Vyhledat zájezd na mapě

Islám je nejrychleji rostoucím náboženstvím současnosti a druhým největším náboženstvím světa. Při vyslovení slova islám se nám většinou vybaví státy Perského zálivu se svojí přísnou etikou a zákony, či zahalené ženy celé v černém, které bez povolení muže nesmějí prakticky nic. Nejlidnatější muslimské země však překvapivě nenajdeme na Středním východě, místě vzniku tohoto náboženství, ale v Asii a Africe. Nejlidnatější muslimskou zemí světa je totiž Indonésie, mezi další „velké“ muslimské země patří Bangladéš, Pákistán, Nigérie a překvapivě také Indie. Zde sice muslimové tvoří pouze cca 14 % obyvatel, ale vzhledem k obrovské lidnatosti subkontinentu i tak hovoříme o přibližně 140 milionech muslimů indického původu – Indie je tak po Indonésii a Pákistánu třetí nejlidnatější muslimskou zemí světa. Z celkem deseti států JV Asie mají tři muslimskou většinu – jsou to IndonésieMalajsieBruneja i v dalších pěti státech jsou významné muslimské menšiny. Dokonce i na silně křesťanských Filipínách přibližně 9 % obyvatelstva vyznává islám, a to zejména v jižní části souostroví.

Mešita v Shah Alam nedaleko KLSlovo islám se odvozuje od arabského slovesa aslama (odevzdávat se do vůle Boží), muslim je pak tedy osobou, která se odevzdává či podřizuje vůli Boha. Islám sám je v JV Asii spolu s křesťanstvím „importovaným“ monoteistickým náboženstvím, původem ze Středního východu. Jeho vznik se spojuje s osobou proroka Mohameda, který žil v 7. století v oblasti dnešní Saúdské Arábie. Prorokovi měl během jeho vizí Bůh sdělit nové učení, jež by mělo navazovat na řadu dřívějších proroků judaismu a křesťanství. Toto sdělení mělo jenom opravovat zjevení již dříve předaná lidem (skrze Mojžíše, Krista a další proroky), ale lidmi nevědomky či záměrně pokřivená. Mohamed měl být posledním z velkých proroků, proto je někdy také nazýván jako Pečeť proroků. Vedle své kazatelské činnosti byl Mohamed úspěšný ale i jako společenský reformátor a šikovný politik. Již za jeho života se mu podařilo ustanovit pevný základ budoucího muslimského světa

Mešita v KuantanuPo Mohamedově smrti se islám začal rychle šířit, nejdříve z Arábie do Palestiny a severní Afrikou dosáhl až na Iberský poloostrov. Poté islám expandoval východním směrem, přičemž výsledkem bylo obrácení rozsáhlých území od Střední Asie až po Indii na tuto víru. Odtud se pak, především prostřednictvím kupců a súfijských učenců, dostával až do JV Asie. Zatímco pevninská část si zachovala svou buddhistickou kulturu, Malajský poloostrov a většina ostrovů přijala islám, přičemž k hlavní expanzi docházelo v 15. století, tedy v době krátce před příchodem Evropanů. Islám se stal dominantním náboženstvím na území dnešní Malajsie, Indonésie a jižních Filipín. Tam mělo svou základnu hned několik významných sultanátů. Další expanzi islámu na sever zabránil právě příchod Evropanů, kteří začali šířit svou vlastní víru, katolické křesťanství. Navzdory španělské snaze o christianizaci celého souostroví Filipín si jižní části uchovaly muslimskou víru a kulturu. Dodnes tak představují v místní křesťanské populaci cizorodý prvek. Vzhledem k velké chudobě muslimských regionů se zde daří radikálním myšlenkám a hnutím

Pokud bychom se vrátili k islámu jakožto víře jako takové, pak se jedná o náboženství silně ortopraktické a legalistické. Základní povinností každého muslima je dodržování pěti náboženských povinností (tzv. pilířů víry):

1. vyznání víry šaháda, že není boha kromě Alláha;

2. pravidelné modlitby salát (5x denně);

3. dodržování půstu sawm v době měsíce ramadánu;

4. odevzdávání náboženské almužny zakát s úmyslem pomoci chudším souvěrcům;

5. pokud to muslimovi zdraví a finanční situace dovolí, vykonání pouti zvané hadždž do nejsvětějšího místa islámu, Mekky.

Odpolední modlitba v mešitě Masjid Jamek v Kuala LumpurNěkdy bývá jako šestá povinnost uváděn také nechvalně proslulý džihád  – úsilí o víru, který je na Západě známý především jako ozbrojený boj. Nemusí tomu tak ale být, výraz sám znamená jakékoliv bohulibé úsilí o víru a ozbrojený boj je pouze jednou (a ne nejvýznamnější) z nich. Mezi základní věroučné koncepty islámu patří koncept jedinosti, jedinečnosti a neporovnatelnosti Boha (tawhíd). Mezi další důležité prvky věrouky patří víra v anděly coby posly boží, proroky, peklo a soudný den. 

Základním náboženským textem je v islámu Korán, který je považován za zjevené slovo Boží. Je sepsán arabsky a takto přednášen po celém světě. Překlady Koránu nejsou muslimy považovány za ekvivalent, vzhledem k tomu, že už jen zvuk libozvučné koránové arabštiny je považován za prostředek přiblížení se Bohu. Z Koránu pak vycházejí různé výklady a také takzvané hadíthy, příklady ze života proroka Mohameda. Místem setkávání muslimů je mešita, odkud muezzin z minaretu svolává k modlitbě. Muslimský právní systém, šaría, je velmi komplexní a etika a právní předpisy se dotýkají každého aspektu života věřícího – stravování, rodinného života, trestního práva, bankovnictví a dalších. Vše může být kvalifikováno jako čisté (halál) či nečisté/zakázané (harám), mezi těmito protipóly jsou pak aspekty života kvalifikované jako zavrženíhodné či naopak doporučené. Pouze velmi málo aspektů muslimova života lze hodnotit jako neutrální. Je zajímavé, že zákaz lichvy odporující šaríje vedl ke vzniku nezávislého muslimského bankovního sektoru, který funguje na principu bezúročných obchodů. Silně legalistický (na právní aspekty zaměřený) charakter islámu byl některými věřícími považován za nedostatečný pro přiblížení se k Bohu. Jejich silné vnitřní prožívání víry pak vedlo ke vzniku súfijských škol. Muslimská obec (umma) je víceméně považovaná za rovnostářskou a má silný komunitární charakter. V souvislosti s postojem vůči následnictví proroka Mohameda se dělí na dva základní tábory – takzvanou sunnu a šíu. Dalo by se říci, že pro nemuslima jsou otázky následnictví ve vedení obce podružné, přičemž základy víry a praxe jsou téměř totožné. 

Muslimská dívka ve školeAž na určité výjimky je forma islámu praktikovaná v JV Asii považována za velmi tolerantní. V Malajsii je islámská komunita téměř homogenní a naprostá většina Malajců vyznává poměrně konzervativní formu sunnitského islámu. V Indonésii je situace poněkud složitější a existuje zde relativně velký rozdíl mezi přívrženci ortodoxního směru santri razícími příklon (z jejich pohledu návrat) k formám islámu vyznávaným v zemích Perského zálivu a výrazně méně ortodoxními muslimy označovanými jako abangan. Tak jsou označováni přívrženci synkretických forem víry, kde do islámu byla zakomponována i učení a filozofie předislámské éry, která lépe vyhovují multikulturnímu a multietnickému charakteru Indonésie. Nelze ale hovořit o nějaké otevřené roztržce, jedná se spíše o tradiční rozdělení dvou různých pohledů na roli náboženství a nutnou míru ortodoxie v životě jednotlivce. Oba tábory jsou přibližně stejně velké. Všeobecně by se dalo říci, že přívržencům santri se daří spíše ve městech, naproti tomu příznivci směru abangan vycházejí spíše z venkovských oblastí. Nejortodoxnější oblastí Indonésie je pak provincie Aceh, kde bylo oproti zbytku Indonésie povoleno zavedení islámského práva šaría do běžného života provincie, byť rozhodně ne v míře běžné v ortodoxních muslimských zemích. Poměrně hodně konzervativní je i náboženství v Bruneji, kde se dokonce jedná o základ místní kultury (tzv. malajská muslimská monarchie).

Související články

Buddhismus v ostrovní JV Asii

Buddhismus vychází z hinduismu, některé základní koncepty sdílí (reinkarnace, karmický zákon, do značné části i mytologii), jiné rozvádí dál a modifikuje. Za zakladatele buddhismu je označován princ Siddhárta Gautama, který žil v 6.–5. století před Kristem v severní Indii. Již při narození bylo předpovězeno, že se stane buď velkým králem, nebo velkým náboženským učitelem. Siddhártův otec měl samozřejmě zájem, aby jeho syn převzal vládu nad zemí a snažil se mladého prince ochránit před veškerými strastmi života. Až do svých 29 let nepoznal Siddhárta nic než radovánky a příjemné stránky života. Poté, podle tradičního podání, při návštěvě města za zdmi královského paláce se setkal se stářím a strádáním, nemocí a smrtí. Ve stejnou dobu také uviděl mnicha, jehož duševní vyrovnanost na Siddhártu velice zapůsobila. Rozhodl se odejít z paláce, opustit svou rodinu a postavení a plně se věnovat meditacím a hledání cesty k osvícení. Vyhledal nejlepší učitele, pod jejichž vedením se věnoval hlubokým meditacím, podrobil se kruté askezi, sahající až na samou hranici lidských možností, ale přesto nedokázal dosáhnout osvícení. Poté se rozhodl následovat svou vlastní cestu, vyhýbající se extrémům jak nevázaného života, tak přílišné askeze. Krátce poté dosáhl osvícení a stal se tak Buddhou (osvíceným), velkým duchovním učitelem. Zásadní pravdy, které během svého osvícení nahlédl a poté vyučoval, jsou dodnes tím nejzákladnějším učením buddhismu. Patří mezi ně tzv. čtyři vznešené pravdy (týkající se strastné povahy lidského bytí), vznešená osmidílná stezka (cesta vedoucí k zániku utrpení) a dvanáctidílný řetězec podmíněného vznikání. 

Celý článek
Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů