Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Nedávné archeologické nálezy z jeskyně Callao na ostrově Luzon naznačují, že v oblasti dnešních Filipín se předchůdce člověka vyskytoval již v době před 67 000 lety. Některé teorie předpokládají, že nejstarší obyvatelé ostrovů se zde i vyvinuli, jiné operují s migrací přes tehdy suchý Sundský šelf. V každém případě tito původní obyvatelé byli vytlačeni pozdějšími vlnami etnik negritů a ještě později (asi r. 4000 př. Kr.) Austronésany přicházejícími z oblasti dnešního Tchaj-wanu. 

 

Přibližně 1000 let př. Kr. se obyvatelé filipínských ostrovů začali rozdělovat do čtyř výrazně odlišných druhů společností, které je možné přibližně kategorizovat jako: 1. lovecko-sběračské kmeny, které se zdržovaly v pralesích (Aetové, Ilongoti a Mangyanové); 2. společenství válečníků, praktikujících ritualizované válečnictví, obývajících především pláně (Isnegové, Kalingové); 3. drobné plutokracie horských kmenů obývajících území Kordiller v oblasti Ifugao; a konečně 4. obyvatele přístavů v ústích řek, kteří se podíleli na obchodu probíhajícím mezi ostrovy.Stařík z kmene Ifugao

Přibližně ve 4.–8. století právě tito námořníci za použití tradičních filipínských loděk zvaných balangay při svých obchodních výpravách navázali a udržovali styky s indianizovanými královstvími na Malajském poloostrově a ve východní Asii. Spolu se získaným zbožím také do filipínského souostroví přinesli nové myšlenky z vnějšího světa a také náboženství a kulturu buddhismu a hinduismu.

Klasické státy (900–1521)

Konec filipínské prehistorie je možné datovat poměrně precizně – je jím 21. duben r. 900. K tomuto datu se váže nejstarší doposud nalezený psaný dokument souostroví. Jedná se o nápis vyrytý do měděné destičky, který potvrzuje, že jistý dlužník jménem Namwaran řádně splatil svůj dluh vůči vládci království Tondo, a tudíž ani on ani jeho děti nemají vůči králi žádné nevyrovnané dluhy. Text sám o sobě není až tak zajímavý, lze z něj ale vyčíst důležité údaje o stavu tehdejší společnosti. Sdělení je sepsáno písmem kawi, používaným v indianizovaných královstvích na Malajském poloostrově a v Indonéském souostroví. Spolu s dalšími informacemi pak destička ukazuje, že navzdory původním předpokladům o izolovanosti ostrovů měli tehdejší Filipínci spojení s často velmi vzdálenými zeměmi. Je možné také odvodit, že společnost v Manilském zálivu byla organizována způsobem, který byl běžný v indianizovaných malajských státech na Jávě, Sumatře a na Malajském poloostrově. Destička z Manilského zálivu tak představuje nejdůležitější původní historický text z Filipín až do doby tisku dokumentu Doctrina Christiana z r. 1593 (ten byl ale již sepsán španělsky).

Na rozdíl od zbytku JV Asie se na filipínských ostrovech nevytvořila žádná větší, centralizovaná a dobře organizovaná říše. Naopak – typickým státním útvarem tehdejších Filipín byly menší či větší víceméně nezávislé státy a státečky zvané barangay pod vládou drobných vládců. Co do velikosti se jednalo o státy v rozsahu od vesnic po městské státy, přičemž o vliv nad nimi často soupeřily thalassokracie (námořní velmoci) z okolních ostrovů. Existence větších státních útvarů, jako byly království Maynila či Tondo, sultanát Sulu či konfederace Madyaas, byly spíše výjimkou. Také způsob vlády a převažující kulturní vliv se lišily, často ostrov od ostrova. Ve stejné době se setkáváme s vládou hinduistických rádžů a králů, islámských sultánů, ale i animistických kmenových náčelníků. Pokud bychom situaci shrnuli – souostroví se dlouhodobě nacházelo ve stavu politické roztříštěnosti a náboženské a kulturní nejednotnosti. Na jižních ostrovech sílil vliv islámu, který se předtím rozšířil po většině ostrovů na západ od Filipín, především na území dnešní Indonésie. R. 1521 se ale v takto politicky a nábožensky nejednotné zemi objevil zcela nový prvek, zásadně měnící situaci – španělští dobyvatelé.

Španělská koloniální nadvláda

Manila – pevnost IntramurosFilipínské ostrovy byly Evropanům známé již před r. 1521, kdy zde zakotvil španělský objevitel portugalského původu Fernão de Magalhães. Ten na rozdíl od svých předchůdců na ostrovy nejen doplul, ale zároveň zde i přistál a zabral je pod jménem Ostrovy svatého Lazara (Islas de san Lázaro) pro španělskou korunu. Magalhães navázal přátelské styky s rádžou Humabonem, který spolu se svými poddanými konvertoval k římskému katolicismu. Spolu s tímto vládcem cestoval po dalších ostrovech a navazoval kontakty. Tuto spolupráci ale ukončila Magalhãesova smrt téhož roku – zabil jej náčelník Lapu-Lapu na ostrově Mactan.

V následujících letech Španělé vyslali do souostroví další dobyvatelské výpravy, přičemž r. 1543 velitel jedné z nich, Ruy López de Villalobo, pojmenoval ostrovy Samar a Leyte Ostrovy Filipovými (Las Islas Filipinas; po králi Filipovi II. Španělském). Tento název se na počátku 20. století přenesl i na ostatní ostrovy a dal jim tak současný název. 

Opravdové kolonizační úsilí (předchozí výpravy byly jen dobyvatelské a objevitelské) začalo r. 1565, kdy z Mexika dorazil Miguel López de Legazpi a založil první evropskou základnu na ostrově Cebu. Zpočátku nevelká posádka byla o dva roky později posílena o další muže a materiál a zanedlouho
se jí podařilo ze souostroví vyhnat Portugalce a začít tak španělskou vládu nad celým územím. R. 1571 Španělé získali kontrolu nad královstvími Maynila a Tondo a založili Manilu, hlavní město Španělské východní Indie. Původní filipínští vládci se snažili opět získat moc, ale pokus o puč v l. 1587–88 skončil fiaskem a Španělé naopak ještě více konsolidovali svoji moc. I později se Španělům dařilo a v sérii dobyvačných válek získávali kontrolu nad stále více ostrovy a nad stále rozlehlejšími oblastmi Filipín. 

Vedle územní expanze se dobyvatelům dařilo i v oblasti kolonizace a christianizace Filipín. Pouhých 20 let od založení Manily zde byla postavena katedrála, kláštery tří mnišských řádů a jezuitská kolej. Španělům se díky již zmiňované politické fragmentaci souostroví poměrně úspěšně dařilo sjednotit území pod svojí vládou, výjimkou byl pouze jižně položený muslimský ostrov Mindanao. Na území pod svojí vládou přinášeli Španělé spolu s křesťanstvím i prvky západní kultury, zavedli gregoriánský kalendář, právní zákoník, knihtisk a přivezli z kolonií v jižní Americe i významné plodiny – například kukuřici, ananas či kakaovník. 

Zásadní roli hrálo pro Španěly vzdělání – nejstarší univerzity, odborné školy a také první moderní systém veřejného vzdělání, tyto všechny vymoženosti se objevily pod španělskou vládou. Vedle filozofických a teologických předmětů se na školách samozřejmě vyučovaly i technické předměty – matematika, fyzika či přírodní vědy. Mnišské řády, které operovaly v celém souostroví, vedle křesťanství šířily i naprosto praktické aspekty západní civilizace. Vedle výuky španělštiny či hudby se věnovaly celkovému sociálně-ekonomickému rozvoji krajiny, především zemědělství, kdy pomáhaly se zaváděním kulturních plodin. 

Kostel v BaguiuCírkev a stát byly na Filipínách neoddělitelně propojeny, vláda byla zodpovědná za záležitosti náboženství, neboť jedním z cílů španělské koruny byla konverze kolonie ke katolické víře. Katolizace byla usnadněna nepřítomností silné původní náboženské organizace či státu provázaného s nějakou vírou a s výjimkou již dříve islamizovaného Mindanaa se z Filipín podařilo poměrně záhy vytvořit kolonii se silnou křesťanskou většinou. Proměna společnosti probíhala ale na všech úrovních a původní komunitární vlastnictví půdy bylo záhy nahrazeno soukromým vlastnictvím v rukou bohatých rodin. Spolu se španělskou politikou „rozděl a panuj“ vznikala nová oligarchie, která měla později v dějinách země sehrát důležitou roli. 

Filipíny byly v l. 1565–1821 spravovány jako jedno z území místokrále Nového Španělska, který sídlil v Mexiku. Obě metropole, tedy Manilu a Acapulco, propojily plavby takzvaných manilských galeon. Vzhledem k enormním cestovním vzdálenostem a s přihlédnutím k obrovskému potenciálnímu zisku byly tyto koráby opravdu gigantické. Vedle plaveb mezi Filipínami a Amerikou se Manila stala centrem i pro další španělský obchod, především s Čínou. Spolu se silným zázemím křesťanských řádů tak Manila byla naprosto klíčovým bodem španělské přítomnosti v Asii. 

Filipíny představovaly pro Španěly prakticky jediný opěrný bod na Východě, neboť jinak se jim v Asii příliš nedařilo. Jednalo se ale o centrum, které jim umožňovalo opravdu významné ovlivňování dění v Asii (misie do Japonska, obchod s Čínou a další aktivity). Stejně jako jinde v asijských koloniích, i v případě Filipín se evropské události promítaly do místního dění. Například v r. 1646 série pěti námořních bitev mezi flotilami Španělska a Holandska (které se právě nacházely ve válečném stavu v souvislosti s tzv. osmdesátiletou válkou) ovlivnila rozhodnutí Holandska kolonizovat Filipíny. V důsledku porážky holandského loďstva byl tento úmysl opuštěn a Holanďané založili centrum své moci jihozápadně od Filipín, na území dnešní Indonésie. 

Typický filipínský kostelNavzdory veškerému rozvoji a ani s přihlédnutím k důležitosti Manily jakožto opory španělské moci v Asii nebyly Filipíny nikdy po dobu španělské vlády výdělečné. Vleklá válka s Holanďany v 17. století spolu s opakovanými boji proti muslimům na jihu souostroví přivedly kolonii na pokraj finančního kolapsu. Existuje dokonce dopis královského hlavního účetního v Manile adresovaný španělskému králi Karlu III., v němž se doporučuje kolonii nadobro opustit. Právě vzhledem k špatné finanční situaci kolonie nebyla ani španělská pevnost v Manile nijak opravována či vylepšována, a to po celých 200 let. Nacházela se víceméně v původním stavu, v jakém byla na počátku existence kolonie postavena. Právě probíhající válka mezi Británií a Španělskem vedla k tomu, že britská flotila s vojsky z Britské východní Indie 24. září 1762 napadla manilský přístav. Město samo padlo již 4. října téhož roku. Následovala téměř dvouletá britská okupace, ukončená r. 1764 po vzájemných dohodách, uzavřených na jednáních obou velmocí v Evropě. Čínská komunita, která Britům v době okupace pomáhala, byla následně ze strany Španělů perzekuována. R. 1766 bylo zavedeno přímé spojení Filipín se Španělskem, r. 1785 byla založena Královská filipínská společnost, které byl garantován monopol na obchod s Filipínami. Ten společnosti vydržel až do r. 1834, kdy byla zrušena pro neefektivitu a finanční ztráty. Filipíny byly i nadále, tedy alespoň do r. 1821 (rok získání nezávislosti Mexika), spravovány jakou součást území vícekrálovství Nové Španělsko. 

V průběhu 19. století Španělsko mohutně investovalo do zlepšení infrastruktury a posílení vzdělání na Filipínách. R. 1863 královna Isabela II. Španělská podepsala dekret zavádějící bezplatné školství poskytované ve španělštině. Tento krok umožnil posílení vrstvy filipínských vzdělanců, takzvaných illustrados. Spolu s otevřením Suezského průplavu, který výrazně zkrátil dobu potřebnou na cestu do Španělska, tak začala vznikat vrstva nové vzdělané lokální elity. Paradoxně, ale velmi podobně jako v ostatních koloniích v JV Asii, si tak koloniální vládci vychovávali své budoucí nejnebezpečnější protivníky. Byli to právě illustrados, kteří stáli později za vzestupem filipínského nacionalismu a osvobozeneckého hnutí. 

Vedle podpory vzdělání bylo také mohutně investováno do rozvoje infrastruktury, což přineslo míru rozvoje a životní úroveň, které Filipíny stavěly nad většinu ostatních asijských sousedů a někdy i nad životní úroveň některých evropských zemí v téže době. Mezi nejvýznamnější projekty patřila stavba železnice na Luzonu, zavedení tramvajového systému v Manile a stavba prvního železného visutého mostu v Asii, Puente Colganta (nyní známý jako Quezon Bridge). R. 1851 byla založena španělsko-filipínská banka (Banco Filipino-Espaňol de Isabela II.), která měla dále napomáhat rychlému rozvoji regionu. Tato banka také získala povolení k tisku vlastních filipínských bankovek, filipínského pesa. 

V 19. století byla Manila a Filipíny vůbec považovány za vzor dobré koloniální správy, která opravdu rozvíjela region, namísto aby jej bezohledně drancovala. Odhadovaný hrubý domácí produkt na přelomu 19. a 20. století ukazoval, že Filipíny byly druhou nejbohatší zemí v Asii, jen nepatrně zaostávající za Japonskem (například Čína a Indie vykazovaly ve stejné době hrubý domácí produkt přibližně pouze poloviční). Ač není možné obraz tehdejších Filipín idealizovat, přesto byla kolonie opravdu považována za vzor civilizační mise, příklad rozvoje infrastruktury a vlády rozumných zákonů, které prospívaly celé populaci.

Od boje o nezávislost k americké okupaci

Navzdory výše zmíněnému rozvoji i na Filipínách sílil odpor vůči koloniální nadvládě a volání po úplné nezávislosti, a to zejména ze strany vzdělaných illustrados. Ti si uvědomovali, že navzdory svému vzdělání a často i bohatství zůstávají ve své vlastní zemi občany druhé kategorie. R. 1872 byli tři filipínští kněží Gomez, Burgos, Zamora, známí jako Gomburza (zkratky jejich jmen), obviněni z pobuřování proti koloniální vládě a popraveni. Tato událost způsobila vzedmutí vlny odporu vůči španělské vládě a posílila nacionalistické tendence. Mezi hlavními hybateli nového hnutí byl i vzdělanec, lékař a později filipínský národní hrdina José Rizal. Ten napsal díla Noli Me Tangere a El Filibusterismo, která se stala zásadními texty pro revoluční hnutí. V době jejich uveřejnění byla také založena tajná organizace Katipunan, jejímž hlavním cílem bylo ukončení španělské nadvlády nad Filipínami. 

Rýžová políčka v BanaueFilipínská revoluce začala r. 1896. José Rizal byl omylem spojován s počátkem revoluce, obviněn ze zrady a popraven. Hnutí Katipunan se rozštěpilo na dvě znepřátelené frakce, čímž došlo k jeho oslabení. Teprve poprava hlavy jedné z frakcí a odchod vedení druhé do exilu v Hongkongu umožnily opětovné sjednocení Katipunanu a obnovení boje proti společnému nepříteli. Jeden z generálů, Francisco Makabulos, poté vytvořil centrální výkonnou komisi, která měla fungovat jako přechodný parlament země. Ozbrojený konflikt pokračoval a boje se přenesly téměř do všech provincií Filipín. V r. 1898 boje v kolonii stále pokračovaly, přičemž ve stejné době zuřila i španělsko-americká válka. Američané, sledující vlastní zájmy, pomohli Filipíncům proti španělským vojskům. Ti díky tomu dokázali ovládnout prakticky celý ostrov Luzon a 12. června téhož roku vyhlásili nezávislost. První Filipínská republika se stala taktéž první asijskou republikou, nacházející se pod vládou demokratické instituce a s demokratickou ústavou. 

Během bitvy o Manilu r. 1898 se vojskům Spojených států podařilo zvítězit, obsadit hlavní město a vytlačit Španěly. Tato bitva také prakticky ukončila spolupráci mezi Filipínskou republikou a Spojenými státy. Už během bitvy samotné se objevil první problém – Američané zabránili Filipíncům, aby sami převzali hlavní město, čehož domácí vlastenci velmi litovali. Později, při jednání v Paříži, kde se sešli představitelé Spojených států a Španělska za účelem ukončení americko-španělské války a také k jednání o dalším osudu Filipín, nebyl filipínský vyslanec Felipe Agoncillo vůbec přizván, neboť revoluční parlament nově vzniklé republiky nebyl na mezinárodní scéně uznáván. 

Úplný konec filipínsko-americké spolupráce znamenalo rozhodnutí Spojených států anektovat území Filipín, respektive donutit válkou oslabené Španělsko k odstoupení území za finanční náhradu 20 milionů amerických dolarů. Tehdejší prezident McKinley prezentoval celou záležitost tak, že Filipínci nejsou schopni samostatné vlády, a je tedy proto nutné je civilizovat, všeobecně pozvednout a také christianizovat. Fakt, že tato země byla opravdu vzdělaná (v době americké anexe byla filipínská populace považována za jednu z nejvzdělanějších v Asii), rozvinutá a především po čtyřech staletích španělské vlády i téměř stoprocentně křesťanská, neměl na americké rozhodnutí žádný vliv. Toto pokrytecké zdůvodnění spolu s již tehdy demokratickým směřováním Spojených států vyvolalo na domácí americké scéně silnou vlnu odporu. Ještě mnohem silnější pobouření tento akt vyvolal samozřejmě na Filipínách, kde se místní obyvatelstvo z nově nabyté a těžce vybojované nezávislosti opravdu neradovalo dlouho. 

Všechny tyto události vedly k americko-filipínské válce, která v souostroví zuřila celých 14 let (1899–1913). Vláda Filipínské republiky byla nucena uprchnout na sever ostrova Luzon, kam také přesunula své sídlo. Vzhledem k okolnostem byla pravidelná armáda rozpuštěna a národ byl vyzván k partyzánské válce. Náklady na tento konflikt byly pro Spojené státy mnohem vyšší než za předchozí americko-španělskou válku. Na americké straně stálo přibližně 126 tisíc vojáků, na filipínské se nedal počet přesněji určit, neboť boje probíhaly formou guerillových bojů. Chabě vyzbrojení Filipínci byli snadno poráženi v otevřených konfliktech, při partyzánské formě boje ale byli Američanům zdatným protivníkem. 

Během ozbrojeného konfliktu přišlo o život přibližně 4200 amerických a 16 000 filipínských vojáků. Devastující dopad měla ale válka zejména na civilní obyvatelstvo, které se nacházelo v kleštích mezi bojujícími stranami. Během války zemřel nejméně milion civilistů, z toho přibližně 200 000 osob padlo za oběť epidemii cholery, která propukla na závěr ozbrojených bojů. Obě strany se také dopouštěly zvěrstev na civilistech. Předseda filipínského parlamentu Emilio Aguinaldo, hlava protiamerického odporu, byl zajat již r. 1901 a vzhledem k bezvýchodné situaci přísahal věrnost Spojeným státům. Zároveň vyzval své spolubojovníky ke složení zbraní a ukončení bojů. Navzdory tomu sporadické boje trvaly až do r. 1913. 

Filipíny americkou kolonií

Již r. 1900 americký prezident McKinley vyslal na Filipíny komisi pod vedením Williama Howarda Tafta, která měla reorganizovat politický systém a zavádět kroky nutné k začlenění Filipín do Unie. Taft sám se pak stal civilním guvernérem s omezenými pravomocemi výkonné vlády. V místech, kde ještě stále docházelo k bojům, měl ale hlavní slovo vojenský guvernér. Filipíny se nacházely pod jurisdikcí Úřadu pro ostrovní záležitosti a navzdory měnícím se prioritám jednotlivých amerických kabinetů bylo území od samého začátku americké vlády připravováno na nezávislost. 

Vzájemný obchod se Spojenými státy neustále rostl (r. 1920 tvořil export do Států až 66 % produkce), byla zavedena veřejná zdravotní péče, která výrazně snížila úmrtnost obyvatelstva. Reformovaný systém vzdělání zavedl do učebních osnov angličtinu, z níž se rychle stala „lingua franca“ v celém souostroví. Navzdory tomu, že Filipínci postupně získávali stále větší vliv na dění ve vlastní zemi, úplná samostatnost byla neustále slibována a zároveň odsouvána a Filipíny si i nadále udržovaly status americké kolonie. Za úplnou nezávislost bojoval především dlouholetý předseda senátu Manuel Quezon, všeobecně ale status quo, tedy spolupráce se Spojenými státy, především bohaté vrstvě společnosti vyhovoval. Tento stav trval až do počátku 40. let 20. století. 

R. 1935 se změnila funkce vrchního zástupce USA na ostrovech z generálního guvernéra na vrchního komisaře pro Filipíny. Tato změna měla být více než jen symbolická a měla znamenat další krok Filipín k plné nezávislosti. Ze strany Spojených států se jistě nejednalo pouze o projev altruismu a demokratického ducha – pokračující hospodářská recese v kombinaci se zájmy cukrovarnické lobby a zároveň silný tlak ze strany odborů hrály významnou roli. Produkce filipínského levného cukru
měla totiž volný přístup na americký trh a americké produkty mu nemohly konkurovat. Podobně tomu bylo i s filipínskou pracovní silou. Nakonec byl schválen zákon o vzniku commonwealthu a také určena lhůta pro úplnou nezávislost – 10 let od vzniku tohoto společenství. Paradoxně v době, kdy se USA konečně rozhodly garantovat Filipínám nezávislost (vzhledem k přijetí zákona r. 1935 a desetileté lhůtě měly Filipíny tedy získat nezávislost symbolicky 4. července 1946), již získání nezávislosti z amerických rukou nemělo být na pořadu dne. K tomuto nakonec opravdu došlo, ale po docela odlišném vývoji, než USA předpokládaly. Asii totiž měly v následující dekádě čekat převratné události a zásadní změny.

Druhá světová válka

Dne 8. prosince 1941 se po útoku na Pearl Harbor otevřela pacifická fronta 2. světové války. Japonská říše nedlouho po útoku na Pearl Harbor zahájila simultánní útoky na mnoha místech v Asii. Nejinak tomu bylo i na Filipínách, kde následovala překvapivá invaze pouhých deset hodin od útoku na Pearl Harbor. Americké a filipínské vojenské síly, které se v té době nacházely pod velením generála Douglase McArthura, byly nuceny ustoupit před početnějšími, lépe vyzbrojenými a dobře motivovanými japonskými silami na poloostrov Bataan a na ostrov Corregidor. Již 2. ledna 1942 byl McArthur nucen opustit i obranu hlavního města a vyhlásit Manilu otevřeným územím, aby zabránil jejímu úplnému zničení. Jednotky na Bataanském poloostrově byly nuceny kapitulovat v dubnu r. 1942, v květnu se pak musela vzdát i vojska bránící ostrov Corregidor. Přibližně 80 000 vojáků padlo do japonského zajetí a muselo podstoupit nechvalně proslulý bataanský pochod smrti do zajateckého tábora, nalézajícího se asi 105 km severně od Manily. Přibližně 11 500 zajatců tento strašlivý pochod nepřežilo. Prezident Quezon a viceprezident Osmeňa opustili vojska před kapitulací a odletěli do Spojených států, kde ustavili exilovou vládu. I generál McArthur opustil své jednotky a byl převelen do Austrálie, kde měl připravovat plán na opětovné získání Filipín. 

Japonci, stejně jako jinde v JV Asii, hledali spojence pro svou nadvládu a minimálně formálně podporovali místní hnutí za nezávislost. V říjnu r. 1943 vyhlásili na Filipínách nezávislou republiku (ve skutečnosti ale v pozici vazala Japonska), vedenou prezidentem José P. Laurelem. Tato Japonskem sponzorovaná republika byla ale mezi místním obyvatelstvem velmi nepopulární. Japonskou okupaci Filipín provázela velmi významná partyzánská činnost místního odboje – a to jak filipínské armády, tak zbytků amerických sil. O účinnosti odboje svědčí i to, že na konci války Japonci kontrolovali pouhých 12 ze 42 filipínských provincií.

Čokoládové horyMezi významné složky odboje patřila i partyzánská skupina Hukbalahap, která měla později zásadní vliv na poválečný vývoj země. Během 2. světové války organizovala a vyzbrojovala až 30 000 mužů a ovládala velmi rozsáhlá území Luzonu. Kontrola Japonců nad filipínským územím i nadále upadala a tento vývoj se ještě urychlil, když se v říjnu 1944 vrátil generál McArthur a vylodil se s 6. armádou během svého filipínského tažení na ostrově Leyte. Odtud úspěšně postupoval na sever k Manile, navzdory příznivému vývoji tažení ale boje pokračovaly až do bezpodmínečné japonské kapitulace 2. září 1945. Období 2. světové války způsobilo Filipínám obrovské lidské a materiální ztráty. Zemřel až milion Filipínců, většina z nich v závěrečné fázi války. Také hlavní město Manila bylo velmi poškozeno.

Neklidná poválečná léta

Z prvních svobodných voleb po skončení 2. světové války vyšel jako prezident Manuel Roxas. Filipíny opravdu získaly již před válkou přislíbenou nezávislost, dokonce podle původního plánu, tedy 4. července 1946. Navzdory faktické politické nezávislosti se ale vzhledem k předchozí vyčerpávající válce země stala opět do značné míry ekonomicky závislou na Spojených státech. R. 1947 byla také podepsána smlouva o vojenské asistenci Spojených států a USA získaly právo
využívat vybrané vojenské základny na filipínském území pro dalších 99 let. Prezident Manuel Roxas vyhlásil amnestii pro kolaboranty s Japonci s výjimkou osob, které spáchaly násilné činy. Roxas zemřel r. 1948 náhle na infarkt a novou hlavou státu se stal jeho viceprezident Elpidio Quirino. Ten po období zastupování prezidenta dokázal zvítězit i v regulérních prezidentských volbách a vládl do r. 1953. 

Válka zanechala na Filipínách obrovskou spoušť a většina poválečných programů se zaměřovala právě na obnovu země. Rekonstrukce byla ale do značné míry ztěžována aktivitami levicově orientované skupiny Hukbalahap. Tato odbojová skupina i v době poválečné obnovy pokračovala ve svém partyzánském boji, tentokrát ale proti legitimní filipínské vládě. Ta se snažila boje ukončit a oscilovala mezi nabídkami ke smíru a tvrdými vojenskými kroky proti povstalcům. Boje postupně polevovaly a r. 1954 byli Hukové, jak byli také povstalci nazýváni, donuceni ke kapitulaci. 

Velikonoční slavnostiMinistr obrany Ramon Magsaysay získával prosazovaným tvrdým postupem proti povstalcům popularitu již v době svého působení ve vládě prezidenta Quirina. Není tedy divu, že byl r. 1953 za silné podpory Američanů zvolen novým filipínským prezidentem. Krátce po svém nástupu do funkce vyhlásil pozemkovou reformu. Ta měla umožnit chudým získání nového domova, zároveň měla ulehčit přelidněnému severu Luzonu a odstranit část populačních problémů způsobených právě přelidněním. Podstatou reformy, vedle přidělování půdy nemajetným, byl také přesun katolíků ze severu Luzonu na relativně málo obydlený muslimský jih. Následkem bylo samozřejmě významné zvýšení napětí mezi oběma vyznáními na jihu země. Navzdory kontroverznímu charakteru těchto
kroků si Magsaysay získal obrovskou popularitu mezi běžnými občany. Jeho tragická smrt při leteckém neštěstí r. 1957 pak znamenala tvrdou ránu pro morálku mladé republiky. 

Magsaysayovým nástupcem se stal Carlos P. Garcia, který byl po krátkém období zastupování prezidenta zvolen na řádné období. Garcia se rozhodl apelovat na nacionalistickou strunu, když svou vládní politiku prezentoval pod heslem „Filipinos first“ (přibližně „Filipínci na prvním místě“). Podstatou Garciových kroků bylo přesvědčení, že by Filipínci sami měli mít zásadní vliv a iniciativu při zlepšování ekonomiky své země. Zároveň se mu podařilo vyjednat s USA předání značných území amerických základen zpět pod filipínskou jurisdikci. Navzdory svým úspěchům nebyl Garcia schopen obhájit svůj post, neboť závěr jeho prezidentského období se nesl v duchu rozčarování obyvatelstva nad úrovní korupce ve státní správě. 

Ve volbách r. 1961 se tak stal novým prezidentem stávající viceprezident Diosdodo Macapagal. Ten vyhlásil další zásadní pozemkovou reformu, která měla podporovat drobné zemědělce. I další významné změny legislativy byly zaměřeny na podporu ekonomiky země. V tomto ohledu byl Macapagal úspěšným prezidentem, naproti tomu další projekt, MAPHILINDO (MAFILINDO), skončil fiaskem. Tento projekt filipínsko-indonéských vládních špiček měl údajně naplnit sen José Rizala a přivést všechna malajská etnika pod jednu vládu (Malajsko – Filipíny – Indonésie). Proklamovaný cíl měl ale pouze zakrývat pravý úmysl, a sice snahu Indonésie zabránit vzniku nové federativní Malajsie. Poté, co se Indonésie rozhodla pro ozbrojenou konfrontaci s Malajsií, byl celý projekt pohřben. I tento fakt přispěl k tomu, že Macapagal r. 1965 neobhájil svůj post a byl poražen svým bývalým spolustraníkem Ferdinandem Marcosem, který mezitím přešel do Národní strany. 

Marcosova diktatura

Marcos na začátku své vlády mohutně investoval do infrastruktury a během jeho prvního prezidentského období se postavilo více silnic než za vlády všech jeho předchůdců dohromady. Totéž se týkalo staveb škol. Spolu s efektivnějším výběrem daní tyto kroky přinesly Filipíncům na počátku 70. let prosperitu. Marcos díky tomu dokázal jako první prezident v historii nezávislých Filipín obhájit svůj post a r. 1969 zahájil své druhé prezidentské období. Navzdory tomuto úspěchu ale Marcose očekávaly těžké časy – filipínská vláda byla neschopná a velice zkorumpovaná, opozice navíc efektivně blokovala další stavební projekty. 

Počáteční optimismus spojený s Marcosovým znovuzvolením rychle opadl, když hospodářský růst zpomalil. Sílily také projevy občanské neposlušnosti, vzrůstala i míra zločinnosti. Komunistická strana Filipín zformovala nové politické uskupení – Novou lidovou stranu. Na jihu země bojovala Moro National Liberation Front za nezávislý muslimský stát na ostrově Mindanao. Kombinace všech těchto faktorů spolu s výbuchem bomby během jednání senátu vedla r. 1971 Marcose k tomu, aby omezil základní lidská práva. Po vlně protestů je byl nucen r. 1972 obnovit, ale pouze na krátkou dobu. Vzrůstající vlna zločinnosti spolu s obavou z komunistického převratu vedly 23. září 1972 Marcose k vyhlášení stanného práva. Filipíny se na dalších 14 let měly ponořit do diktatury. 

V souvislosti se stanným právem nechal Marcos rozpustit kongres, uzavřel mediální agentury, opět potlačil základní práva a svobody a nechal zatknout své nejsilnější odpůrce a radikály. Mnoho představitelů opozice muselo odejít do exilu. Vyhlášení stanného práva bylo zpočátku vzhledem ke stavu rozvratu, jenž v zemi panoval, přijato poměrně příznivě. Důsledkem opatření došlo ke zklidnění situace, navíc ekonomika v této době byla silná. Díky již dříve schválené změně ústavy a změně vlády z republiky prezidentské na parlamentní a za pomoci manipulace mohl Marcos zůstat v úřadě i po skončení svého mandátu r. 1973. O svou moc se prezident Marcos dělil se svými věrnými a se svou ženou Imeldou Romualdez-Marcosovou. Celé vedení země bylo zapleteno v rozsáhlé korupci, s trochou nadsázky lze říci, že parlamentní republika se změnila v republiku korupční.


Aby uklidnil vlivnou katolickou církev, nechal Marcos r. 1981 stanné právo zrušit. Ponechal si ale rozsáhlé pravomoci parlamentu, zejména v oblasti práv zatýkání a držení ve vazbě. Korupce a nepotismus spolu s častými občanskými nepokoji vedly k oslabení ekonomiky země. Opozice bojkotovala prezidentské volby r. 1981, díky čemuž Marcos s převahou vyhrál proti loutkovému protikandidátovi a začal se chystat na své další šestileté volební období. Jeho neotřesitelnou vládu
ukončila poměrně nečekaná událost – v r. 1983 byl na letišti v Manile zavražděn opoziční politik, Benigno Aquino jr., který se vracel po letech z exilu. Přestože se nepodařilo prokázat spojení mezi Marcosem a atentátem, pro široké masy nespokojených občanů byla tato událost jasným příkladem arogance vládnoucího prezidenta. 

Následná vlna občanských nepokojů vedla k novým prezidentským volbám, v nichž proti Marcosovi kandidovala vdova po zavražděném senátorovi Aquinovi, Corazon Aquino. Pod jejím vedením se celá opozice sjednotila. Výsledky voleb byly pozorovány hned dvěma orgány – vládní komisí Comelec a nezávislou skupinou Namfrel. Každá z komisí došla k naprosto odlišnému závěru, kdy Comelec vyhlásila vítězem voleb samozřejmě Marcose, zatímco podle Namfrelu to byla Corazon Aquinová. Taktéž mezinárodní společenství odmítlo zmanipulovaný výsledek voleb uznat. V této situaci Marcosovi odepřeli poslušnost i někteří z jeho klíčových ministrů. Pod tlakem celostátních protestů, jejichž představitelé sami sebe označili jako revoluci síly lidu (People Power Revolution), byl Marcos nucen uprchnout do exilu a prezidentkou země se r. 1986 stala Corazon Aquinová.

Pomarcosovská éra

Jeepney – typická doprava na FilipínáchNová prezidentka okamžitě zformovala revoluční vládu, která měla za úkol obnovit parlamentní demokracii, omezit pravomoce prezidenta, obnovit dvoukomorový parlament a znovunastolit občanská práva a svobody. Byla poskytnuta autonomie regionům Kordillery a muslimskému Mindanau. Navzdory silnému demokratizačnímu náboji nové vlády byla tato zároveň vnímána i jako slabá a decentralizující. Návrat k občanské společnosti byl provázen i celkem šesti pokusy o puč ze strany špiček filipínské armády, nyní odstavené od podílu na moci. Vedle slabé ekonomiky provázela vládu Corazon Aquino i série přírodních katastrof (erupce sopky Mount Pinatubo r. 1991 a další). R. 1991 filipínský senát odmítl schválit prodloužení téměř stoleté vojenské přítomnosti USA na poskytnutých základnách na Filipínách. 

Prezidentské volby r. 1992 vyhrál Fidel V. Ramos, který vyhlásil za cíl své vlády sjednocení země a zmírnění rozporů a separatistických tendencí, jež vznikly za vlády jeho předchůdkyně. V tomto úsilí slavil značné úspěchy, zejména dohody s muslimskými rebely na jihu je mu třeba přičíst k dobru. Stejně tak legalizace komunistů a jejich zapojení do vlády pomohlo zmírnit napětí ve společnosti. Po sérii protestů spojených hned s několika skandály se prezident Ramos rozhodl nekandidovat v druhém volebním období. Vítězem voleb r. 1998 se stal bývalý herec, Joseph Estrada. Ten se těšil obrovské popularitě, především mezi chudými Filipínci, na něž chtěl zacílit vládní pomoc. Zároveň vyhlásil neomezený boj proti muslimským separatistům na Mindanau, kteří obnovili své úsilí o odtržení od Filipín. R. 2000 byl Estrada obviněn z přijetí milionů pesos pocházejících z nelegálního hazardu. Následné zamítnutí zkoumání stavu Estradových účtů ze strany kongresu vyvolalo celonárodní protesty a Estrada, jenž zároveň ztratil i podporu armády, byl nucen odstoupit. 

Milí a usměvaví FilipínciVlády se po Estradově rezignaci ujala jeho viceprezidentka, Gloria Macapagal-Arroyo. Ta byla po skončení role zastupující prezidentky zvolena ještě dvakrát. Skandál vyvolala nahrávka, v níž se hovořilo o možnosti manipulace voleb. Prezidentka Macapagal-Arroyová se po zveřejnění nahrávky omluvila za nevhodné téma k diskuzi, na druhou stranu odmítla, že by volby opravdu nějak manipulovala. Snahy senátu o její odvolání se nesetkaly s úspěchem. I další pokusy prezidentky během jejího volebního období byly kontroverzní, například snaha o opětovnou změnu formy vlády. Celkově byla Gloria Macapagal-Arroyová hodnocena negativně, jako osoba pocházející z oligarchické vrstvy a snažící se udržet u moci za každou cenu. Za její vlády došlo také v Manile k vojenské vzpouře a celá země se na měsíc nacházela ve stavu chaosu a rebelie. Prozatím posledním prezidentem se stal r. 2010 Benigno Aquino III., syn bývalé prezidentky Corazon Aquinové. Jaká bude jeho vláda, ukáže až budoucnost…

Související články

Očkování na Filipíny

Filipíny se řadí mezi nejlidnatější země světa a cestovatelům přináší podívanou na přírodní i historické krásy. Před cestou doporučujeme očkování proti žloutenkám typu A+B a očkování proti břišnímu tyfu, dále je potřeba si také zkontrolovat platnost svého přeočkování proti tetanu, případně další povinná očkování z dětství jako např. spalničky, příušnice, zarděnky. >> Podrobnosti o očkování na Filipíny << Očkování proti žluté zimnici není pro evropské turisty povinné a ani se tato nemoc na Filipínách nevyskytuje. Státem je očkování proti žluté zimnici vyžadováno po příjezdu ze zemí, kde se toto onemocnění vyskytuje.  Pokud budete pobývat v uzavřeném prostoru, kde je velká kumulace lidí (např. letadlo, místní doprava, noclehárny), je na místě zvážit očkování proti meningokokovým, případně pneumokokovým infekcím, které se přenášejí vzduchem. Při pobytu v odlehlých oblastech a na venkově je doporučeno očkování proti vzteklině (k nákaze může dojít při pokousání např. toulavým psem, opicí) a japonské B encefalitidě přenášené komáry.  Dále doporučujeme očkování proti choleře, protože tato vakcína v nápoji chrání i proti průjmům způsobeným bakterií E. coli. Tato bakterie je častou příčinou cestovatelských průjmů. Další doporučená očkování jsou závislá na délce pobytu, charakteru cesty a navštívených lokalitách, ve kterých se budete pohybovat, a proto je před cestou do zahraničí vhodné vše zkonzultovat s lékařem v očkovacím centru, který Vám sestaví individuální očkovací plán a poradí s ochranou Vašeho zdraví na cestách. V rámci prevence dodržujte základní hygienická pravidla, např. vyvarujte se pití nebalené vody a jejího použití na omytí potravin či čištění zubů. Nenechte si přidávat led do nápojů. Konzumujte ovoce, které lze oloupat, a jezte vše tepelně upravené. Mimo očkování je vhodné zajistit si správné vybavení cestovní lékárničky. Doporučeným obsahem lékárničky jsou náplasti, léky na teplotu, probiotika, léky proti průjmům, dezinfekce na kůži a další. Nezapomeňte na antibakteriální gel na dezinfekci rukou, případně filtrační láhev na čištění vody a repelenty proti hmyzu. Riziko malárie na Filipínách je pouze na některých ostrovech a je vyšší v období dešťů. O preventivním užívání antimalarik je dobré se vždy poradit s odborným lékařem. Malárie a některá další onemocnění (např. dengue horečka) se přenáší bodnutím komárem. Proto je nezbytné chránit se proti poštípání vhodnými repelenty, oblečením a ev. moskytiérou. Zdroj článku: odborný tým očkovacích center Avenier Doporučení týmu CK China Tours ohledně očkování

Celý článek

Filipíny – cestování, památky

Filipíny jsou souostroví ležící v západním Tichém oceánu, na okraji takzvaného Pacifického kruhu ohně. Tato oblast patří k nejaktivnějším tektonickým oblastem světa. Nepřekvapí tedy, že na Filipínách nalezneme mnoho sopek a také že zemi často postihuje zemětřesení. Z východní strany je také otevřena oceánu, a proto bývá zasahována silnými tajfuny. Na druhou stranu tato poněkud nešťastná poloha znamená pro zemi požehnání v podobě velmi úrodné půdy a dostatku srážek – Filipíny jsou díky těmto faktorům zemí s obrovskou biodiverzitou.  Samotné souostroví sestává ze 7107 ostrovů a ostrůvků, které lze rozdělit do tří hlavních oblastí – Luzon, Visajské ostrovy a Mindanao. Největší ostrov Luzon je zároveň přirozeným politickým, ekonomickým a kulturním centrem země, hlavní město Manila se nachází právě zde. Visajské ostrovy, jež najdeme na JV od Luzonu, tvoří mnoho menších či větších ostrovů (Cebu, Bohol, Leyte, Samar). Nejvýznamnějším z nich a centrem oblasti je ostrov Cebu s hlavním městem Cebu City, které je po Manile druhým nejdůležitějším městem na Filipínách. Úplně na jihu pak leží oblast a ostrov Mindanao s hlavním městem Davao City. Mindanao je etnicky a kulturně nejpestřejší oblastí Filipín, je ale zároveň oblastí málo navštěvovanou v důsledku letitých sporů a bojů centrální vlády s místní muslimskou populací.  

Celý článek
Katalog 2017/18 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů