Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Prehistorie a protoindická civilizace

Poznatky o nejstarším údobí indické historie čerpáme především z archeologického materiálu, protože tato cvivilizace zůstává "němou", neboť písmo, které vytvořila, nebylo dosud rozluštěno. Nejvíce nalezišť leeží v údolí vyschlé řeky Sarasvatí ("bohatá na vody", vyschla někdy v 1. století př. Kr.)

Při hledání buddhistických vykopávek v Harrapě J. Marshall v r. 1924 oznámil objevení nové civilizace – nejrozsáhlejší starověké civilizace ve své době.

Harrapa a Mohendžodáro, dvě nejvýznamnější archeologické lokality, se dnes nacházejí v Pákistánu. Objevy z poslední doby naznačují, že vznikla izolovaně v severozápadní části Indického subkontinentu, zůstává však mnoho nezodpovězených otázek týkajících se civilizace samotné – jak vznikla, proč zanikla, jaké bylo její náboženství atd. 

Vzkvétala v údolí Indu mezi l. 2500 a 1800 př. Kr. (doba bronzová). Jednalo se o civilizaci městskou, města byla spolu dokonale propojena obchodními cestami a je zde patrná zřetelná ekonomická provázanost. 

Naleziště se rozkládají až na 1500 místech, největší je Mohendžodáro, kde žilo až 40 000 lidí. Hlavní obživou bylo zemědělství založené na zavlažování. Pěstovala se pšenice, ječmen, luštěniny, rýže aj. Nalezl se velký počet pečetidel, která asi sloužila v obchodě pro označení zboží. Pečetidla z údolí Indu se nalezla v Perském zálivu, v Mezopotámii a v Íránu, což dosvědčuje styky se zahraničím. 

Nenašly se pozůstatky chrámů ani paláců – převládá názor, že se jednalo spíše o federaci národů než o jednotný stát. Jsou pochyby, zda existovala nějaká centrální moc, nedochovala se administrativa, nemáme sebemenší náznaky existence armády a zbraní. Podle starého názoru z 20. a 30. let civilizace údolí Indu skončila náhle a násilně, tj. že starověká města podlehla útočníkům z vnějšku. 

Dnes archeologové ukazují, že kultura civilizace udolí Indu přežila mnohem déle – do 2. tisíciletí př. Kr. Na počátku 2. tisíciletí př. Kr. se mohly udát významné klimatické změny a změny životního prostředí, což mělo velky vliv na zemědělství. Stále zůstává nejasné, proč byla hlavní města opuštěna. 

Védská doba

Existuje jen málo historických zdrojů dokumentujících ranou historii Indického subkontinentu. První podrobné historicky věrné jsou zápisy muslimských uchvatitelů ze 13. století. Nemáme archeologické doklady o příchodu Árjů a od příchodu Árjů po vznik prvních politických center na severovýchodě (mezi l. 1800–600 př. Kr.). Jediným zdrojem informací jsou čtyři védské texty. 

Dvanáct století ticha, během nichž se Árjové v severní Indii usídlili, je zastřeno mýty a legendami, které se předávaly ústně, v téměř nezměněné podobě do doby, než byly zapsány v tradičním posvátném jazyce sanskrtu. 

Sanskrt je umělý jazyk, vývojový pokračovatel védského jazyka a dorozumívací jazyk vzdělanců. Nebyl nikdy skutečně hovorovou řečí. Je to tvarově nejbohatší indoevropský jazyk, je považován za boží výtvor.

Árjové

Podle původních předpokladů přišlo toto etnikum do Indie kolem r. 1500 př. Kr. ze své pravlasti v oblasti Kavkazu a Černého moře. Indičtí učenci tvrdí, že k invazi nikdy nedošlo, že Árjové byli původními obyvateli. O tom začínají svědčit i archeologické a paleontologické nálezy, které dokazují nepřetržitou kontinuitu vývoje na Indickém subkontinentu.

Neexistovala jednotná vládnoucí vrstva, ale spíše roztroušená kmenová společenství. Záhy se však vytvořil nový systém, kdy náčelníka voleného radou kmene nahradil král (rádža). Král byl vládnoucí rolí pověřen kněžími, kteří měli rozhodující postavení. Tvořila se hierarchická společenská organizace, vznikl pojem panovníka a řád, který se zakládal na autoritě krále udržovat kosmický řád a udržovat plodnost země prováděním obětí a rituálů. Vyvíjející se soubor hinduistické víry nikdy nezískal výraz rigidní ortodoxie, absorboval různá hlediska a zůstal v naboženské otázce tolerantní. Vyvíjely se filozofické systémy hinduismu.

Védská literatura

Nejstarší hinduistická literatura je tvořena čtyřmi sbírkami: Rgvéda, Atharvavéda, Jadžurvéda, Sámavéda, k nimž jsou přiřazeny další texty – áranjaky, upanišady. Texty nemají společného autora, jsou apaurašeja („nestvořené lidmi“). Dle tradice byly tyto texty slyšeny mudrci (označovány šruti – „slyšené“). Doba vzniku hymnů se odhaduje zhruba na 15. století př. Kr. a kodifikace sbírky zhruba na r. 1000 př. Kr. V této přibližné dataci panuje výrazný konsensus. Jazykem védské literatury je védština. 

Rgvéda je soubor oslavnych hymnů na bohy. Skládá se z 10 knih. 

Atharvavéda je sbírka vědění magických formulí, obsahově pestřejší než Rgvéda. 

Jadžurvéda je sbírka vědění obětních formulí. 

Sámavéda je příručka pro zpěváka, ve které nejde o obsah, ale o melodii. 

Bráhmany jsou soubory výkladů jednotlivých obětí a úvahy o jejich smyslu. 

Áranjaky – „lesní texty“ se zabývají mystikou a symbolikou oběti. 

Upanišady (nazývané tež Védánta, „údy véd“) jsou rozhovory a meditace poustevníků a asketů o věcech božských i světských. Objasňují védskou mytologii a rituály. Vznikly v 7.–6. století př. Kr.

Indie v době magadhsko-maurijské

První historicky doložená zmínka o Indii se vyskytuje v nápise perského krále Dáreia z 6. století př. Kr. Kolem poloviny 1. tisíciletí př. Kr. soupeřily o nadvládu čtyři státy v poříčí Gangy: Vatsa – na řece Jamuně (hlavní město Kaušámbí), Avanti – na západě (hlavní město Udždžainí), Kóšalsko – na severním břehu Gangy (hlavní město Šrávastí), Magadha – na území dnešního Biháru (Rádžagrha, dnešní Rádžgír). 

R. 327 př. Kr. vtrhla do Indie udolím řeky Kábulu a Chajbarským průsmykem vojska Alexandra Velikého. Jeho tažení se dotklo pouze malé části severozapádní Indie. Řecko-makedonská vojska došla k řekám Ráví a Bjás, ale kvůli nespokojenosti vojsk byl Alexandr donucen k ústupu. Politický dopad Alexandrova tažení do Indie byl pouze nepatrný, o čemž svědčí i skutečnost, že v indických pramenech nejsou zmínky o Alexandrově tažení, zprávy jsou pouze od antických autorů. Alexandrovo tažení proběhlo v posledních letech vlády magadhské dynastie „devíti“ Nandů. Byla to první sjednocená říše v indických dějinách, která přesahuje hranice Indoganžské nížiny, ale také nepevný celek.

Maurijská říše

Maurijové byli první skuteční sjednotitelé Indie. 

Čandragupta (317–293 př. Kr.) – založil maurijskou dynastii. Mezi l. 321–13 př. Kr. svrhl dynastii Nandů a vládl v sídelním městě nandské říše Pátaliputře. Na sklonku života vstoupil do džinistického mnišského řádu a z vlastní vůle zemřel hladem. 

Ašóka (268/67–233 př. Kr.) – jeden z největších vládců v indické historii, za jeho vlády nastal největší rozmach maurijské říše. Na severu říše sahala k pohoří Hindúkuš v Afghánistánu, po Kašmír a Nepál, na jihu zbyla nezávislá jenom nevelká království Čólů, Čérů a Pándjů. 

Po prvních letech neslýchaně kruté vlády se stal Ašóka oddaným buddhistou. Pouze r. 262/261 př. Kr. proběhla válka s Kalingou (dnešní Urísa). Ašóka připojil Kalingu ke své říši, i když jí byla poskytnuta značná samostatnost. Po tomto tažení už nikdy nepoužil válku k získání moci – volil hlavně diplomatickou a ideologickou cestu. Ke konci své vlády Ašóka všechen svůj majetek rozdal buddhistické obci a vládu uchvátil jeho syn Sampati. Na konci své vlády ustoupil od tolerance náboženství, prosazoval probuddhistickou politiku. 

Po Ašókově smrti říše trvala ještě asi 50 let a pak se začala štěpit. Rozpadla se na dvě části – východní s centrem v Pátaliputře a západní s centrem v Takšile. Kolem r. 184 př. Kr. byl při spiknutí zavražděn poslední z maurijovských panovníků Brhadratha. K moci se tak dostala nová dynastie Šungů, která trvala 112 let a vládla do r. 72 př. Kr. 

Na přelomu letopočtu se daly do pohybu kmeny a národy (byly vytlačovány obyvateli centrální Asie a Číny) a postupně do severní Indie přišli Šakové (Skythové), Parthové a Kušáni.

Kušánové

Kmeny turecko-mongolského původu, které na počátku 1. století po Kr. založily kušánský stát ve Střední Asii a záhy ho rozšiřily do Indie. Měl vliv na východě až po Váránasí a na jihu až v Málvě a Gudžarátu. Nešlo o integrovanou říši, nýbrž o volnou federaci malých království a náčelníků. 

Kaniška začal pravděpodobně vládnout r. 78 po Kr., vládl asi 23 let. Král, za něhož dosáhlo kušánské impérium vrcholu, je jedním z nejznámějších vládců starověké Indie. Říše se za něho rozšířila o Bihár, střední Indii, sahala až k Sáňčí, měla vliv od čínského Turkestánu a Afghánistánu po Paňdžáb, Kašmír, údolí Indu a Gangy. Přestěhoval hlavní město do Purušapury (dnes Péšavár). Byl velmi oddán buddhismu, z jeho doby pocházejí asi první vyobrazení Buddhy jako osobnosti, předtím byl zobrazován pouze symboly (např. kolem zákona nebo šlépějemi).

Guptovská říše (asi 320–455)

KhadžuráhoPůvod dynastie není zcela jasný, původně sídlili Guptové na rozhraní Biháru a Bengálska, kolem Iláhábádu a Váránasí. Za Čandragupty II. se říše rozkládala od ganžské delty až k ústí Indu a od Himálaje po řeku Narmadu. Podporovali obrozující se hinduismus, Samudragupta učinil mnoho pro obnovení védských obětí spjatých s královskou vládou. V této době asi vznikly i některé výrazné rysy hinduismu, jako je uctívání ikon a tradice bhakti. Chrám se stával ústřední institucí společenského a náboženského života. Do čela hinduistického panteonu se dostali Šiva a Višnu. 

Říše se skládala z centrální oblasti, kterou spravoval král, a byla obklopena menšími královstvími, jež musela platit daně, králové se museli účastnit zasedání na královském dvoře, ale nebyli povinni doprovázet vládce do války. Podrobeným územím nechával vládce značnou míru nezávislosti za uznání své suverenity a za poplatky.
Vláda dynastie Guptovců je nazývána “zlatým věkem” indické kultury. Na druhé straně byl pevně ustanoven kastovní systém a diskriminace „nedotýkatelných“.

Vpád Hunů

Před polovinou 5. století po Kr. pronikli Hunové na území Íránu a Indie. Jejich ničivému postupu do nitra Indie zabránil Skandagupta, ale vítězná válka Indii oslabila. Koncem 5. století spory o následnictví oslabily guptovský stát, a ten nebyl schopen odolat nájezdům Hunů ze Střední Asie.

Indie v 6.–12. století

Mahábalipuram - pallávský chrámVýznamnou postavou je Harša, který vládl kolem r. 606 (zemřel r. 647) z Thánésaru, oblasti na sever od Dillí. Během 6 let dobyl fakticky celou severní Indii, což mu připisuje tradice. Vpád do Dakšinu byl zmařen porážkou u řeky Narmady. Haršův stát byl do počátku 13. století poslední velkou říší zaujímající větší část Indie. V té době už nezadržitelně postupoval úpadek buddhismu.

Za doby panování Harši se centrum moci v severní Indii přemístilo z Pátaliputry do Kannaudže a Doábu (meziříčí řek Ganga a Jamuna). Jeho říše trvala asi 30 let, po jeho smrti se rozpadla na maléstátečky, které soupeřily mezi sebou.

Pronikání islámu do Indie

Po Haršově smrti poprvé zasáhli do indických dějin Arabové. V r. 708 se muslimové pod vedením Muhammada bin Kásima zmocnili města Débalu, kde postavili první mešitu na území Indie a r. 711 se zmocnili celého Sindhu. Na konci 30. let 8. století byli Arabové zastaveni. V této době ale ještě nebyli nebezpečím pro celou Indii, vpád měl charakter loupežných výprav. 

Mahmúd z Ghazny (998–1030) vpadl do Indie, porazil místní vládce a zlikvidoval paňdžábské protivníky a získal kořist. Vybudoval stabilní státní aparát a vydržoval vojsko. Bezprostředně ovládal jen Paňdžáb. Jádrem ghaznovských vojsk byli speciálně vycvičení otroci – ghulámové. 

Muhammad z Ghúru (1173–1206) porazil ghaznovské vládce a měl otevřenou cestu do Indie. R. 1192 – v bitvě u Taráinu – porazil Prithvírádže II. (rádžpútského vládce v Dillí a Adžméru), a opanoval tak rozsáhlou oblast Poganží včetně Bengálska.

Dillíský sultanát (1206–1526)

Byl to stát, v jehož čele stáli muslimští dobyvatelé. 

Dynastie Ghulámů

Kutbuddín Aibak (1206–10) – turecký generál (původně otrok) považovaný za zakladatele dillíského sultanátu – r. 1193 se Aibak zmocnil Dillí, které se stalo hlavním městem, a r. 1206 se prohlásil nezávislým sultánem. Turci neměli dostatek vlastní administrativy, aby mohli celé území spravovat – nutili hinduistické vládce, aby podepsali vazalský statut, ale vazalové vypovídali poslušnost, kdykoliv se k tomu naskytla příležitost. R. 1210 se Aibak zabil pádem z koně při pólu, Aibakův zeť Iltutmiš byl provolán vládcem. 

Dillí - Kutub MínárŠamsuddín Iltutmiš (1210–30) bývá považován za nejschopnějšího panovníka dillíského sultanátu. Dokázal ovládnout všechna strategická centra od Paňdžábu po severní Bengálsko, potvrdil sebe jako hegemona celé Indie. Po jeho smrti nastal chaos. Nejstarší syn Násiruddín Mahmúd byl zabit při tažení ještě za života Iltutmiše, ostatní synové byli k vládě nezpůsobilí opilci. 

Razija (1236–40) – dcera Iltutmiše, vládla jenom krátce. Byla jedinou sultánkou na muslimském trůnu v Indii.

Balbanova éra (1246–87) je období vnitřní konsolidace státu za použití nejbrutálnějších prostředků. Balban byl spíše ochráncem a prosazovatelem Turků než muslimů (pocházel z turecké rodiny). Turecká vláda provozovala prosazování moci spíše vojenskou silou, což bránilo procesu zdomácňování na indické půdě – dillíský sultanát byl v podstatě vojenskou okupací. 

V okrajových oblastech na J a V byl však problém fyzicky kontrolovat ovládaná území. Východiskem se stalo zachování stávajícího systému a přinucení místních panovníků k zachování loajality, tzn. placení daní (centralizovaný způsob prosazování moci). 

Kaikobád – Balbanův vnuk (17letý), během tří let se takřka upil k smrti, byl nevázaný a vládu zcela zanedbával.

Dynastie Chaldží

Džaláluddín Fírúz Chaldží – původně generál, který svrhl sultána a r. 1290 usedl na trůn. Skončila 1. etapa dillíského sultanátu, skončila vláda Turků (zůstala jim ale stále silná pozice v armádě). Do vojenské i civilní správy se dostávali Afghánci, Peršané i muslimové místního původu, islám a muslimský sultanát pevně zakotvil na indické půdě. Trvalé sílí perský kulturní vliv (persifikace), vzniká indo-perská kultura. 

Aláuddín Chaldží se projevil jako schopný vojevůdce – s vojskem 60 000 jezdců r. 1296 svrhl svého strýce Džaláluddína a usedl na trůn. Upevnil si pozici a pak dal uvěznit, oslepit či popravit všechny uplacené protivníky. Pořádal tažení na indický jih a r. 1303 po dlouhém obléhání dobyl na krátkou dobu „nedobytnou“ pevnost Čittaur (strategická poloha na cestě ze S na J). Po jeho smrti r. 1316 nastal nástupnický boj. 

Mubárak – měl s Aláuddínem společnou krutost, stále více podléhal pití. Do čela nespokojenců se postavil generál Ghází Malik a r. 1320 nastoupil na trůn jako Ghijásuddín Tughlak.

Dynastie Tughlakovců

Dillí - Kutub MínárGhijásuddín Tughlak (1320–25) – je několik verzí o jeho původu – byl asi synem jednoho z Balbanových otroků, jeho matka byla zřejmě hinduistka. Během pěti let Ghijásuddínovy vlády se zastavil rozklad sultanátu, nastal rozkvět architektury – vznikl tzv. tughlakovský styl (masivní budovy se skosenými stěnami, jednoduchá prostá architektura), příkladem je město Tughlakábád na JV od Dillí. 

Muhammad bin Tughlak (1325–51) – svrhl otce z trůnu. Nechal přemístit Dillí do Dévagiri (Daulatábádu) na jihu – všichni obyvatelé (několik desítek tisíc lidí) se museli během tří dnů přestěhovat. Později bylo hlavní město přemístěno zpět do Dillí. Mnohé oblasti nedokázal ovládnout, jiné se postupně odtrhávaly. 

Fírúz Šáh Tughlak (1351–86) – za jeho vlády nastalo období klidu, stability a kulturního rozmachu. V l. 1358–60 proběhly dva neúspěšné pokusy o ovládnutí Bengálska. Moc opíral o muslimské duchovenstvo a byl posledním sultánem, který svou moc opíral o otrockou sílu, otroci tvořili i sultánovu gardu. Obyvatelé platili džizju (daň z hlavy pro nemuslimské obyvatelstvo). R. 1388 Fírúz zemřel a nastala válka mezi jeho synem a vnukem. 

R. 1398–9 vpadl do oblasti Tamerlán, který po sobě zanechal mocenské vakuum. Dillíský sultanát trvá dále, ale už ve slabší formě (ztratil svoji vůdčí roli na subkontinentu), až do r. 1526 a vládnou zde následující dynastie:

Dynastie Sajjidů

Chizr Chán (1414–21) – původem byl Arab, odvozoval svůj původ od Proroka Muhammada (jeho přímí potomci se nazývají Sajjidové). Neudržel celistvé území. 

Aláuddín (1446–51) – poslední Sajjidovec s titulem álam šáh – „světovládce“, ve skutečnosti vládl jen malému území kolem Dillí, sultanát prakticky přestal existovat, říše byla rozdrobena. Nejsilnější postavení měly klany Afghánců – r. 1451 sultán formálně abdikoval, předal moc Bahlúlu Chánovi Lódí.

Dynastie Lódí

Bahlúl Chán Lódí (1451–89) – zakladatel dynastie – původně patřili k Turko-mongolům dávno usazeným v Afghánistánu.

Sikandar Lódí (1489–1517) – projevil se jako schopný vládce, získal i další území. R. 1499 Sikandar opustil zchátralé Dillí a přešel do Ágry, r. 1504 ustanovil Ágru jako sídelní město. Do té doby měla Ágra pouze malý význam, pak byla sídelním městem lódíovské a následně mughalské dynastie, koncem 17. století patřila k velkoměstům (jako např. Paříž či Istanbul).

Ibráhím Lódí (1517–26) – měl autoritářské způsoby, jež mu odcizily předáky afghánského klanu – fyzicky likvidoval odpůrce, což vedlo ke zhoršení jeho situace.

Bitva u Pánípatu (S od Dillí) proběhla 20. 4. 1526, kdy Bábur, vládce Kábulu, se střetl s lódíovským vojskem – díky lepší taktice ho rozprášil. Bábur se nespokojil s pleněním, nýbrž si založil vlastní panství v Indii. Bitva u Pánípatu tedy znamená konec dillíského sultanátu a vznik mughalské říše.

Střední a jižní Indie ve 14.–16. století

V této době existovala na jih od dillíského sultanátu dvě mocná impéria – ve středu Indie to byl bahmanský sultanát a na jihu Vidžajanagar.

Bahmanský sultanát

R. 1345 proběhlo povstání proti Muhammadu Tughlakovi – povstalci se zmocnili hlavního města Daulatábádu. R. 1347 se dostal v Daulatábádu na trůn Aláuddín Bahman Šáh (1347–58), založil bahmanskou dynastii vládnoucí 200 let. Vládu dělíme na dvě období: v l. 1347–1425 sídlí panovníci v Gulbarze, poté byl v l. 1426–1528 hlavním městem Bídar. 

Po r. 1528 vzniklo pět dakšinských sultanátů (Bérár, Bídar, Ahmadnagar, Gólkonda a Bidžápur) – r. 1564 se spojily proti Vidžajanagaru a r. 1565 v bitvě u Talikóty Vidžajanagar totálně prohrál a padl, hlavní město bylo téměř zničeno. Nastalo vzájemné soupeření, dakšinské sultanáty byly postupně anektovány Mughaly. 

Bahmanští sultáni se nemohli opřít o výraznou muslimskou komunitu – do služeb brali cizince z Blízkého východu (Peršané, Turci, Afghánci, Habešané) a postupně vznikala místní muslimská společnost. Dominantní je zde perský kulturní vliv – v literatuře se prosazuje perština, v umění perské vzory, v náboženství měl významné postavení šíitský islám.

Vidžajanagar

Poslední hinduistické království a významná hráz proti pronikání muslimů na jih Indie vzniklo r. 1336. Vládcové Vidžajanagaru byli štědrými patrony věd a umění a přivedli říši k rozmachu. Její síly se však vyčerpaly v neustálých bojích se sousedními muslimskými státy, zejména s bahmanským sultanátem a jeho nástupnickými státy. R. 1565 při střetu
s koalicí muslimských států utrpěl Vidžajanagar v bitvě u Talikóty porážku, z níž se už nevzpamatoval a rozpadl se na řadu menších knížectví.

Mughalská říše

Říše vznikla po zániku dillíského sultanátu bezprostředně po bitvě u Pánípatu. 

Bábur (vládl 1526–1530) je považován za zakladatele dynastie. Pocházel ze skromných poměrů, ale v linii otce byl Bábur šestou generací od Tímúra, z matčiny strany jde snad o linii čingischánovskou. Sám sebe považoval za Turka, k mongolskému původu se nehlásil, ale v Indii byl považován za Mongola (persky Mughal). 

R. 1504 využil rozbrojů v afghánském Kábulu a zmocnil se ho, r. 1519 obsadil Péšávar, r. 1524 Láhaur. Několikrát vpadl do Indie (v l. 1525/6 to byla již 5. indická výprava). Po bitvě u Pánípatu r. 1526 musel Bábur nejdříve porazit mévárského ránu Sangrama Singha, známého jako Rána Sanga. Před r. 1526 Rána Sanga porazil Ibráhíma Lódího a měl v úmyslu zmocnit se trůnu, jenže do situace zasáhl Bábur... 

Bitva u Khánuy (u Ágry) proběhla 17. 3. 1527. Rána Sanga postavil silné vojsko a Bábur měl prý až 200 000 mužů. Po deseti hodinách bitvy rozhodly až čerstvé mughalské zálohy a Rána Sanga na následky zranění zemřel. Tato bitva rozhodla o porážce Afghánců i Rádžpútů – důrazný pokus o restauraci indických panovníků neuspěl. Bábur byl ale vyčerpán, propadl alkoholu a hašiši a zanedlouho umírá. Byl pohřben doma v Kábulu.

Humájún (1530–56) – vyrůstal v blahobytu v Kábulu, holdoval alkoholu a drogám, osvojil si zjemnělý způsob života. Byl sice kultivovaný, sečtělý, vzdělaný, ale méně energický. Holdoval poezii – byl spíše intelektuál než válečník, slabý panovník na trůně. Ustál několik pokusů o mocenský zvrat. Vznikla za něj silná afghánská opozice v Biháru pod vedením Šérchána Súra. V bitvách utrpěl katastrofální porážky. R. 1540 ztratil mughalský trůn, uprchl a stal se psancem. Utekl do Íránu a r. 1554 s perskou pomocí dobyl Indii zpět. Za jeho doby vznikla indo-perská kultura. R. 1556 zakopl na točitých schodech (prý nebyl střízlivý) své knihovny ve Staré pevnosti v Dillí, zřítil se ze schodů a zlámal si vaz.

Rozkvět mughalské říše

Akbar (1556–1605) – po smrti Humájúna byl nucen svést bitvu s Afghánci v čele s Hémúem (hinduista), kterého v bitvě u Pánípatu porazil. Za jeho vlády se z mughalské říše stala expandující světová velmoc (podle počtu obyvatel a vojenského a ekonomického potenciálu). 

Mughalská Indie byla syntézou moci panovníka a aristokracie. Nejvýše v zemi stál panovník- -autokrat a jeho centrální družina – osoby věrné panovníkovi (členové družiny nebyli otroci, ale svobodní placení lidé). Dále stála vysoko vojenská aristokracie a tímúrovská aristokracie, kterou Akbar zdědil a která po Humájúnově vládě nebyla zvyklá poslouchat. Většina moci byla v klanech s přísně hierarchickou strukturou. Panovník musel svoji vůli vnucovat – když byl slabý, jednotliví předáci se chovali jako páni. Panovníkovu vůli pak zajišťovala byrokracie (administrativa a civilní správa), kde převažovala tendence rekrutovat úředníky z řad perských imigrantů – írání.

 Teritoriální expanzi vedl Akbar třemi směry: 1. upevnil mughalské postavení ve středním Hindustánu, (Paňdžáb a Dóáb); 2. postupně si podroboval rádžpútská knížectví a podrobil si Gudžarát (ekonomicky významná oblast díky přístupu k moři); 3. vyvíjel tlak ve střední Indii, kde měl konflikt s dakšinskými sultanáty. Při postupu na jih dobyl po čtyřech měsících také pevnost Čittaur – „klíč k Dakšinu“ – nejpevnější pevnost na Indickém subkontinentu, do té doby byla považována za nedobytnou. R. 1570 si podrobil Márvár a Bíkánér, kde získal za manželku další Rádžpútku (první manželkou byla princezna z rodu ámbérských Kaččváhů). S většinou Rádžpútů (válečnická vrstva) uzavřel politický sňatek. Politikou „cukru a biče“ pacifikoval a stabilizoval neklidnou oblast Rádžputány (dnešní Rádžasthán). 

Džahángír (1605–27) byl osobně neoblíben, ale zdědil Akbarovu plnou pokladnu. Slavil četné vojenské úspěchy. Zcela propadl vlivu své manželky Núr džahán (Světlo světa). Ukázala se jako výrazná osobnost, prosazovala do úřadů své příbuzné – formováním klik destabilizavána moc. Její dcera byla provdána za Šáhdžahána a dostala přídomek Mumtáz mahal. 

Slavný Tádž Mahal v ÁgřeŠáhdžahán (1628–1657) – během jeho vlády posílila muslimská ortodoxie, byla eliminována šíitská menšina. Pacifikoval dakšinské sultanáty, jejichž správou byl pověřen princ Aurangzéb, který zde získal zkušenosti. Projevil se však jako nábožensky netolerantní, nutil k přestupům na islám, boural hinduistické chrámy nebo je nechal přeměnit na mešity. Ještě před smrtí Šáhdžahána vypukla bratrovražedná následnická válka jeho čtyř synů. 

Aurangzéb (1658–1707) vyšel vítězně z bratrovražedného boje. Dal vyvraždit všechny mužské příslušníky své rodiny, až na svého syna. Byl to chladnokrevný počtář a náboženský fanatik. Otce uvěznil v Ágře v Jasmínové věži až do jeho smrti r. 1657. Systematicky ničil vše po Akbarovi. Jeho údobí je počátkem islámské renezance v Indii. R. 1679 vyhlásil džihád nevěřícím a zavedl opět džizju (tu zrušil Akbar r. 1579). Dostal se do otevřeného konfliktu s Rádžpúty, kteří byli do té doby oporou mughalského systému. R. 1681 přesídlil ze severu do střední Indie (Ahmadnagar), protože se zapletl do vleklých válek na Dakšinu. Po jeho smrti nastává velmi rychlý rozklad státu.

Rozklad mughalské říše 

Impérium vnucovalo svou moc vojenskou převahou jednotlivým nesourodým státním útvarům. Vydržování aparátu vyžadovalo velké množství finančních prostředků čerpaných z agrárních daní. Trvalé ožebračování venkova se stále stoupající tendencí mělo za následek vznik povstání a nutnost jejich potlačování. Na území rozpadající se říše vzniklo větší množství mocenských center, která si vzájemně konkurovala: 

Maráthové – považovali se za dědice Mughalů, měli celoindické imperiální ambice. Vznikla samostatná knížectví, která nadále uznávala vrchní moc vládce Púny (maráthský předák). 

Sikhové v Paňdžábu – povstání Sikhů (1710–15) v Paňdžábu se ještě podařilo potlačit, ale paňdžábský vládce Abdussamad Chán z území vytvořil vlastní stát. 

Ruhélové v Dóábu – původně obchodníci s koňmi a vojenským materiálem. Síly opírající se o vojenské dobrodruhy – Afghánce, existující původně mimo rámec vojenských struktur, vykazující státotvorné tendence.

Odštěpenecké provincie – odtrhl se Avadh, Bengálsko, Haidarábád. 

R. 1739 vpádl do země Nádiršáh a rozvrátil zbytek fungujících struktur mughalské říše.

Novověk – Evropané v Indii

Britové nebyli první evropskou mocností, která se začala zajímat o bohatství Indie. Jako první se v Indii objevili Portugalci. R. 1498 připlul k západoindickým břehům Vasco da Gama. Jeho výprava otevřela cestu dalšímu evropskému pronikání. Portugalci r. 1510 prohlásili Góu za svou kolonii. Přijeli získat moc a bohatství, slávu a v neposlední řadě také hlásat křesťanství, což se jim také v jejich koloniích Góa, Daman a Díu podařilo. 

Další byli Holanďané, ale ti se neuchytili v Indii, protože jejich zájmy spadaly dále na východ do Indonésie. Po nich nastoupili Francouzi. R. 1601 založili rejdaři Laval a Vitre Společnost obchodníků ze Saint-Malo, ale tato společnost měla při obchodu jen dílčí úspěchy. I kardinál Richelieu usiloval o vytvoření Národní společnosti pro obchod s Indiemi. Jeho pokus však také neuspěl, protože francouzští obchodníci a rejdaři tuto nabídku odmítli. Francie nebyla na podnikání připravena, protože tam ještě neproběhla průmyslová revoluce jako v Anglii a trh byl rozdělen vnitřními celními bariérami. R. 1664 z podnětu generálního kontrolora financí Colberta vznikla Francouzská obchodní společnost. Největším akcionářem se stal sám panovník. 

Východoindická obchodní společnost a počátky britské moci

Poslední evropskou mocností se zájmem o obchod s Indií byli Britové. Královna Alžběta vydala 31. 12. 1600 zakládací chartu Východoindické obchodní společnosti. Společnost měla monopol na obchodování s Indií, měla právo zabavit zboží přepravované bez jejího svolení. K zajištění stability obchodu a cen vznikla síť faktorií, s opěrnými body v Rudém moři, Maskatu, Suratu, v západní Indii a na Koromandelském (tj. východním) pobřeží Indie. Východoindická společnost získala významná obchodní privilegia v Indii od císaře Džahángíra (1605–27). Postupně získávala společnost další privilegia, jež často zneužívala (právo vyhlašovat válku a uzavírat mír s domorodými vládci, spravovat území kolem pevností, vykonávat tresty na obyvatelstvu neposlušných území, povolení ražby mincí).

Pro vzrůst britské moci v Indii měly velký význam tři momenty: 1. zisk Bombaje od Portugalců; 2. zisk strategické pevnosti St. George v Madrásu; 3. založení Kalkaty v r. 1690.

Politika Východoindické společnosti byla velice agresivní – docházelo k častým střetům s indickými vládci (včetně mughalského císaře Aurangzéba). Indie tlaku Britů postupně podléhala. Velký podíl na tom měla její nejednotnost a neshody a boje mezi místními vládci (především od počátku 18. století). Nejednotnost Indie, lepší vojenská vybavenost a další faktory, vedly k postupnému dobytí Indie Brity. Nejdříve podlehl stát Majsúr v čele s Hajdarem Alím a později s jeho synem sultánem Típú. Jako jediní indičtí vládcové si uvědomili nebezpečí, které hrozilo z britské strany, nedostávalo se jim však podpory sousedů, kteří se spojili s Brity. Majsúr byl na konci 18. století zničen a stal se vazalským knížectvím závislým na Britech. 

Britové získavali státy do svého područí pomocí subsiduárních smluv, které uzavřeli s místními vládci. Slíbili pomoc proti nepřátelům a za to si nechali draze platit. Poplatky byly tak vysoké, že nakonec přivedly stát na mizinu, a ten se dostával do britského područí. 

Indie byla pro Brity pouze zdrojem bohatství – jejich politika přeměnila Indii v chudou zemi. V periodicky se opakujících hladomorech zemřely miliony lidí. Hlavním zdrojem přijmů se stala zemědělská daň, která byla zvýšena na maximum. R. 1793 byla uzákoněna trvalá pozemková úprava, která zlikvidovala rolnická práva na půdu. Půdu dostali zamíndárové (bohatí statkáři) do soukromého vlastnictví a byli povinni odvádět zemědělskou daň Britům.

Velké protibritské povstání (1857–59)

Britské panství vyvolávalo široký odpor v důsledku nespokojenosti s narušováním tradičních mocenských a sociálních struktur, zaváděním technických novot, cizího vzdělávacího systému a se samotným postavením Indie jako pouhé surovinové základny. 

Nespokojenost panovala také v armádě, ve které sloužili indičtí vojáci jako tzv. sipáhíové. Byli vycvičeni evropskými důstojníky pro moderní způsoby boje, ale nebyly jim svěřeny velící funkce. Všeobecná nespokojenost vyústila v povstání – podnětem k němu byly patrony, které byly údajně napuštěny vepřovým sádlem a hovězím lojem, což pobuřovalo jak hinduisty, tak muslimy. V květnu 1857 se vzbouřila vojenská posádka v Méráthu a pak v dalších městech jako v Lakhnaú, Kánpuru, Dillí. Sipáhíům však chyběli důstojníci, kteří by převzali velení. Do čela povstání postavili posledního mughalského vládce, stařičkého Baháduršáha II. Zafara, jako symbol obnovené mughalské říše. Rozhodujícím zlomem v průběhu povstání bylo dobytí Dillí Brity. Brzy nato byl i odpor zbytku povstalců zlomen a utopen v krvi. Britové zvítězili a jejich vítězství mělo pro Indii dalekosáhlé důsledky – Indie se stala kolonií.

Indie britskou kolonií

V srpnu 1858 vstoupil v platnost Zákon pro lepší správu Indie – moc nad jednotlivými územími byla odebrána Východoindické společnosti a formálně přešla na britskou korunu. Výkonem moci byl pověřen ministr pro Indii. Hlavou administrativy v Indii však zůstal nadále generální guvernér, který sídlil v Kalkatě a v létě v Šimle. Britská královna Viktorie (1837–1901) se stala panovnicí indickou. Nastala doba vrcholného britského panství, rádže. Do panství byly začleněny desítky knížecích států a státečků, kterým Britové ponechali jakési zdání moci. Počet těchto „států“ se dle jednotlivých zpráv velice liší (minimální počet je udáván 327) – v těch významnějších sídlili britští rezidenti. Tato knížectví byla zrušena po dosažení nezávislosti Indie. 

Zapojení Indů do správy Indie bylo velice pomalé. Po celé období vrcholného rádže byla britská vláda centralizovanou autokracií. Rozhodujícím krokem v růstu nacionalistického vědomí Indů a v počátcích snahy za zlepšení jejich podmínek se stalo založení Indického národního kongresu (28. 12. 1885) pod záštitou britského místokrále lorda Dufferina. Kongres původně vznikl jako sdružení elitních Indů loajálních k britské vládě. Postupně se však vymaňoval z britského vlivu a stal se významnou organizací v boji za obranu práv Indů.

Boj za indickou samostatnost

Významným mezníkem v dějinách moderní Indie byl r. 1905. Hlavním zlomem se stalo administrativní rozdělení Bengálska, které na indické straně vyvolalo mohutnou bouři nevole. Indický národní kongres vyhlásil hnutí svadéší – „tuzemský“, které různými způsoby podporovalo vše domácí a bojkotovalo britské zboží. Tento požadavek přerostl ve formulaci svarádže – „vlastní vlády“, tehdy ještě formulované jako požadavek samosprávy v rámci britského impéria. Projevy odporu proti Britům dosáhly masového charakteru. O několik let později museli Britové rozdělení Bengálska zrušit, nicméně hnutí odporu již zastavit nedokázali. Jejich politika „rozděl a panuj“ přinesla první plody, když byla v r. 1906 založena Muslimská liga pod vedením Muhammada Alí Džinnáha, jež měla za cíl hájit zájmy muslimů a měla vytvářet protiváhu Indického národního kongresu, který část muslimů považovala neprávem za hinduistickou organizaci. 

Památní královny Viktorie, KalkataMohandás Karamčand Gándhí (1869–1948) až do r. 1919 věřil v budoucnost Indie v rámci britského impéria. Britové se však nehodlali vzdát obrovských bezpracných zisků plynoucích z Indie. Po válce místo slibované samostatnosti vyhlásili zákon umožňující britské vládě kdykoli vyhlásit stav obležení (Rowlattowy zákony), policie mohla zatknout kteréhokoli Inda bez udání důvodu.
Byl vyhlášen všeobecný hartál (generální stávka) – měl obrovský úspěch, do stávky vstoupila jednotně celá země. V Dillí a Bombaji bylo hlásáno spojenectví hinduistů a muslimů. Mahátmou Gándhím vyhlášené nenásilí vyvolalo zuřivé násilí Britů v Dillí, Amritsaru, Láhauru. Nejstrašnější násilí v Amritsaru r. 1919 stálo mnoho lidských životů. Po zatčení Gándhího spolupracovníků se na náměstí shromáždilo 30 000 lidí. Shromáždění bylo napadeno vojskem, lid se kameny a klacky bránil. Velitel Dyer se rozhodl, že „všechny účastníky demonstrace pobije“. Gándhí zastavil hnutí satjágrahy („setrvání v pravdě“ – metoda odmítání poslušnosti bez použití násilí). 

V r. 1920 byla vyhlášena „nespolupráce s Brity“. Indové se měli vzdát titulů a funkcí, bojkotovat britské soudy a vládní školy, podporovat hnutí svadéší. Kongres se přeměnil v politickou stranu. Gándhí vydal výzvu „Nebojte se!“ (Britů). V r. 1921 proběhla návštěva prince waleského – snaha o podepření upadající prestiže Britů. Přivítal ho hartál a nepokoje, princ prošel opuštěnými ulicemi se zavřenými obchody v Kalkatě a Ahmadábádu, kam přišel, nalezl mrtvé město. Následovalo zatýkání, tisíce lidí odcházely dobrovolně do vězení – být uvězněn bylo považováno za čest. 

V r. 1922 Gándhí poslal místokráli ultimátum, že buď propustí politické vězně a odstraní cenzuru novin, nebo nastane poslední etapa nespolupráce – neplacení daní. Protesty se na některých místech zvrhávaly v násilí – odvolání hnutí občanské neposlušnosti. Gándhí byl zatčen a odsouzen na šest let vězení (po dvou letech propuštěn). Počet členů Kongresu poklesl a Britové upevnili otřesené panství (1923 byl vyhlášen zákon o dvojnásobném zvýšení daně ze soli). 

R. 1927 byl stanoven cíl Kongresu Džaváharlálem Néhrúem – púrnasvarádž, tj. „naprostá nezávislost“ a 26. 1. 1930 o půlnoci byla přijata deklarace nezávislosti. Džaváharlál Néhrú rozvinul indickou vlajku, v celé Indii byl slaven Den nezávislosti. 

V r. 1934 Gándhí odešel z Kongresu a vzdal se přímé účasti na jeho politice, jeho nástupcem se stal Néhrú. R. 1935 byl vyhlášen Zákon o správě Indie – provinciím byla poskytnuta jistá míra autonomie, ale skutečná moc zůstala v rukou místokrále, guvernéři mohli vetovat jakýkoli zákon. 

Gándhí měl mimořádnou autoritu – 13. 4. 1942 vydává výzvu Quit India (Opusťte Indii!). Kongres odsouhlasil zahájení boje za nezávislost a svobodu Indie. Před rozedněním 8. 8. 1942 bylo zatčeno celé vedení Kongresu a Gándhí – v celé zemi následovaly hartály a demonstrace, do neozbrojeného davu se střílelo, vesnice byly bombardovány a zapalovány, nastalo násilné vymáhání pokut… V r. 1943 vypukl hladomor v Bengálsku. Úřední zpráva odhadla 1,5 milionu obětí (dle průzkumu kalkatské univerzity 3,4 miliony lidí).

Od r. 1942 se začaly zostřovat hinduisticko-muslimské rozpory. Kongres odmítl nabídku Muslimské ligy vstoupit do vládní koalice, a to nahrálo Britům, kteří Ligu preferovali. Muhammad Alí Džinnáh požadoval rozdělení země na hinduistickou a muslimskou část, i když by v Indii zůstalo mnoho milionů muslimů. Tak se zrodila myšlenka nezávislého Pákistánu. Návrh rozdělení Indie pracoval s náboženskými pojmy, kdy národnost byla určována náboženstvím, a Britové tomu poskytli plnou podporu. R. 1946 proběhly volby do ústavodárného shromáždění – Kongres získal 192 míst, Liga 70 a 11 míst jiné strany. Muslimská liga zahájila džihád za zřízení Pákistánu, odmítla účast ve vládě. „Den přímé akce“ vyhlášený Ligou vedl k vraždění v Kalkatě (boje mezi hinduisty a muslimy). Gándhí odcestoval do oblastí s největším násilím s poselstvím míru. 

20. 2. 1947 Attlee ohlásil, že Britové odejdou z Indie do června 1948. Byl odvolán místokrál Wavell a na jeho místo nastoupil lord Mountbatten, který se stal dvacátým a posledním místokrálem. Néhrú souhlasil s vytvořením Pákistánu, ale za dva roky řekl, že kdyby věděl o důsledcích, byl by jeho vytvoření bojkotoval. Gándhí je předvídal a distancoval se od něj. 3. 7. 1947 přijal britský parlament Zákon o nezávislosti Indie a zřízení Pákistánu. 15. 8. 1947 se zrodila svobodná Indie a Pákistán. 

Euforii brzy vystřídalo rozčarování – Indie zaplatila za nezávislost vysokou cenu. Minimálně 500 000 lidí bylo vyvražděno v bratrovražedných muslimsko-hinduistických řežích, statisíce lidí zemřely hladem, nemocemi a na zranění. Uprchlo 15 milionů lidí, kteří ztratili domov a majetek, nastalo ochromení hospodářství, epidemie a hlad. 

Marně Mahátma povznášel svůj hlas proti násilí. Držel půst až k smrti, dokud se muslimové a hinduisté nesmíří, zhoršil se jeho zdravotní stav, docházelo k uklidnění násilí, ale i ke spiknutí. Hnutí Hindu Mahásabha (militantní hinduistická organizace) usilovalo o jeho život. 30. 1. 1948 Náthurám Vinájak Gódsé, šéfredaktor týdeníku Hindú Mahásabha, poklekl před Gándhím a vypálil tři rány z revolveru v zahradě průmyslníka Birly. Mahátma zašeptal Hé Rám (Ó Bože). Následující den kráčelo za nosítky s jeho tělem přes milion lidí, na břehu Jamuny zapálil hranici Gándhího syn Rámdás a o dva týdny později byl jeho popel vhozen do soutoku Gangy a Jamuny a Sarasvatí u Iláhábádu před čtyřmi miliony lidí.

Indická nezávislost

Po vyhlášení nezávislosti byla země prohlášena britským dominiem. Prvním prezidentem svobodné Indie byl jmenován Rádžendra Prasád a ministerským předsedou se stal Džaváharlál Néhrú. Svoje funkce vykonávali v průběhu tříletého přechodného období, než byla 26. 1. 1950 přijata první indická ústava a země prohlášena republikou. I jako republika však zůstala Indie v Commonwealthu a uznává britskou královnu za symbolickou hlavu státu. Politickou vládní silou v zemi zůstal i nadále Indický národní kongres (INC) v čele s Néhrúem. Hlavní opozici představovala Muslimská liga.

Indie se od samých počátků své nezávislosti potýkala v různých částech svazových států s náboženskými a národnostními konflikty, podařilo se jí však zachovat vnitřní stabilitu země. Nejzávažnější byla situace ve státě Džammú a Kašmír sousedícím s Pákistánem. Nově vzniklý muslimský stát si činil nárok na horské knížectví, jehož mahárádža váhal s připojením k jednomu z obou nových dominií. Teprve když byla země napadena z pákistánského území vojsky horských kmenů, připojil svoje knížectví k Indii a ta mu vyslala na pomoc svá vojska. Boje však neskončily, indická vláda požádala o zákrok OSN, ale jednání uvízla na mrtvém bodě a oblast se stala ohniskem napětí. K ozbrojeným konfliktům došlo opakovaně v r. 1965, 1971 a 1999. Vztahy s Pákistánem také významně narušily teroristické útoky v Bombaji v listopadu 2008, při nichž zemřelo 174 lidí – vyšetřování ukázalo, že útočníci měli základnu právě v Pákistánu. 

Po osamostatnění nastalo zhoršení vztahů s Čínou, která si také činila územní nároky v severovýchodní části Indie (NEFA) a v Ladákhu na západě. Disputace nad rozdělením pohraničí vyústily v r. 1962 v tzv. sino-indickou válku.

Indíra Gándhíová

Především 60. a 70. léta byla pro Indii bouřlivá. V r. 1964 umírá výrazná osobnost politického života – Džaváharlál Néhrú, jeho dcera Indíra Gándhíová se stává novou premiérkou a spolu s ní vstupují do politiky i její dva synové Sandžaj a Rádžív. Tak jako Néhrú i Gándhíová byla charismatickou osobností, která si záhy dokázala získat srdce mas, avšak je považována i za velice kontroverzní političku. Po druhém vítězství Indie nad Pákistánem v r. 1971 (a s ním spojeném vzniku Bangladéše) byla Indíra oslavována jako vynikajicí vojenský stratég a diplomat, dokonce byla přirovnávána k bohyni. Nedařilo se jí však vyhnat chudobu. Úplatkářství, růst cen ropy a následná inflace ještě přispěly k prohloubení rozdílu mezi jednotlivými vrstvami společnosti a k narůstání všeobecné nespokojenosti. 

KalkataDžajprakáš Narájan, někdejší spolupracovník M. Gándhího inicioval masové hnutí proti korupci, jež mělo za cíl odstavit vládní Indický národní kongres. Za této situace v r. 1975 Indíra přiměla tehdejšího prezidenta F. A. Ahmada k vyhlášení výjimečného stavu. Přistoupila k razantním opatřením, jimiž se jí podařilo stabilizovat ekonomickou situaci. Kontroverzní regulace porodnosti a mohutné restrikce vůči politickým rivalům opět zapříčinily vlnu nepokojů, která vedla k odstoupení Indíry v r. 1977. Následovaly volby, v kterých poprvé v historii prohrává Indický národní kongres a vlády se ujímá blok Lidová strana. Novým premiérem byl zvolen Mórárdží Désáí.

O tři roky později se Gándhíová opět vrací do křesla premiérky, ne však na dlouho. Tentokrát musí čelit snahám sikhské komunity o osamostatněníi a vytvoření nového státu v západní oblasti Indie – Paňdžábu. V r. 1984 je na ni spachán atentát jako odveta za krvavé potlačení sikhské rebelie ve Zlatém chrámu v Amritsaru. Její funkci přebírá syn Rádžív.

Nová éra, současnost

I Rádžív musel čelit různým separatistickým hnutím (sám se v květnu 1991 stal obětí útoku šrílanské Tamilky) a pokračovat ve snaze o zlepšení postavení chudých. Na počátku 90. let inicioval radikální ekonomické reformy, v kterých pokračoval jeho nástupce Narasinha Ráo. Indii tehdy postihla finanční krize a její devizové rezervy byly téměř vyčerpány. Vláda schválila program liberalizace ekonomiky a byla zahájena privatizace.

Nová politika zaznamenala úspěch, odmyslí-li se neustále přetrvávající problém Kašmíru, těšila se Indie nevídanému hospodářskému a ekonomickému růstu. V první polovině 70. let uskutečnila dokonce první podzemní nukleární test. Dalších pět následovalo v r. 1998. Indie začala vyvíjet svůj vlastní kosmický program.

Koncem 90. let se do popředí dostává nová politická síla – nacionalistická Indická lidová strana (Bháratíj džanta pártí, BJP), jejíž předseda Ádvání dal v r. 1992 podnět ke zničení Báburovy mešity v Ajódhje, údajném Rámově rodišti, a odstartoval tak vleklé spory mezi hinduisty a muslimy, jež si vyžádaly stovky obětí na obou stranách. 

V r. 2002 se stává prezidentem charizmatický A. P. J. Abdul Kalam, muž pocházející z nízké kasty, znalý filozofie i literatury, letecký a atomový inženýr, člověk, který stál při zrodu všech vědecko - technických pokroků v nejnovějších indických dějinách. Dva roky po jeho nástupu opět vítězí Indický národní kongres a v následujících volbách v r. 2009 svoje vítězství obhajuje. V létě r. 2007 stanula poprvé v čele Indie žena – Pratibha Dévísinh Pátil. Její osoba je však spojována s mnoha korpčními aférami a nákladnými služebnými cestami v doprovodu početné rodiny.

V indické školePratibhu Pátil vystřídal v prezidentském křesle v červnu 2012 Pranabh Kumár Mukherdží. Nový prezident je polickým veteránem, v indické vláde zastával funkce ministra financí, zahraničí a obrany. Je to nejmenší prezident světa – měří pouhých 152 cm. V prosinci 2012 došlo také k brutálnímu znásilnění mladé studentky skupinou mužů s následkem smrti. Tento čin vzedmul vlnu mohutných protestů po celé zemi proti násilí na ženách a nedostačující ochraně žen. Protesty a kampaně vedly k přijetí řady nových zákonů ve prospěch žen a schválení zavedení trestu smrti jako maximálního trestu za sexuální násilí.

Související články

Očkování do Indie

Před cestou do Indie je doporučeno ověřit si aktuální podmínky pro vstup do dané země. Stejně tak tomu je i v případě očkování. Lékařská péče zde není na takové úrovni jako v Evropě a z toho důvodu je cestovatelům doporučeno preventivní očkování. >> Podrobnosti o očkování do Indie << Pro ochranu zdraví na cestách po Indii je doporučeno očkování proti hepatitidě typu A+B, břišnímu tyfu a choleře, která se v zemi vyskytuje endemicky a očkování poskytuje částečnou ochranu i proti cestovatelským průjmům, které jsou častým problémem cizinců.  Před odletem si také ověřte platnost Vašeho očkování proti tetanu. Preventivní vakcinace proti vzteklině je vhodná především při pobytu v odlehlejších oblastech nebo na venkově, při výletech a  dlouhodobějších pobytech. Další očkování, které může lékař doporučit jsou závislá na délce pobytu, charakteru cesty a navštívených lokalitách, ve kterých se budete pohybovat.  Mezi ně patří například očkování proti meningokokovým nákazám, dětské obrně a japonské encefalitidě. Do cestovní lékárničky nezapomeňte přibalit repelenty proti hmyzu, léky proti průjmům, probiotika, náplasti a dezinfekční gel na ruce... Jezte vše tepelně upravené, raději v restauracích než na ulicích.  Vodu kupujte pouze balenou a používejte ji i pro osobní účely např. čištění zubů, případně je možné pořídit si před cestou filtrační láhev na vodu. V některých oblastech Indie se vyskytuje malárie, zvýšené riziko je v období dešťů.  Je dobré se poradit o antimalarické profylaxi s odborným lékařem. Před cestou do zahraničí je vhodné vše zkonzultovat s lékařem v očkovacím centru, který Vám sestaví individuální očkovací plán a poradí s ochranou zdraví při cestách do zahraničí. Zdroj článku: odborný tým očkovacích center Avenier Doporučení týmu CK China Tours ohledně očkování

Celý článek
Katalog 2017 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů