Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Čína představuje se svou několik tisíciletí trvající historií jednu z nejstarších existujících civilizací světa. Ačkoliv se čínská společnost samozřejmě vyvíjela a měnila, dynastie vznikaly a zanikaly a hranice čínského kulturního vlivu se posouvaly, jeden ze základních prvků čínské civilizace zůstával prakticky po celou dobu existence čínské kultury neměnný. Síla čínské kultury vždy vycházela z nejmenšího, ale zároveň nejdůležitějšího prvku – rodiny.

Na rozdíl od západního důrazu na individualismus, svoboduvýznam jedince byl typickým znakem asijských kultur většinou silně komunitární charakter těchto společenství, řešíme tedy zde otázky postavení jedince v rámci komunitních vztahů. A právě Čína byla vždy baštou rodinného systému, z něhož tradičně odvozovala veškeré vztahy ve společnosti. Rodina, případně rozšířená rodina či klan, představovala vždy mikrokosmos, v němž se zrcadlily veškeré vztahy ve větších útvarech. Neoddělitelná součást rodinného života – synovská oddanost a poslušnost vůči otci – pak připravovala novou generaci pro fungování v pozdějším životě, kdy loajalita vůči otci byla přenesena na loajalitu vůči vládci. První autorita v životě dítěte – otecbyl také do značné míry absolutním vládcem nad osudem rodiny. Měl vždy kontrolu nad rodinným majetkem, děti k němu pociťovaly směs lásky, strachu a posvátné úcty a tyto pocity vůči otci jen posilovaly všeobecný respekt a úctu vůči starším osobám všeobecně. Stáří bylo vždy spojováno s moudrostí a zkušeností, jež v rámci rodiny a společenství vzbuzovaly vážnost a úctu. Vztahy v čínské rodině a ve společnosti byly obecně vždy hierarchické, přičemž starší se těšili větší úctě než mladší, otec vládl nad dětmi a muži měli silnější postavení než ženy. Člověk v čínské kultuře měl zkrátka svoje místo jednoznačně určené. To jedinci umožňovalo bezchybné fungování ve společnosti.

Čínská rodina v průběhu věků

Čínský dědaV rámci širší rodiny bylo dítě hned od narození zařazeno do přesně uspořádaného a definovaného systému příbuzenských vztahů vůči starším bratrům, sestrám, manželkám starších bratrů a dalším kategoriím tet, strýců, sestřenic, prarodičů z obou stran a vůči dalším příbuzným, jež člověk ze Západu ani nezvládá pojmenovat. Naopak čínština velmi přesně dokázala a dokáže rozlišovat, v jakém vztahu se jedinec vůči svým příbuzným nacházel – konfuciánsky hierarchické uspořádání společnosti bylo dotaženo k dokonalosti. Výchova dítěte probíhala víceméně v dualitě mateřské pečující láskyotcovské vzdělávací přísnosti. Úkolem dítěte pak bylo neudělat svým rodičům a rodině ostudu a dosažením dobrého postavení posílit prestiž rodu. Za odrazový můstek k dobrému postavení bylo v konfuciánské společnosti považováno kvalitní vzdělání, jehož se mladí muži pilným studiem snažili dosáhnout. Čínská výchova proto byla přísnější a náročnější na děti již od relativně útlého věku, než tomu bývá na Západě. Vedle dobrého postavení potomků také větší množství dětí zvyšovalo potenciál rodiny pro možnost dosažení prosperity a zajišťovalo možnost důstojného a zabezpečeného stáří pro rodiče. Samozřejmě výše nastíněný systém fungování čínské společnosti je ideálem, jehož dosahování v reálném životě bylo často obtížné. Nicméně vztahy mezi Číňany byly v každém případě tímto systémem vazeb odnepaměti ovlivňovány po celá staletí a tisíciletí.

Čínský přístup k životu

Téměř od počátků čínské historie také Číňany v životě provázely dvě velmi důležité filozofie, jež měly zásadní vliv na formování čínské kultury a civilizace – taoismus a konfucianismus. Ty byly obě zaměřeny na správné „ukotvení“ člověka v jeho okolí s cílem dosáhnout harmonie na všech úrovních bytí. Zjednodušeně řečeno, taoismus se zaobíral především vztahem mezi člověkem a přírodou a cílem byla harmonie člověka s prostředím, jež ho obklopuje. Nejvyšší metou pak byla harmonie člověka s přírodou či vesmírem. Naproti tomu konfucianismus řešil především vztahy mezi člověkem a dalšími osobami, hlavním cílem tedy byla harmonie ve společnosti. Konfucianismus definoval pět základních vztahů, v nichž se člověk může nacházet: vládce – poddaný, otec – syn (respektive rodič – potomek), manžel – manželka, starší bratr – mladší bratr a přítel – přítel. Je zajímavé, že pouze posledně jmenovaný je považovaný za vztah fungující na rovnocenné úrovni. Všechny ostatní vztahy jsou postavené hierarchicky a konání povinností vyplývajících z předem daných vztahů bylo vždy běžnou součástí čínské kultury. Život člověka pak probíhal v souladu s jeho postavením v rámci hierarchie a byl do značné míry zaměřen na naplnění role, jež mu v rámci společenství přináležela. Dosažení určitého postavení a prosperity bylo odrazem toho, že člověk dobře funguje v souladu se svou rolí a božstva mu proto požehnala. Úcta vůči stáří nekončila úmrtím jedince, ale člověk se stával předkem – zdrojem současné prosperity rodu a možným přímluvcem u božstev.

Poválečný zlom

Čínský chlapečekNavzdory všem historickým změnám a technologickému a společenskému vývoji byly vlastně změny v Číně spíše kosmetické – člověk byl vnímán ve vztahu ke komunitě a nutně se musel chovat v souladu s pravidelnými rytmy přírody, provázenými obdobími setí a sklizně. Nástup komunismu v Číně po 2. světové válce měl ale představovat pro Čínu změnu naprosto zásadní. Budování beztřídní společnosti s důrazem na výrobu změnilo tradiční vztahy ve společnosti, ale i vztah člověka k přírodě. Životní standard v Číně se začal zlepšovat, snížením dětské úmrtnosti a prodloužením délky života také začala čínská populace dramaticky narůstat a od roku 1949 do roku 1976 se prakticky zdvojnásobila. Už dříve začala narůstat podpora myšlenek snižování porodnosti a plánování rodičovství, k právní změně ale došlo až roku 1979, kdy čínská vláda vyhlásila tzv. politiku jednoho dítěte. Jak již bylo zmíněno, ani předchozí dekády komunistické vlády nezměnily fungování čínské společnosti tak, jak to dokázala právě politika jednoho dítěte.

Politika jednoho dítěte a její následky

Přestože již dříve doznalo tradiční fungování Číny v rámci konfuciánských vztahů značných otřesů, omezení počtu dětí otřáslo čínskou společností a kulturou u samotných základů. Za relativně krátkou dobu svého fungování politika jednoho dítěte zcela změnila tvář rodiny a společnosti v ČLR. Zatímco v minulosti čínská rodina připomínala pyramidu, kde vrcholek tvořili předkové a základnu postupně se rozvětvující spleť synů, vnuků a jejich manželek a dalších rodinných příslušníků, politika jednoho dítěte tento trend naprosto obrátila. Obrácená pyramida měla jednoznačný účinek. Stále ještě udržované tradiční vztahy ke starším se začaly postupně obracet – s trochou nadsázky lze říci, že se nyní cílem úcty a zbožňování rodiny stali namísto předků potomci. První generace těchto jedináčků byla nazývána „malými císaři“, druhá pak „sněhovými vločkami“. O obou těchto zajímavých fenoménech ale až někdy jindy.

Pokračovat na druhou část „Malí císařové“ a „Sněhové vločky“

13. 1. 2015
text: Lubomír Vacek
foto: China Tours

 

Fotogalerie k článku
Související články

Zajímavé zájezdy

Katalog 2017 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů