých řad přímo nepatřili) a jejich doba tak byla svědkem obrovského kulturního rozkvětu. Bez výjimky to však byli i obyčejní smrtelníci podléhající svodům života – nezřídka tak končili jako trosky zničené nadměrnou konzumací alkoholu a hašiše, jejich osudem byl neustálý strach z intrik a vzájemná nedůvěra i v rámci vlastní nejbližší rodiny. Jakákoli absence zákona, který by jasně stanovoval pravidla následnictví, totiž dávala prostor nekonečným a krvavým bojům o moc mezi sourozenci i potomky a vlastním otcem. 

Potomci Čingischána

Jméno Mughal odkazuje na mongolský původ dynastie někdy označované také jako mogulská. První indický vládce z jejích řad, Bábur, byl po matčině linii potomkem Čingischána, on sám však raději spojoval svůj původ s tureckým dobyvatelem Timurem Lenkem.

Bábur se jako třináctiletý stal po smrti svého otce správcem držav ve Střední Asii, o něž záhy přišel. Díky svému nespornému válečnickému i politickému talentu vyčkal na správný okamžik (více než třicet let) a v roce 1526 ukončil vítězstvím v bitvě u Panípatu (70 km severně od Dillí) panování afghánské dynastie Lódíů nad rozsáhlým územím Poganží. Ve zbývajících čtyřech letech své vlády pak svedl mnoho dalších bojů, v nichž nelehce, ale vždy úspěšně upevňoval svoji pozici na severu Indie. Báburova předčasná smrt (bylo mu 48 let) je spojována s jeho zálibou v alkoholu a drogách.

Vláda Báburova syna Humájúna byla velmi nestabilní. Zdaleka ne tak zdatný panovník, jako byl jeho otec, byl od počátku ohrožován nejen vnějšími nepřáteli, kteří cítili šanci na ovládnutí severní Indie, ale i svými vlastními bratry, kteří také bažili po moci. Humájúnovi příliš nepřidávalo ani rodové „prokletí“ v podobě slabosti pro omamné látky. Ztráta trůnu, k níž došlo v roce 1540, byla zřejmě nevyhnutelná a Humájúnovi trvalo 15 let, než se mu podařilo dobýt trůn v Dillí zpět. Neradoval se však dlouho – jeho smrt při pádu ze schodů v jeho knihovně ve Staré pevnosti v Dillí přišla jen několik měsíců po vítězné bitvě.

Humájúnovo jméno se ovšem nesmazatelně zapsalo také do indických dějin umění. Kromě toho, že přinesl k dillískému dvoru nové prvky perské kultury, které se později vyvinuly ve svébytný celek, zůstala nám dodnes po Humájúnovi památka, jež předznamenala zcela nový směr indické architektury. Humájúnova hrobka, kterou nechala vystavět jeho žena, je prvním příkladem typické mughalské hrobky umístěné uprostřed čárbághu, tedy zahrady rozdělené vodními kanály do čtyř stejných částí. Inspirací zde byla taktéž perská architektura.

Velký Akbar

Ve všech ohledech největším Mughalem bychom pak mohli nazvat Humájúnova syna Akbara, jemuž bylo v době nástupu na trůn pouhých třináct let. I on měl v krvi schopnosti výjimečného vojevůdce a panovníka – právě za jeho vlády říše mocně expandovala, zároveň byla stabilní a fungující. Akbarův cit pro politiku se projevil v okamžiku, kdy si uvědomil nutnou integraci původních obyvatel do správy země a sám nezůstával stranou – pojal za manželky několik hinduistických princezen, z nichž jedna se stala matkou následníka trůnu. Sňatkové aliance zároveň výborně fungovaly jako svazky mezi dřívějšími nepřáteli, ze kterých posléze činily spojence. Náboženská tolerance byla dalším, velmi podstatným rysem Akbarovy politiky. Nejen že zrušil daň z hlavy pro nemuslimy, nechával i svým ženám volnost a nenutil je ke konverzi k islámu, ale ostře vystupoval i proti muslimské ortodoxii.

Jedním z nejvýznamnějších stavitelských počinů císaře Akbara bylo zbudování města Fatéhpur Síkrí – traduje se, že zde navštívil světce, který mu předpověděl narození dlouho očekávaného syna. Poté, co se syn opravdu narodil, nechal na místě světcova obydlí vystavět výstavní sídlo, kam přesunul hlavní město říše. Kromě staveb, jež bývaly běžnou součástí palácových komplexů, zde však dosud stojí i tzv. „Dům zbožnosti“, kam zval vyznavače různých náboženství a učeně s nimi debatoval. Město samotné bylo po Akbarově smrti opuštěno a dvůr se vrátil zpět do nedaleké Ágry – jako jeden z možných důvodů se uvádí nedostatek vody.

K nevoli velké části dvora i obyvatel jmenoval Akbar svým nástupcem nejstaršího syna, který přijal jméno Džahángír. Ten se přitom ještě za vlády svého otce proti němu otevřeně vzbouřil a snažil se ho připravit o trůn. Džahángír zdědil konsolidovanou zemi a plnou státní pokladnu, dokázal proto dál rozšířit hranice říše. Po většinu jeho vlády ale držela v rukou faktickou moc jeho žena nazývaná Núr Džahán (Světlo světa), jež s oblibou prosazovala členy své rodiny do vysokých státních funkcí (památkou na jejího otce, Itimáduddaulu, nám budiž jeho krásně zdobená hrobka v Ágře, mnohými chápána jako předobraz slavného Tádž Mahalu).

Šáhdžahán a milovaná Mumtáz Mahal

Po Džahángírově smrti (důvodem bylo vyčerpání organismu – důsledek nezřízené vášně pro alkohol a hašiš) měl opět boj o následnictví krvavou podobu. Vítězně z něj vyšel Šáhdžahán, což nebylo po vůli Núr Džahán a klikám, které zformovala. Neutuchající spory o následnictví tak pomalu ale jistě podrývaly stabilitu země, a ač byli panovníci stále schopni impérium rozšiřovat, nestálo už na tak pevných základech jako kdysi. Důvodem oslabování říše byla i narůstající náboženská netolerance v převážně hinduistické zemi.

Když si uvědomíme tehdejší složitou situaci, pak se jeví akt, kterým Šáhdžahán nejvíce proslul, jako něco stěží pochopitelného. Stavbu Tádž Mahalu si můžeme vykládat jako čin milujícího muže, stejně jako zoufalého šílence. Postavit jednu z nejkrásnějších a nejproslulejších staveb světa trvalo více než dvacet let a „padlo“ na ni asi 30 millionů rupií, což byla pro státní pokladnu ohromující částka. Komplex, v jehož ústřední části se nalézá hrobka císařovy milované ženy Mumtáz Mahal (Vyvolená paláce), byl vystavěn podle perského vzoru – stejně jako již zmiňovaná hrobka Humájúnova či hrobka Itimáduddauly.

Dalším velmi významným krokem byla také výstavba nového sídla v Dillí, podle autora nazývaného Šáhdžahánabád. Sám císař byl autorem mešity Džámí masdžid stojící v těsné blízkosti Červené pevnosti, jinak též sídla císařského dvora.

Císařovy plány však zhatila nemoc a mocenské boje, které se odehrávaly již nějakou dobu. Z bratrovražedného boje vyšel jako vítěz Aurangzéb, jenž se zbavil všech svých protivníků a Šáhdžahána uvěznil v Červené pevnosti v Ágře, kde dle pověsti dožil s pohledem upřeným na hrobku své ženy.

Daň pro nemuslimy

Aurangzéb bývá popisován jako člověk nezlomné vůle a touhy po moci, který se pro dosažení svého cíle neštítil použít jakékoli prostředky. Navíc bývá označován za náboženského fanatika – postupně znovu zavedl daň pro nemuslimy a nakonec vyhlásil nevěřícím svatou válku. Těmito kroky a samotným otevřeným nepřátelstvím tak přišel o zásadní podporu hinduistických Rádžpútů a mughalská moc se postupně stala pouhou formální silou omezenou na malé území okolo Dillí.

Po Aurangzébově smrti v roce 1707 se říše začala rozpadat, jednotlivá území se postupně začala osamostatňovat nebo se stávala součástí jiných státních celků. Definitivní konec pro dynastii a jejího posledního panovníka Bahádur Šáha II. pak znamenalo velké povstání v roce 1857, které využila Východoindická společnost jako možnosti zbavit se všech předchozích závazků a prohlásit Indii svojí korunní kolonií. Téměř všichni mužští potomci Bahádur Šáha II. byli popraveni, samotný stařec byl poslán do vyhnanství v Barmě, kde roku 1862 zemřel ve věku 87 let.

Mughalské stopy

Kromě hmotných památek, jakými jsou již zmiňované stavby (jejich architektura ovlivnila i stavitele hinduistických paláců), zdobné zahrady či tradiční miniaturní malby inspirované perským uměním, zanechali za sebou Mughalové stopu i v dalších oblastech.

Slova z perštiny, arabštiny i turečtiny pronikla do slovní zásoby místních obyvatel a v hindštině dnes nalezneme mnoho výrazů tohoto původu. Výrazně ovlivnil dnešní Indy i mughalský styl odívání – především motivy na látkách. Odtud pochází různé drobné ornamenty a výšivky s rostlinnými motivy. Spousta dnešních dívek hinduistického vyznání dnes (krom džínů a triček) nosí také původně muslimský oděv šalvár kamíz – volné kalhoty „pyžamového“ střihu s dlouhou košilí a šálou.

V neposlední řadě je pak třeba zmínit, jak se indická kuchyně (především na severu) obohatila vlivem muslimské komunity. Mughalové přinesli pokrmy vylepšené ořechy a sušeným ovocem, jejich chuť byla velmi výrazná, aromatická – dosahovaná především použitím celých kousků (či kusů) koření. Jídla byla poměrně vydatná, jejich základem byly husté omáčky. Maso bylo (narozdíl od té hinduistické) v mughalské kuchyni běžnou surovinou. Mezi nejznámější pokrmy muslimské provenince tak patří např. birjání, nám známé kebaby, kofty, korma, kuře tandúri či rogan džóš.

Indie, často označovaná jako země jednoty v mnohosti, by zkrátka bez Mughalů nebyla tím, čím je.