Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Původ Japonců doposud nebyl uspokojivě vysvětlen. Osidlování japonských ostrovů probíhalo v několika vlnách, jedni z prvních příchozích byli Ainuové. Dodnes na severním ostrově Hokkaidó přežívá několik tisíc potomků tohoto národa s vlastním jazykem a kulturou. Specifickou skupinou jsou také obyvatelé ostrovů Rjúkjú (např. Okinawa).

Historie Japonska v kostce

Podle pověstí bylo japonské císařství založeno již v r. 660 př.n.l. přímým potomkem bohyně slunce Amaterasu. Historické údaje potvrzující existenci císařství se datují do r. 297 n.l. Po celou dobu je v čele japonského císařství stejná dynastie, je proto nejstarší vládnoucí dynastií světa. Během značné části japonské historie ovšem císaři hráli spíše podružnou úlohu – fakticky zemi vládli opatrovníci (regenti) anebo vojenští vládci (šógunové). Od 12. až do 19. století byla faktická moc v Japonsku právě v jejich rukou. V této době byla japonská společnost rozdělena do čtyř vrstev: samurajové (vojenská šlechta), rolníci, řemeslníci a obchodníci.

V japonské historii se střídala období intenzivního okouzlení cizími kulturami a období naprosté kulturní izolace. Zásadní vliv na podobu japonské kultury měla kultura čínská – Japonsko vedlo s Čínou čilé obchodní a diplomatické styky a přejímalo umělecké prvky, písmo, náboženství (buddhismus a konfucianismus) apod.

Zenová zahradaOkouzlení západem vrcholilo v 15. a 16. století, pak nastalo období další kulturní izolace, které trvalo až do r. 1867, kdy se do popředí opět dostal císař. Ten pod tlakem západu modernizoval administrativu i ekonomiku – následovaly tzv. reformy Meidži. Bylo zrušeno tradiční rozvrstvení společnosti, nastolena formální rovnoprávnost pohlaví. Proběhla industrializace a vytvořily se zárodky moderních demokratických orgánů. Prvotní okouzlení západními prvky přerostlo ve vyhrocený nacionalismus a expanzionizmus – Japonsko okupovalo Koreu, části Číny a Ruska a tichomořské ostrovy, a během 2. světové války stálo na straně Německa.

Po vojenské kapitulaci v r. 1945 byl císař přinucen veřejně popřít svůj božský původ, jeho pravomoci omezila nová ústava, která byla přijata v r. 1947. Od té doby je politicky zatlačen do pozadí, vykonává jen funkce ryze symbolické. Politická situace v Japonsku je od války velmi stabilní, od r. 1955 v národní politice dominuje Liberálně demokratická strana. Po císaři Šówa, vlastním jménem Hirohito (1926–1989), nastoupil jeho syn Akihito, jenž je císařem dodnes. 


PODROBNÉ DĚJINY JAPONSKA

Období Džómon (10 000 př.n.l. – 300 př.n.l.)

Archeologické výzkumy naznačují, že první lidé přišli na Japonské ostrovy okolo r. 30 000 př.n.l. Přišli přes pevninské mosty, které během ledových dob spojovaly Hokkaidó s asijským kontinentem a s Korejským poloostrovem. Existují však i důkazy, které potvrzují, že někteří obyvatelé přišli po moři z JV Asie během migrace směrem k Tichému oceánu. Ti z migrantů, kteří přišli jižní cestou, kolem r. 10 000 př.n.l., vyvinuli tzv. kulturu Džómon. V tomto období má pro celou kulturní historii Japonska mimořádný význam zrod keramiky. Nálezy se datují mezi roky 10 000–7500 př.n.l., což z japonské keramiky dělá nejstarší keramiku světa.

Období Jajoi (300 př.n.l. – 250 n.l.)

Okolo r. 300 př.n.l. začala kulturu Džómon nahrazovat nová kultura zvaná Jajoi, pojmenovaná podle lokality Jajoi v dnešním tokijském obvodě Bunkjó, kde byly vykopány první keramické nádoby pro ni charakteristické. Kultura Jajoi vznikla v období, kdy do Japonska přišlo množství imigrantů z Koreje, kteří s sebou přinesli technologii pěstování rýže a zpracování kovů. S jejím příchodem Japonsko vstoupilo do doby železné. V tomto období se postupně zvyšoval počet obyvatel a společnost se stala komplexnější – lidé tkali plátno, žili v trvalých zemědělských obcích, stavěli budovy ze dřeva a kamene, získávali majetek prostřednictvím vlastnictví půdy a uskladňování obilí a vytvořili zřetelné společenské třídy. Jajoiské období trvalo přibližně 600 let až do konce 3. století našeho letopočtu.

Období Jamato (250–710 n.l.)

Období Jamato bylo období, kdy císařský dvůr vládl Japonsku z provincie Jamato, dnešní prefektury Nara. Důležitou událostí, která dělí toto období na dvě části, bylo založení hlavního města Asuka na jih od dnešní Nary a také oficiální příchod buddhismu do Japonska v r. 538.

Období Kofun (250–538)

Svítící lampionyVěda ještě stále nedospěla k definitivnímu názoru a k jednoznačné odpovědi na otázku, kdy Japonci vytvořili jednotný stát a zformovali národ. Předpokládá se, že se tak stalo mezi 4. a 6. stoletím n.l. V takovém případě se toto období kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce 3. století do poloviny 6. století. Mohylová kultura se vyznačovala stavbou velkých sypaných mohyl (kofun), sloužících jako monumentální hroby vládnoucí elity. Do této doby spadá vzestup rodu Jamato, mocné dynastie, která se koncentrovala v západní části Japonska (v regionu Asuka). Přestože už v Japonsku bylo známé čínské písmo, jeho používání bylo omezeno na obchodní styky s Koreou a Čínou. Jedinými písemnými informacemi o životě v Japonsku v tomto období jsou čínské prameny.

Období Asuka (538–710)

Toto období bylo svědkem nástupu buddhismu a čínského písma z asijského kontinentu a budování centralizovaného státu rodem Jamato. Podle čínského modelu vytvořili centrální správu a soustavu soudů (státní zřízení ricurjó) a společnost byla organizována podle zaměstnání – farmáři, rybáři, tkalci, hrnčíři, řemeslníci, zbrojaři ap. Právě z tohoto období pocházejí první písemné památky psané samotnými Japonci, kteří převzali čínské znakové písmo a přizpůsobili ho svému jazyku. V písemné historii lze první zmínku o Japonsku najít v r. 57, kdy bylo poprvé zmíněno v čínských záznamech jako národ „Wa“ neboli „trpasličí stát“. Japonské kroniky popisují legendárnější dějiny, podle nichž odvozuje lid Japonska svůj původ od samotných božstev. Koncem 6. století dynastie Jamato definitivně ztratila moc (což na dlouhý čas znamenalo i konec jednotného Japonska) a vlády se zmocnily progresivnější rodiny orientované na buddhismus. Vcelku je možné toto období považovat za začátek současné japonské kultury.

Období Nara (710–794)

Založení hlavního města Heidžókjó (dnešní Nara) znamená začátek období Nara, které můžeme charakterizovat postupným vyzráváním společenského zřízení ricurjó inspirovaného Číňany a aktivním přijímáním ostatních výdobytků čínské kultury a technologií. Toto období se stalo také svědkem rozkvětu umění známého pod názvem kultura Tempjó sestavením prvních japonských historických kronik, Kodžiki a Nihon šoki a také první z velkých sbírek japonské poezie – Manjóšú. Buddhismus dosáhl oficiálního uznání jako státní náboženství a buddhistické chrámy se stavěly po celém Japonsku ve snaze podpořit autoritu centralizovaného státu. Aby se zabránilo neustále rostoucímu politickému vlivu buddhistických klášterů, jimž velkorysými dary vzrostla moc natolik, že si vydržovaly vlastní vojska a začaly soupeřit s císařským dvorem, přeložil císař hlavní město r. 784 do Nagaoky a o 10 let později 11. listopadu 794 do Heiankjó (dnešní Kjóto).

Období Heian (794–1185)

Čajový obřadObdobí Heian začíná založením nového hlavního města císařství v Heiankjó (794). Byly to časy ohromné tvořivosti v literatuře (Gendži Monogatari – Příběh prince Gendžiho, Kokinšú), náboženství (vzkvétaly buddhistické školy Tendai a Šingon) i umění (styl v architektuře a úpravě zahrad, ve svitkových malbách a buddhistickém sochařství). Čínské literární umění a konfucianismus neztrácely svůj vliv, ale japonský jazyk nacházel mnohem jednodušší vyjadřování v próze a verších rozvojem slabičného písma kana. V Japonsku taktéž vzniká zenové umění čajového obřadu a aranžování květin (ikebana). V tomto období sice vládl mír a bezpečnost, ale politická situace se vyhrocovala. Příčinou byla přetrvávající decentralizace Japonska. Jednotlivé provincie měly značný stupeň autonomie a tento stav se nezlepšil ani nahrazením regionálních vůdců jmenovanými guvernéry. Skutečná moc se přenesla z císaře na klanové vůdce, kteří měli vlastní vazaly a vojenské družiny. V průběhu období Heian ztratili císařové i poslední zbytek kontroly nad zemí a vládu převzal klan Fudžiwara. Jednotlivé provincie si však i nadále nárokovaly právo na ovládnutí celé země. Zlom nastal v r. 1155, kdy trůn zůstal bez nástupce a došlo k občanské válce Heidži, kterou definitivně získaly vliv rodiny Taira a Minamoto, mezi nimiž zuřily boje o moc a vliv na císařský trůn. Na konci období Heian byla převážná část rodu Minamoto vyvražděna, a tím získal rod Taira vedoucí postavení. Tairové přebrali dvorské hodnosti, sami si udělovali funkce a držbu půdy v provinciích se snahou ovládnout úplně císařský úřad. V r. 1185 v bitvě u Dannoury byl rod Taira poražen rodem Minamoto. Touto bitvou skončilo období Heian.

Období Kamakura (1185–1333)

Vítězství Minamotů nad Tairy na konci 12. století znamenalo začátek nového režimu. Joritomo Minamoto získal titul šóguna, vojenského zmocněnce císaře a v Kamakuře založil svůj šógunát neboli bakufu. Stal se diktátorem, který vládl za pomoci rodiny a feudálních svazků. Šógun se stal významnou japonskou institucí, i když po Joritomově smrti byla jeho rodina vyhnána a moc převzal rod Hódžó. Důležitou událostí tohoto období japonských dějin byly dva mongolské pokusy o invazi do Japonska v letech 1274 a 1281. Oba skončily neúspěchem, zčásti dílem přírody v podobě ničivých tajfunů (v Japonsku nazývaných „božský vítr“ – kamikaze) a zčásti díky zuřivé obraně japonských samurajů. Mongolské útoky přispěly ke zvýšení prestiže samurajské třídy, ale zároveň uvrhly do problémů kamakurský šógunát, který obránce nedokázal odměnit za jejich služby. V 20. letech 14. století se vojenští vazalové, nespokojení s rodem Hódžó, shromáždili okolo císaře Godaiga. S podporou rodu Ašikaga byl Godaigo schopný svrhnout šógunát a v r. 1333 znovu založit to, co nazýval přímou císařskou vládou. 

Mezi nejvýraznější rysy tohoto období patří kult bojovníka neboli samuraje, který byl ceněný za svoji schopnost skvěle zacházet s mečem, pro svou věrnost, schopnost snášet bolest a připravenost zabít v případě nutnosti i sám sebe. Japonské meče (nejznámějším je katana), které byly vyráběny mistrovskými cechy, měly tak vynikající kvalitu, že se staly předmětem uctívání. V tomto období můžeme vysledovat i výraznější nástup zenového buddhismu, který novou vojenskou vládnoucí vrstvu přitahoval svým důrazem na kázeň a meditace.

Období Muromači (1333–1568)

Kinkakudži (Zlatý pavilón) v KjótuZačátkem období Muromači je zničení šógunátu Kamakura silami Takaudžiho Ašikagy, který přešel na stranu císaře a svrhl rodinu Hódžó. Postupně se obrátil i proti císaři a podpořil nástupnictví jednoho z princů. Císař utekl na jih a postavil se na odpor. Tímto se císařství rozdělilo na Severní dvůr a Jižní dvůr, jež mezi sebou soupeřily až do r. 1392. Šógunát nebyl schopný držet na uzdě ambice mocných guvernérů provincií (daimjó), postupně se rozpadl na množství malých, proti sobě bojujících států, a úplně se zhroutil po válce Ónin v r. 1467. Následovalo století občanských nepokojů známé jako Sengoku (1467–1568) neboli období válčících států. V r. 1543 přistáli v Japonsku první Evropané – portugalští mořeplavci, kteří připluli na čínských lodích, včetně jezuitského misionáře svatého Františka Xaverského a obchodníků, kteří přeměnili Nagasaki z rybářské vesnice na vzkvétající přístav. V průběhu několika desetiletí se zde podařilo rozšířit křesťanství.

Období Azuči-Momojama (1568–1600)

Období Azuči-Momojama je definováno vzestupem tří po sobě následujících hegemonů: Ody Nobunagy, Tojotomiho Hidejošiho a Tokugawy Iejasu, kteří po století občanských válek přinesli politické sjednocení Japonska. Velký válečník Oda Nobunaga obsadil v r. 1568 Kjóto, ale byl nucený bojovat zbytek života s rivaly z řad šlechty a s vojenským odporem buddhistických škol. Poté co byl zabit, jeho zástupce Tojotomi Hidejoši si postupně podmaňoval jeden klan za druhým. Protože chtěl odvrátit zájem šlechty a samurajů od domácích bojů, vedl v r. 1592 invazi do Koreje, která byla v té době čínským protektorátem. Japonci ztratili převahu na moři a jejich vojska byla poražena. Po této katastrofě nepodnikli v následujících 300 letech žádnou vojenskou výpravu do zahraničí.

Období Edo (1600–1867)

Japonská architekturaPo Hidejošiho smrti převzal moc jeho největší vazal TokugawaIejasu a v r. 1603 formálně založil nový šógunát na hradě ve městě Edo (dnešní Tokio), které se postupně stalo japonským hlavním městem a pomalu se rozrostlo do obrovských rozměrů. Tokugawský šógunát přetrval 15 generací, tzn. 264 let, až do r. 1867. Iejasu a jeho následovníci se snažili udržet společenské třídy od sebe oddělené a zakazovali přijímání nových členů do elitních a privilegovaných skupin, jako byla například třída samurajů. Samotný Iejasu v zásadě
podporoval zahraniční obchod (byť pronásledoval křesťany), jeho nástupci však razili politiku národní izolace, včetně zákazu cest Japonců za hranice a zákazu cizích knih. Jedinou výjimkou z tohoto izolacionismu byly určité omezené styky s Čínou a Nizozemskem prostřednictvím přístavu na ostrůvku Dedžima v Nagasaki. V r. 1853 přinutil pod hrozbou dělostřelby americký komodor Matthew Perry japonskou vládu otevřít několik přístavů zahraničním lodím. Tento incident značně oslabil autoritu vlády a vedl k jejímu postupnému pádu. V této situaci hrozilo, že se k moci dostanou ultrakonzervativní samurajové. Většina společnosti však dala přednost otevření se západním „vymoženostem“ a poslední šógunát v Japonsku se zhroutil.

Období Meidži (1868–1912)

Stará správní budova, SapporoReformy Meidži (od 6. dubna 1868) byla série reforem japonského císaře Meidži, které začaly po r. 1868 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní stát. Nejviditelnějším a nejtrvalejším výsledkem reforem Meidži byla centralizace správního systému. Prosazení císařovy
vlády bylo nutným a významným krokem směrem k centralizaci. Šógunát byl svržen a bylo obnoveno císařství. Mladý císař Meidži se přestěhoval do Eda, které přejmenoval na Tokio („východní hlavní město“) a zahájil okamžitě řadu reforem. Mezi nimi bylo ustavení parlamentu, sněmu a nejvyššího soudu, zavedení veřejného systému poštovních služeb, přijetí moderní jednotné měny a otevření tokijské burzy. Bylo zrušeno tradiční rozvrstvení společnosti, nastolena formální rovnoprávnost pohlaví a v r. 1873 byly zrušeny všechny restrikce proti křesťanství. Zároveň byli ze západu povoláni odborníci, kteří měli za úkol vybudovat či inovovat železnice a průmysl, armádu, loďstvo a architekturu. 

V r. 1902 uzavřelo Japonsko významnou spojeneckou smlouvu s Velkou Británií, která ještě stále byla největší imperiální velmocí. V r. 1904 se spory s Ruskem o Koreu a Mandžusko vyostřily a Japonsko zahájilo útok na ruskou flotilu v přístavu Port Arthur. Po vítězné válce Japonsko podepsalo s Ruskem Portsmouthský mír (1905) a získalo část ostrova Sachalin a rozhodující pozici v Koreji, již nakonec v r. 1910 anektovalo.

První světová válka

Během 1. světové války se Japonsko postavilo na stranu spojenců – 23. srpna 1914 vyhlásilo válku Německu. V r. 1918 bylo Japonsko přizváno na mírovou konferenci do Versailles, kde mu byla uznána nadvláda nad několika tichomořskými ostrovy, německými základnami v Číně, a Japonsku bylo přiděleno křeslo v radě Společnosti národů. Svojí skromnou účastí v 1. světové válce si Japonsko zvýšilo mezinárodní pozici v Asii a Tichomoří.

Meziválečné období

Po skončení 1. světové války nebyla politika Japonska už tak agresivní, ale důsledky hospodářské krize a rychlého růstu obyvatelstva vedly ke změně postoje. Stále větší vliv získávala armáda, což mělo za následek nástup militarismu, byť i v rámci armády existovaly rozdílné názory. Ultranacionalistické frakce se několikrát pokusily o svrhnutí vlády a císaře Hirohita. Vojenští velitelé začali vyhledávat možnosti násilného zvětšení japonského území v Asii, což jim mělo pomoci vyřešit domácí hospodářské problémy. Cílem jejich útoků se stala Čína. Světové mocnosti požadovaly, aby Japonsko stáhlo své jednotky z Číny a obnovilo její svrchovanost. Jako reakci na tyto požadavky Japonsko vystoupilo ze Společnosti národů a i nadále pokračovalo ve výbojné politice.

Druhá světová válka

Atomový dóm v HirošiměKdyž v r. 1939 vypukla válka v Evropě, japonská vláda váhala, ke komu se má přidat, aby se dostala z problémů, které si vytvořila v Číně. V r. 1940 podepsala trojstrannou dohodu s Německem a Itálií, od níž si slibovala zabezpečení dostatku nerostných surovin pro válku s Čínou. USA se ale postavily na stranu Číny, vyhlásily vůči Japonsku celkové obchodní embargo a zmrazily japonské finanční zdroje. Na to Japonsko odpovědělo 7. prosince 1941 útokem na Pearl Harbor. Touto událostí byly do 2. světové války vtaženy i USA. Po počátečních japonských úspěších na Tichomořském bojišti přišel záhy bod zvratu v bitvě o Midway začátkem června 1942, kdy Japonsko ztratilo čtyři letadlové lodě a přišlo o značné množství zkušených pilotů. Japonské námořnictvo se z této porážky už nikdy nevzpamatovalo. 

V r. 1945 obsadily USA ostrovy Iwodžima a Okinawa. Velení japonského námořnictva se uchýlilo k zoufalé taktice sebevražedných leteckých útoků zvaných „božský vítr“ – kamikaze. Mladí, nezkušení piloti se s letadly plnými výbušnin vrhali proti americkým válečným lodím, ale navzdory jistým úspěchům nemohli americkému vítězství zabránit. Američané pak 6. a 9. srpna 1945 shodili na japonská města Hirošima a Nagasaki atomové bomby, a následkem toho 15. září 1945 Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo.

Současnost

Tokio - mrakodrapy na ŠiodomePo porážce Japonska v 2. světové válce následovalo období okupace spojeneckými silami, které ale bylo i obdobím rozsáhlých demokratických reforem včetně přijetí nové ústavy. Do 60. let se japonská ekonomika díky novým technologiím zotavila z válečných škod a dostala se co do HDP na třetí místo na světě. Zemi těžce zasáhla ropná krize v 70. letech a následující celosvětová recese. Provedla však základní restrukturalizaci ekonomiky, obnovila své členství v mezinárodních organizacích a během 80. let pokračovala v silném hospodářském růstu, který přeměnil Japonsko na druhou nejsilnější světovou ekonomiku. V 90. letech přišlo období deflace a minimálního růstu hospodářství. Potřebné reformy se prováděly pomalu a váhavě a výsledky se začaly dostavovat až na počátku 21. století. 

Smrtí císaře Šówa (Hirohito) v r. 1989 a s nástupem císaře Akihita na trůn začalo nové období japonské historie – období Heisei.

Fotogalerie k článku
Související články

Očkování do Japonska

Japonsko je zemí známou pod výrazem „Země vycházejícího slunce“.  Japonsko láká své návštěvníky nejen na bohatou historii japonské kultury a dobrého jídla, ale rovněž nabízí západní styl moderního života nových technologií a světel velkoměst. >> Podrobnosti o očkování do Japonska << Velké nesnáze mohou způsobit cestovatelům jejich zdravotní problémy. V Japonsku je nutné počítat s vysokými náklady na zdravotní péči i za drobná ošetření. Proto se doporučuje uzavřít před cestou do země kvalitní cestovní pojištění, pokrývající také náklady na repatriaci a podstoupit preventivní doporučené očkování. Je nutné rovněž počítat s tím, že většina lékařů hovoří pouze japonsky. Každý cestovatel by měl být očkován proti žloutence typu A+B a měl by mít v pořádku očkování proti tetanu.  Žloutenka typu A „nemoc špinavých rukou“ se přenáší kontaminovanými potravinami a vodou, žloutenka typu B je přenášena krví, pohlavním stykem a jinými sekrety.  Pokud budete cestovat letadlem nebo jinými prostředky hromadné přepravy, je na místě zvážit očkování proti meningokokovým ev. pneumokokovým infekcím, které se přenášejí vzduchem. Budete-li delší dobu pobývat v přírodě nebo na venkově, hlavně v období dešťů červen – září, doporučujeme očkování proti japonské B encefalitidě. V Japonsku se vyskytuje dengue horečka. I zde platí, že větší výskyt je také v období dešťů. Obě nemoci přenáší infikovaný komár, proto je dobré chránit se proti poštípání účinným repelentem. Zkontrolujte si platnost pravidelných očkování (tetanus, záškrt, spalničky, příušnice atd.). Doporučená očkování jsou závislá na délce pobytu, charakteru cesty a navštívených lokalitách, ve kterých se budete pohybovat. Lékař centra Očkování a cestovní medicíny Vám zkontroluje platnost Vašich očkování, sestaví Vám individuální očkovací plán a poradí s ochranou Vašeho zdraví na cestách. V rámci prevence zdraví je třeba nezapomínat na správně vybavenou cestovní lékárničku. Doporučeným obsahem lékárničky jsou náplasti, antibakteriální gel na dezinfekci rukou,  probiotika, léky proti průjmům, léky na teplotu, dezinfekce na kůži.  Dbejte rovněž na další doporučení pro konkrétní destinaci a vyvarujte se pití nebalené vody a konzumace nedostatečně tepelně opracovaných potravin. Zdroj článku: odborný tým očkovacích center Avenier Doporučení týmu CK China Tours ohledně očkování

Celý článek
Katalog 2017/18 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů