Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Elamská říše

Elam byl prvním státním útvarem na území Íránu. Rozkládal se v hornaté krajině v západní části dnešního Íránu, východně od říše Sumeru. Centrum Elamu se nacházelo podél dvou řek – Uknu (dnešní Kercha) a Ulai (dnešní Kárun).

Hlavním centrem byly Súsy, na břehu řeky Uknu. Ležely na křižovatce obchodních cest vedoucích Elamem. Při vykopávkách Sús bylo nalezeno mnoho vrstev osídlení. Časové zařazení počátku osídlení vrstvy Súsy I není možné přesně určit. Nalezlo se v ní pohřebiště, což svědčí o záhrobním kultu, a také opracované kamenné nástroje. Počátek vrstvy Súsy II byl určen do konce 3. tisíciletí př. Kr.

Etnické složení obyvatel vrstvy Súsy I není známo, ale předpokládá se, že se mohlo jednat o Drávidy tmavé pleti. Obyvatelé se zabývali kromě lovu také zemědělstvím. Pěstovali len, špaldu a ječmen. Byly nalezeny různé sošky. Známá je soška bohyně plodnosti. Neznali ještě hrnčířský kruh. Nádoby vyráběli z hlíny a zdobili je černou barvou – geometrickými vzory i stylizovanými postavami zvířat a lidí.

Kultura vrstvy Súsy II se stýkala i s jinými kulturami západního Íránu a říší Sumeru, o čemž svědčí vykopávky ze sumerských měst. Obyvatelé už používali měděné nářadí a zbraně a jsou doklady o používání bronzu. V této době se objevuje elamské hieroglyfické písmo.
Mezi Sumerem a Elamem proběhlo několik vojenských střetů. Na čas byl Elam včleněn do akkadského státu, a tím byl posílen vliv mezopotámské kultury na Elam. Elamské písmo bylo nahrazeno klínovým písmem a elamský jazyk nahradil semitský jazyk akkadu.
Vliv mezopotámské kultury se projevil v písmu, sochařství i náboženství. Kromě nejvyššího boha Inšušinaka uctívali i bohy sumerské a semitské.

Pozůstatkem doby elamské v dnešní době je oslava svátku nourúz, prvního dne perského roku, a také užívání solárního roku v současném Íránu. Elam nabyl na významu ve 2. tisíciletí př. Kr. Nalezlo se dost dokladů o uspořádání elamské společnosti a právním systému, i v krutosti trestů. V jednotlivých krajích vládli „králové“, vláda se dědila uvnitř rodu po mateřské linii, tj. ze strýce na synovce (syna sestry). Kraje Elamu byly pod hegemonií nejvyššího vůdce. Po jeho smrti získával jeho místo vládce některého z krajů. Veškerou moc měla v rukou rodová a kmenová šlechta.

Elamský stát podnikal výpady do okolí, nejednou napadl i svého mocného souseda Babylónii. Posílení moci babylónského vládce Chammurapiho oslabilo Elam, který se záhy ocitl v jeho područí. Později se zase Elam osamostatnil a ovládl i území dnešní provincie Fárs (jižní Írán) a severní část Babylónie. Elam byl poražen babylónským panovníkem Nabukadnesarem (1146–1123). Od té doby už spěl k úpadku. Moci se chopila domácí šlechta a centralizovaný stát se rozpadl.

Nejvýznamnější dochovanou elamskou památkou je zikkurat Čoqá Zambíl v západním Íránu.

Médská říše

V 1. polovině 1. tisíciletí př. Kr. nabývá na významu rozlehlé území v centru dnešního Íránu. Pohoří Zagros a sever Íránu patřil k Médii, jižní hornatá oblast tvořila Persidu, na východ od pouští vnitřního Íránu ležela Parthie, Drangiana a Arachósie (dnešní Střední Asie, východní Írán a Afghánistán).

Nejstaršími obyvateli Íránu byli od 4. tisíciletí př. Kr. Elamité, Kassité a kmeny jim příbuzné. Jejich jazyky nebyly ani semitské ani indoevropské. Árijské kmeny, které mluvily íránskými jazyky, se objevily v Íránu na počátku 1. tisíciletí př. Kr. Tyto kmeny jsou v 11. století př. Kr. v asyrských nápisech označováni jako Médové. Ještě v 8. století př. Kr. podnikali Asyřané loupeživé vpády proti médským kočovným či polokočovným kmenům. Od počátku 1. tisíciletí př. Kr. se íránsky mluvící Médové začínají usazovat na východ od pohoří Zagros a na obranu proti Asyřanům vytvořili kmenový svaz. Mezi vládci jednotlivých území docházelo ke střetům. V 8. století př. Kr. si Asýrie formálně podmanila celou Médii.

Kolem r. 673 př. Kr. vypuklo v Médii velké povstání, jímž získala Médie nezávislost. Kolem r. 640 př. Kr. poslal Kýros, malý perský vládce, dar asyrskému králi, snad aby dosáhl nezávislosti Peršanů na Médech. Médové podnikli několik útoků na oslabenou Asýrii. Médský král Kyaxares (625–585 př. Kr.) začal vytvářet organizované vojsko, uzavřel spojenectví s Babylónií a zničil mezi lety 615–605 př. Kr. asyrskou říši, podmanil si říši Urartu i Peršany.

Hlavním městem médské říše byly Ekbatany. Na východě si Médie podmanila východoíránské kmeny a kmeny střední Asie, na západě se střetla s lýdskou říší. Lýdský král Kroisos byl poražen 585 př. Kr. na řece Halys. Ani jedna z bojujících stran nedosáhla rozhodujícího vítězství a mír byl stvrzen sňatkem Astyaga, Kyaxarova syna, s dcerou lýdského krále. V době 9. a 8. století př. Kr. se médští králové snažili upevnit a centralizovat správu říše, která byla křehkým útvarem, jehož jednotlivé části byly v rukou mocné šlechty. Svědčí o tom i to, že babylónští králové nazývají její šlechtice králi, kteří jsou rovni Astyagovi, jejímu skutečnému vládci.

Astyagos se moc šlechty pokusil oslabit, ale situaci mu komplikovaly napjaté vztahy s Babylónií na západě. Tohoto neurovnaného stavu využili Peršané a v r. 553 př. Kr. povstali v čele s králem Kýrem II. (558–529 př. Kr.) z rodu Achajmenovců. Povstání skončilo jejich vítězstvím, k čemuž nemalou částí přispěla právě zrada médské šlechty.

Achajmenovská říše

Médská říše se stala součástí achajmenovské říše. Médové, ač podmaněný národ, měli rovnoprávné postavení s Peršany. Během nedlouhé doby si Peršané podrobili všechny země Středního východu. Nejdříve si Kýros podmanil Malou Asii a pak se vydal proti Babylónii. Babylón dobyl r. 538 př. Kr. díky zradě babylónského kněžstva a obchodnické vrstvy. Po jeho podmanění se Kýros chystal dobýt Egypt, což nebyl snadný úkol, protože Egypt byl tehdy silným sjednoceným státem. Začal vytvářet podmínky, které by mu to umožnily. Propustil Izraelity a Féničany, které osvobodil z babylonského zajetí. Dovolil jim znovuvybudování Jeruzaléma a dal Judsku rozsáhlou autonomii. Oplátkou získal východiště pro tažení do Egypta. Féničané mu na oplátku za svobodu mohli poskytnout loďstvo. Kýros si nejdříve chtěl upevnit své východní hranice proti vpádům kočovných kmenů. Vydal se proti Baktrii (dnes Střední Asie). R. 529 př. Kr. byl poražen Saky a padl.
Na trůn nastoupil jeho syn Kambýses (529–522 př. Kr.). Kambýses dokázal uhájit východní hranice proti vpádům kočovných kmenů a poté zahájil tažení proti Egyptu r. 525 př. Kr. Egyptské vojsko faraona Psamméteka III. utrpělo těžké ztráty v bitvě u Pelusia na egyptské hranici, ustoupilo k Memfidě, kde bylo znovu poraženo. Po zajetí faraona u Memfidy se celý Egypt vzdal Peršanům. Rozhodujícím činitelem vítězství Peršanů byla zrada šlechty a kněžstva. Libyjské kmeny uznaly dobrovolně nadvládu perského krále a poslaly mu dary. Kambýses upevnil moc v údolí Nilu a dostal se na západě do Kartága a na jihu do Núbie. Obě nové výpravy skončily Kambýsovým neúspěchem.

Zprávy o neúspěchu v Núbii a Lýbii vyvolaly povstání v Egyptě, se kterým se Kambýses krutě vypořádal. Nechal popravit faraona a nařídil poboření chrámů, jejichž kněžstvo se podílelo na povstání. Problém byl i ve vlastní Persii, kde se moci zmocnil králův bratr Bardia. Na králův rozkaz byl tajně popraven. Mágové (kněží) našli Bardijova dvojníka, mága Gaumátu, který se začal za králova bratra vydávat v r. 522 př. Kr., o čemž vypráví behistúnský skalní nápis. Kambýses se vypravil zpět do Persie, na cestě však za nevyjasněných okolností r. 522 př. Kr. zemřel.

Proti samozvanci stanul v čele povstalců Dareios, představitel mladší větve rodu Achajmenovců. Za pomoci šlechty zorganizoval vraždu mága Gaumáty a nastoupil na trůn. Vypuklo povstání na západě říše, v Babylónii, Elamu a Egyptě. V Behistúnském nápise se Dareios chlubí, že během jediného roku 19krát zvítězil, zajal 9 „králů“ a plně obnovil perskou říši.

Kýrova a Kambýsova říše byla slepencem podrobených národů, které se lišily různým způsobem života, jazykem, kulturou. Říše byla držena pohromadě jen perskou vojenskou přesilou. Zavedení centralizované správy nad rozsáhlým územím je připisováno Dareiovi.
Dareios posílil ústřední vládu a celé území rozdělil do 20 oblastí – satrapií, z nichž každá musela platit pevně stanovenou daň. Od daně byla osvobozena jedině Persida. Správce oblasti satrapa byl de facto neomezeným vládcem podřízeným jedině perskému králi. Vojenské posádky ve velkých městech podřídil zvláštním velitelům, kteří byli na satrapech nezávislí, což mu umožnilo kontrolu.

K rychlým přesunům vojska bylo zapotřebí dobře udržovaných cest. Nejdelší byla 2400 km dlouhá „královská silnice“, která spojovala Efesos se Súsami, sídelním městem. Po 25 km byly vybudovány karavanseráje s přepřažními stanicemi.

Ražba zlatých mincí náležela jedině králi, satrapové měli právo razit stříbrné mince. Rozšíření peněz podpořilo rozvoj obchodu.

Když Dareios upevnil svou moc v Asii, zahájil v letech 514–513 př. Kr. tažení přes Hellespont a Thrákii do severního Černomoří. Pronikl přes Dunaj a bojoval proti Skythům. Peršané vyčerpali své síly a byli nuceni ustoupit. Tento nezdar silně otřásl autoritou perské říše.

R. 500 př. Kr. vypuklo v Milétu, největším řeckém městě v Malé Asii, povstání. Povstalci se obrátili o pomoc k pevninskému Řecku. Pouze Athény poslaly malou pomoc 20 lodí. Peršané velice záhy porazili Řeky v námořní bitvě u ostrova Lade a téhož r. 499 př. Kr. dobyli Milét. Většina obyvatel byla pobita a město zpustošeno pro výstrahu. R. 493 př. Kr. bylo povstání potlačeno.

Nastala doba střetů mezi Řeckem a Persií. Řecko bylo tvořeno řadou samosprávných městských států, kdežto Persie byla centralizovaným státním útvarem. Záminkou válek se stalo poskytnutí athénské pomoci Milétu.

Po potlačení povstání řeckých měst v Malé Asii r. 492 př. Kr. vytáhl Dareiův zeť Mardonios proti Řecku. Jeho loďstvo ztroskotalo v bouři u poloostrova Chalkidiki. Mardonios se vrátil. R. 490 př. Kr. podnikli Peršané proti Řecku druhou výpravu. Perská vojska pod Dareiovým velením se vylodila u Marathónu. V bitvě u Marathónu zvítězili Athéňané za pomoci Platajských, Peršané byli donuceni k útěku. Podrobená města se okamžitě prohlásila za nezávislá a současně se vzbouřila Babylónie, Egypt i Núbie.

R. 486 př. Kr. zemřel Dareios a na jeho místo nastoupil Xerxes. Poté, co upevnil svou moc na trůnu i v říši, tak se vypravil na tažení do Řecka r. 480 př. Kr. Obrovská armáda Peršanů a podrobených národů se vydala na pochod. Řecké městské státy vytvořily obranný spolek v čele se Spartou. Spojenci obsadili poměrně nevelkými silami Thermopylský průsmyk mezi severním a středním Řeckem, který se dal dobře hájit. Peršané jej získali pouze díky zradě jednoho z Řeků, který jim ukázal, jak mohou průsmyk obejít a vpadnout obráncům do zad. Obránci hájili průsmyk do posledního muže. V boji padl i spartský král Leonidas. Peršané vpadli do středního Řecka, zpustošili Attiku, vyplenili Athény. Přelom ve válce znamenala námořní bitva u Salamíny r. 480 př. Kr., v níž bylo zničeno perské loďstvo. Xerxes se vrátil do Persie a v Thrákii zanechal vojsko pod Mardoniovým velením. Mardonios byl poražen v následujícím r. 479 př. Kr. u Platají a v témže roce zvítězilo řecké loďstvo u mysu Mykalé. Brzy poté povstala maloasijská řecká města a osamostatnila se z perské nadvlády.

V 5. století př. Kr. zahrnovala perská říše kromě území dnešního Íránu také značnou část Střední Asie, Egypt, celou Přední a Malou Asii a část Indie. Jednotlivá území se velmi lišila kulturně, ekonomicky i jazykově. Neúspěch v Řecku měl obrovský vliv v jednotlivých satrapiích, které se chtěly osamostatnit z perské nadvlády. V Egyptě vypuklo povstání hned po bitvě u Marathónu a po smrti Dareia se povedlo potlačit až po několika letech Xerxovi. Potlačeno bylo také povstání v Babylónu.

Xerxes vládl až do r. 465 př. Kr., kdy byl zavražděn. Začaly boje mezi jeho syny. Až Artaxerxes I. znovu upevnil moc v říši. Ztratil část Egypta. R. 424 př. Kr. po smrti Artaxerxa nastaly zvláště vážné boje o nástupnictví. Na trůn byl dosazen Dareios II. Za něj už byla říše v rozkladu, odpadla Lýdie, osamostatnil se Egypt.

Po smrti Dareia II. za vlády Artaxerxa II. odpadli od Achajmenovců téměř všichni západní satrapové. Artaxerxes III. (358–338 př. Kr.) se snažil potlačit povstání ve všech částech říše. Byl zavražděn a po mezidobí bojů nastoupil na trůn Dareios III. (336–330 př. Kr.).
Perská říše byla poražena vojsky Alexandra Makedonského, který se proti ní vypravil r. 334 př. Kr. K prvnímu střetnutí s Peršany došlo nedaleko od Hellespontu na řece Granikos r. 334 př. Kr. Alexandr zvítězil a postupoval do nitra Malé Asie. K druhému střetu s Peršany došlo na řece Issu v severní Sýrii r. 333 př. Kr., ve kterém byl Dareios III. na hlavu poražen. Dal se na útěk a na místě zanechal celé své vozatajstvo, matku, ženu a děti. Ke třetímu a rozhodujícímu střetnutí došlo na podzim r. 331 př. Kr. u Gaugamel, na bývalém území Asýrie. Dareios III. utrpěl drtivou porážku. Alexandrovi se otevřela cesta na Babylón, Persepoli, Súsy i Ekbatany. Dareios III. prchal na sever a na útěku byl zabit.

Kultura a náboženství achajmenovské říše

Pro správu obrovské achajmenovské říše bylo zapotřebí písma. Peršané přejali klínové písmo vzniklé v Mezopotámii. Patrně od Médů přijali systém blízký hláskovému písmu. Pro zápis používali staroperštinu, elamštinu a babylónštinu, protože pro tak obrovskou říši nebylo možné používat jediný jazyk.

Nejvýznamnějšími památkami z achajmenovského údobí jsou Kýrova hrobka a palác v Pasargadách, Dareiův Behistúnský skalní nápis, hrobky králů v Nakše Rostam, paláce v Persepoli, pozůstatky hlavních měst Ekbatan a Sús.

V rozsáhlé mnohonárodnostní perské říši nemohl vzniknout jednotný náboženský systém. První achajmenovští králové vyznávali kult boha Ahuramazdy, ale zároveň podporovali místní kulty v Babylónii, Malé Asii, Egyptě. Situace se změnila za Xerxovy vlády, která vnucovala všem zemím jednotný kult Ahuramazdy. Nezapomínal však na jiná božstva. Artaxerxes II. Zavedl kromě kultu Ahuramazdy ještě kult bohyně plodnosti Anáhity a slunečního božstva Mithry. Náboženský kult udržovali profesionální kněží – mágové.

Írán součástí říše Seleukovců

Při dělení dědictví po Alexandrovi Makedonském připadla Babylónie, Médie, Persida (tj. centrum dnešního Íránu), Súsiana (Elam), Baktrie a Parthie Seleukovi. Vliv helénismu byl však v Íránu a Střední Asii málo trvalý. Obyvatelé velice brzy projevili odpor proti makedonským dobyvatelům. Alexandr všude zanechal vojenské kolonie – Alexandreie. Hned po zprávě o Alexandrově smrti odmítli mnozí řečtí kolonisté vykonávat posádkovou službu a táhli na západ. Vzájemný boj Alexandrových nástupců stabilitě říše nepřidal. Východní hranici ohrožovaly vpády kočovníků.

Pouze prvním Seleukovcům se podařilo získat kontrolu nad středoasijskými oblastmi. Kolem r. 250 př. Kr. se oddělila od seleukovské říše Baktrie v čele s řeckým velitelem Diodotem. Řeky podporovala pravděpodobně i íránská šlechta, která jim dávala přednost před Seleukovci. Řecko-bakterské království postupně zesláblo a rozpadlo se pod útoky kočovných kmenů.

V Parthii se rozhořelo povstání proti cizí nadvládě a záhy došlo k jejímu osamostatnění a vzniku parthské říše, která zahrnovala takřka celé území dnešního Íránu a další oblasti.

Parthská říše

Parthií se nazývalo území na jihovýchod od Kaspického moře. Po zhroucení řecko-bakterského království se Parthie na konci 2. století př. Kr. stala mocným předoasijským státem.

V polovině 2. století př. Kr. odpadly od zesláblé seleukovské říše západní oblasti Íránu a vytvořilo se zde několik samostatných států. Mezi nimi byla také Persis.
Za vlády Mithridata I. (171–138 př. Kr.) začali Parthové útočit na sousední území. Seleukovci kladli odpor, ale Parthům nedokázali vzdorovat. R. 141 př. Kr. obsadil Mithridates Mezopotámii a byl uznán babylónským králem. Ke konci jeho vlády mu náležela velká část Střední Asie, téměř celý Írán a celá Mezopotámie. Další postup mu znemožnily kočovné kmeny na východě země, proti nimž byl nucen bojovat po celý zbytek života. Na konci Mithridatovy vlády zahrnovalo území parthské říše velké území na jihozápadě Střední Asie, téměř celý Írán a celou Mezopotámii.

R. 130 př. Kr. se Seleukovci naposledy pokusili získat zpět vládu nad Asií a podnikli výpravu proti Parthům. Byli poraženi a Parthové získali významná centra Přední Asie a kontrolu nad obchodními cestami. Ke konci 2. století př. Kr. vzniká „hedvábná cesta“ mezi Čínou a Středomořím. Parthům, kteří ovládali její velkou část, plynuly obrovské příjmy.
Největší nebezpečí pro říši představovali kočovníci na východě. Kočovníci náleželi ke kočovným kmenům Massagetů a Šaků. Vypořádat se s Šaky se podařilo až Mithridatovi II. (123–88 př. Kr.). Šakové se začali usazovat v Drangianě, která se dnes nazývá provincií Sístán. Parthové upevnili své hranice na východě a Mithridatés II. vytáhl na západ proti Arménii, kde dosadil krále Tigrana, prostřednictvím kterého uplatňoval v Arménii svůj vliv.
Parthská říše byla nestejnorodým a nepevným celkem. Patřila do ní hospodářsky vyspělá Babylónie i zaostalé horské oblasti západního Íránu. Královská moc náležela rodu Arsakovců. Neexistoval uzákoněný pořádek nástupnictví. Význam v řízení státu měla rodová šlechta a kněžstvo. O systému správy provincií není mnoho známo. Neexistoval jednotný jazyk. Každá národnost mluvila vlastním jazykem, ale státním jazykem se stala parthština. Neexistovalo jednotné náboženství. V Íránu byla rozšířena různá dualistická učení, která pohlížela na svět jako na boj dobra se zlem v čele s bohem Ahuramazdou. Tato soustava vytvořena prorokem Zarathuštrou ještě nebyla dotvořena. Teprve později za vlády dynastie Sásánovců dostala dogmatickou podobu a byla zaznamenána v knize Avestě. Arsakovští vládcové se vyznačovali náboženskou snášenlivostí.

Politické zájmy Parthů se střetly se zájmy Římanů po příchodu Parthů do Mezopotámie. Již na sklonku vlády Mithridata II. dochází v parthské říši k vnitropolitickým problémům. Nadto začíná spor Římanů a Parthů o vliv v Arménii.

Kolem r. 58 př. Kr. byl zabit parthský král Fraates. Mezi jeho syny vypukl boj o nástupnictví. R. 57 př. Kr. zvítězil Orodes a začal se připravovat na střet s Římany. Za této situace vpadl r. 54 př. Kr. do Mezopotámie Crassus v čele římských vojsk. Parthové byli přesvědčeni, že Římané půjdou přes Arménii, kde se spojí s arménským králem Artabazem a pak potáhnou na Mezopotámii. Proto Orodes vtrhl do Arménie a na obranu Mezopotámie ponechal pouze malý oddíl pod velením parthského vojevůdce Surena. Jenže Crassus nejednal podle očekávání Parthů. Přešel pusté mezopotámské stepi a pronásledoval ustupující Surenovu armádu. R. 53 př. Kr. se utkal Surenův oddíl s římskými legiemi u města Karrh. Římané nebyli obeznámeni s taktikou stepních kočovníků a v boji podlehli. Téměř všichni Římané včetně Crassa byli pobiti. Toto vítězství zastavilo římské pronikání na východ do Mezopotámie. Vznikla rovnováha mezi parthskou a římskou říší, která trvala s přestávkami až do pádu parthské říše.

Sásánovská říše

Na začátku 3. století po Kr. se parthská říše rozpadla. Příčin bylo více – oslabení vleklými boji s Římem, vnitřní rozpory, nápor Peršanů z oblasti Pársu. Po porážce achajmenovské říše Alexandrem Makedonským nehrál Fárs (Persis) žádnou politickou roli. Na počátku 3. století se dostal k moci rod Sásánovců, jehož vůdce Ardašír si dokázal podrobit celý Fárs, zmocnil se středního Íránu, Kermánu, Chúzestánu. Ardašír se střetl v bitvě u Ormizdagánu s parthským králem Artabanem v r. 224. Parthský král byl poražen a byl zabit. Ardašír se dal korunovat na krále parthské říše. Ta však byla již v takovém úpadku, že se její rozpad nedal zadržet.

Ardašír začal utvářet svou říši. Král měl pocházet ze sásánovského rodu, ale přesné stanovení nástupnictví nebylo. Král asi ještě za svého života volil svého nástupce. Teoreticky byla králova moc neomezená. Správa provincií byla prováděna prostřednictvím místních knížat a králů, kteří se Sásánovcům podřídili, nebo místodržících, vybíraných z perské či parthské aristokracie.

Velkou úlohu v sásánovském státě hrál zoroastrismus, který měl status státního náboženství. Zoroastrismus se v tomto období dotváří a vznikají psaná dogmata. Chrámy vlastnily rozsáhlé pozemky a byly do nich přinášeny bohaté dary. Kněží byli loajální králi a pomáhali mu v udržení moci. Bylo vytvořeno dogma, že jedině rod Sásánovců je oprávněn k vládě, protože nese zvláštní boží požehnání k panování (farru).
Proti oficiálnímu náboženství se stavěla některá náboženská hnutí, z nichž nejdůležitější byl manicheismus. Sásánovci se zpočátku nestavěli proti tomuto složitému náboženskému systému, ale později proti němu ostře vystoupili, protože nové náboženství by mohlo podkopat moc vládnoucí dynastie.

Sásánovská říše v mnohém pokračovala v politice parthské říše. Ardašír I. (226–241) se zmocnil téměř veškerého území Parthů. Neuspěl pouze v Arménii. Dobyl Chórezm a údolí Kábulu. Ardašírův syn Šápur I. (242–272) pokračoval ve stopách Parthů v boji s Římem o Mezopotámii a Arménii. R. 260 utrpěli Římané drtivou porážku a císař Valeriános byl zajat.

Po Šápurově smrti se rychle vystřídalo několik vládců, což svědčí o nestabilitě říše. R. 283 byl uzavřen mír s římským císařem Carem, podle něhož Peršané ztratili nárok na Arménii. Římané pak několikrát porazili sásánovského krále Nerse (293–302).
Sásánovská říše se poněkud stabilizovala za panování Šápura II. (309–379). Dalším politickým činitelem v boji s Římem se stalo křesťanství. V dřívější době poskytovali perští králové azyl Římany pronásledovaným křesťanům, protože doufali, že v nich najdou spojence v týlu proti Římu. Po ustanovení křesťanství státním náboženstvím Říma začali být v Persii pronásledováni.

Nový konflikt s Římem vypukl opět kvůli Arménii r. 359. Vítězství se střídavě klonilo na jednu i druhou stranu. Arménie zůstala i po uzavření míru ještě dlouho jablkem sváru mezi římskou a perskou říší.

Počátkem 5. století byl sásánovský Írán nejsilnějším státem v Přední Asii. Náleželo mu nejenom území dnešního Íránu, ale i Afghánistán, Irák, většina Arménie a Gruzie.
Od počátku 5. století se také začínají projevovat slabiny sásánovské říše. Mocné aristokratické rody mají odstředivé tendence, vznikají lidová povstání a jsou časté kočovnické nájezdy z Kavkazu a Střední Asie. Na Írán se tlačí kmeny Hunů a Heftalitů, které upevnily moc ve Střední Asii a na Íránu získali Merv, Balch a Herát.
Počátkem 4. století se od zoroastrismu oddělila sekta mazdakovců, kteří se domnívali, že společenské uspořádání založené na nerovnosti je výtvorem ďábla. Mezi léty 491 a 529 vypuklo rozsáhlé lidové povstání, které bylo spjato se sektou mazdakovců. Hnutí pod vedením Mazdaka bylo tak silné, že byl sásánovský král Kavád (488–531) nucen ustoupit části jeho požadavků. Teprve r. 529 zahájil král proti mazdakovcům otevřený boj, nechal pobít jejich vůdce a pak hnutí bylo potlačeno.

Chusrav I. Anóšarván (531–579) upevnil státní aparát a provedl některé reformy, zejména daňovou. Byla zavedena pevná zemědělská daň bez ohledu na úrodě a v některých částech místo naturální daně také daň peněžní.

Téměř celé 6. století válčili Sásánovci s Byzancí a snažili se dostat ke Středo-zemnímu a Černému moři a ovládnout karavanní cesty vedoucí z Číny. Bojovalo se o strategické území Arménie. Íránu vyvstalo nové nebezpečí – Turci ze Střední Asie. R. 588 podnikli velký nájezd, ale byli poraženi.

Po zavraždění krále Óhrmazda VI. (579–590) se králové stali loutkami v rukou aristokracie. V bojích s Byzancí utrpěl Írán porážku. Války odčerpávaly finance, rostla nespokojenost, o moc bojovaly různé skupiny šlechty. Za vlády posledního sásánovského krále Jazdagerda III. (632–651) vpadla do Íránu silná arabská vojska. R. 637 dobyli Ktésifont, královskou rezidenci a kolem r. 651 jim po houževnatém odporu padl do rukou takřka celý Írán. Írán se nearabizoval, ale přijal islám.

Stavební památky z doby Sásánovců

Dochoval se královský palác v Ktésifontu a Kasre Šírín na území Iráku. Nejvýznamnějšími památkami na území Íránu je Ardašírův palác ve Fírúzábádu a pozůstatky města Bišápur. V architektuře využívali oblouk i kupoli, hojně se užívalo ornamentů vyřezaných do štuku. Zanechali po sobě hojné reliéfy – zejména v Nakše Rostam, Bišápuru ši Táqe Bostán v Kermánšáhu.

Írán pod vládou Táherovců, Saffárovců a Sámánovců

Írán do 10. století nebyl jednotným státem. Po obsazení Araby se stal součástí islámské arabské říše. Chorásán (východ Íránu) byl udělen chalífou jako dědičné místodržitelství íránskému rodu Táherovců (821–873). Na východě Íránu vznikl stát v čele s dynastií Saffárovců (861–900). Tento stát zahrnoval značnou část dnešního Afghánistánu, Kermán a Fárs. Po r. 900 přešlo saffárovské panství do rukou dynastie Sámánovců (819–999). V této době dochází k rozvoji šíitského hnutí ismáílíje, které nachází značný ohlas v Iráku, Íránu, Střední Asii a severní Africe.

Vláda dynastie Bújovců a Ghaznovců

Severní Írán byl v 10. století rozdělen na jednotlivá panství, východ Íránu byl pod vládou dynastie Sámánovců. Na západě a jihozápadě Íránu vznikla říše v čele s dynastií Bújovců (935–1055). Ahmad ibn Búje a jeho dva bratři se stali vojevůdci žoldnéřských vojsk. R. 935 dobyli západní Írán a r. 945 dobyli také Bagdád, hlavní město arabské abbásovské říše. Ahmad ibn Búje si podrobil chalífu a stal se vladařem Iráku a západního Íránu. Chalífovi zbyla pouze duchovní moc hlavy sunnitů. Ahmadovi bratři Hasan a Alí vládli v Šírázu a Reji. Důležitým momentem je, že Bújovci podporovali šíu.

Po pádu sámánovské říše r. 999 získali území Chórásánu, Sístánu a nynější Afghánistán vládcové z Ghazny. Nejvýznamnější ghaznovský vládce Mahmúd (998–1030) podnikal loupeživé výpady do Indie a bojoval s Bújovci.

Seldžucká říše

V 10. století se seldžučtí Oghuzové, turecké etnikum, dostalo do Střední Asie, Íránu a Malé Asie. Porazili vládce z Ghazny, který ztratil celý Chórezm a Chórásán r. 1043. Ghazenský vládce si však udržel celý Afghánistán a Paňdžáb do konce 12. století. Mezi r. 1040 a 1055 se Seldžukové zmocnili celého Íránu. Úrodné oázy byly vypleněny, vesnice srovnány se zemí. Při tažení na západ se Seldžukové zmocnili Arménie, Ázerbajdžánu a Iráku. R. 1055 dobyli Bagdád a abbásovského chalífu donutili, aby Toghrulbegovi udělil titul sultána.
Ve 2. polovině 11. století se seldžucká říše stala nejmocnější silou v Asii. Seldžukové se střetli s Byzancí r. 1071 v bitvě u Mantzikertu. Byzanc ztratila téměř celou Malou Asii. Říše byla rozdělena na malá dědičná knížectví, jejichž vládcové usilovali o samostatnost, což nemálo přispělo k jejímu rozkladu. V Malé Asii vznikl rúmský sultanát, Írán byl součástí iráckého a kermánského sultanátu.

Ve 2. polovině 11. století se na íránském území velice rozvíjela šíitská sekta ismá´ílíje. Od ní se oddělila bojovná sekta assasínů, kterou založil Hasan as-Sab¬báh, jehož sídlem se stal hrad Alamut. Assasíni byli zapřisáhlými nepřáteli Seldžuků.

Mongolský vpád a říše Ilchánů

V polovině 12. století se říše Seldžuků rozpadla na řadu drobných knížectví. Na významu nabyla na východě říše Chórezm, která si podmanila severní a východní Írán, Afghánistán a Střední Asii. Za vlády Chórezmšáhů na přelomu 12. a 13. století prožíval Írán hospodářský rozkvět. Na začátku 13. století čelil Írán strašlivému mongolskému vpádu válečníka Čingischána. Kolem r. 1220 vyvrátil říši Chórezm-šáhů. Její pád umožnily zejména rozpory mezi šlechtici a rychlost pohybu mongolských vojsk, což nedovolilo zorganizovat účinnou obranu. Chorezmšáh Muhammad uprchl. Následky dobytí Střední Asie a Íránu Mongoly byly katastrofální. Rozsáhlé zavlažovací systémy byly zpustošeny, lidé vyvražděni, obrovské území se změnilo v poušť. Města jako Nišápur, Qazvín, Rej či Hamadán byla zcela vylidněna.

Další mongolský vpád zažil Írán v 2. polovině 13. stol, když chán Hülegü táhl na Bagdád, sídlo abbásovského chalífátu, který dobyl r. 1258. Cestou Mongolové vyvrátili r. 1256 hrad assasínů Alamut.

Mongolové se v Persii usadili a založili zde říši Ílchánů s centrem v Tabrízu. Ve státní struktuře seldžuků se nic nezměnilo, státní aparát byl ponechán v rukou turecko- perské úřednické vrstvy. Naprostý hospodářský úpadek Íránu přiměl chána Ghazána (1295–1304) ke změně vnitřní politiky. Mongolové se poperštili, přijali islám, který učinili státním nábožen¬stvím. Chán provedl daňové a zemědělské reformy, přesto však hospodářství Persie nedosáhlo takové úrovně jako před mongolským vpádem. R. 1358 se říše Ilchánů rozpadla na několik drobných knížectví.

Koncem 14. století se na Írán přihnala další pohroma v podobě vládce Samarkandu Tímúra Chromého, který si v ničem nezadal s Čingischánem. Oblasti byly zpustošeny, lidé vyvražděni.

Kultura a architektura doby seldžucké a mongolské

Zachované seldžucké památky jsou hrobky a mešity. Např. hrobka Kábúse v Gombade Kávús. K ukázkám seldžucké architektury patří starší části mešit v Esfahánu a Qazvínu. Z doby Ilchánů je třeba zmínit hrobku sultána Oldžejtua v Soltániji a Gombade Alaviján v Hamadánu. Středisky kultury byla města Nišápur, Rej, Esfahán a Šíráz.

Safíjovská říše

Írán na konci 15. a začátku 16. století se ještě nevzpamatoval z ničivých mongol-ských vpádů a byl hospodářsky zaostalý. V této době neexistovala jednotná moc. Značný podíl v politickém životě mělo kočovné obyvatelstvo zabývající se chovem dobytka. Národy a kmeny Íránské vysočiny se lišily jazykem, kulturou i náboženstvím. Největší hospodářský rozvoj prožíval západní Írán. Největšími středisky obchodu byla města Tabríz a Hamadán. Poměrně velkými knížecími státy byly státy Ak-Kojunlu (zahrnoval jižní Ázerbajdžán, jihozápadní Írán, část Arménie, Kurdistánu a Iráku), stát Šírván-šáhů (severní Ázerbajdžán).

Velkou moc získali šejchové z Ardabílu – představitelé bojovného bratrstva, které se hlásilo k súfismu. Bratrstvo se nazývalo Safíjovci, po svém zakladateli šajchovi Safím (1252–1334). Na základě pevné organizace řádu, kmenových svazků, vlastnictví majetku a oddanosti šajchovi se z bratrstva stala významná vojenská síla.

Původní Safíjovci byli sunnitští súfijové. Kdy se stali šíity, není známo, jisté je, že zakladatel safíjovského státu Ismáíl se už k šíe hlásil. Všichni Ismáílovi stoupenci nosili červené čepice, a proto byli nazývání Qezelbaši „rudohlaví“. Ismáíl dobyl část Ázerbajdžánu a r. 1502 obsadil Tabríz. Ismáíl (1502–1524) se prohlásil šáhem a šíu vyhlásil státním náboženstvím.

Vyhlášení šíy státním náboženstvím byl velice významný krok. Šía byla protikladem k sunnitskému islámu úhlavního nepřítele Safíjovců – osmanské říše. V deseti následujících letech Ismáíl dobyl zbytek Íránu, včetně Mezopotámie s Bagdádem. Zde se také nalézala posvátná šíítská místa Karbalá a Nadžaf. Vítězný postup Safíjovců zastavili až Osmané r. 1514 v bitvě u Čaldiránu. Války s Turky pokračovaly i za Ismáílových nástupců. Safíjovci v obavě z tureckých vpádů přenesli své hlavní město z Tabrízu do Qazvínu.

Hlavním problémem safíjovské říše byla odbojnost Qezelbešů a neschopnost dalších Ismáílových nástupců. K obnově moci safíjovské říše došlo až za jejího nejvýznamnějšího vládce – šáha Abbáse I. (1587–1628). Šáh Abbás byl velice schopným vládcem, administrátorem a vojevůdcem. Byl však také krutý a nelítostný, postavil-li se mu někdo na odpor. Potlačil moc Qezelbašů. Zvláštní pozornost věnoval vojsku. Snažil se o jeho reorganizaci, nechal část armády vyzbrojit střelnými zbraněmi a dělostřelectvem. To mu přineslo úspěchy zejména ve střetu s Osmany. Získal zpět část Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán, Kurdistán, Mosul a Bagdád, které ztratili jeho předchůdci. Na uzbeckých chánech vybojoval Chórásán.

Za své nové hlavní město si Abbás zvolil Esfahán. Safíjovský vládce byl považován za nejbohatšího vládce východu. Za jeho vlády kvetl obchod s asijskými i evropskými zeměmi. Do Íránu začala pronikat východoindická obchodní společnost. Pro nás je zajímavé vypravení tří poselstev z Esfahánu ke dvoru Rudolfa II., za účelem uzavření aliance proti společnému nepříteli Safíjovců a Habsburků – osmanské říši.
Šáh Abbás zemřel v r. 1629 a na trůn usedl jeho vnuk. Žádný z nástupců však neměl Abbásovy schopnosti. Říše se sice ještě udržela sto let, ale postupně ztrácela svá území a šáhové se oddávali více dvorským radovánkám a pití alkoholu než vládě.
V r. 1736 byl poslední safíjovský vládce sesazen a na trůnu ho vystřídal Nádir Šáh z dynastie Afšárovců. Zajímavé bylo, že za jeho vlády se stala sunna státním náboženstvím namísto šíy. Chtěl vytvořit islámskou veleříši pod svou vládou. Za své sídlo si zvolil Mašhad. Stal se novodobým Tímúrem. Podnikl vpád do Indie i na území osmanské říše. Byl vynikající válečník i organizátor, ale také krutý samovládce, který nesnesl nejmenší odpor. Po jeho zavraždění r. 1747 vládli jeho synovci a tečku za upadající afšárovskou mocí učinil Áqá Mohammad Chán Qádžár, když r. 1795 zavraždil afšárovského vládce Šáh Rocha v Mašhadu.

Vláda qádžárovské dynastie

Qádžárovci pocházeli z tureckého kmene, který počátkem 18. století ovládl severní Írán. Do jeho čela se postavil mimořádně schopný, ale také mimořádně krutý náčelník Ágá Mohammad Chán (zemřel r. 1797). Vypořádal se se zandskou dynastií vládnoucí v Šírázu a pod svou vládu r. 1796 sjednotil celou Persii. Území zahrnovalo nejenom dnešní Írán, ale i Ázerbajdžán, Arménii, Gruzii a Turkmenistán. Za své hlavní město si zvolil Teherán.
Po zavraždění Áqá Mohammada se moci chopil jeho synovec Fath Alí Šáh (1797–1834), který se stal vlastním zakladatelem qádžárovské moci. Šáh byl neomezeným vládcem a Persie velmi zaostalým feudálním státem. Na přelomu 19. a 20. století se Persie dostala do středu zájmů evropských mocností – Británie a Ruska. V letech 1804–13 a 1826–28 proběhly rusko-perské války, ve kterých Persie prohrála a ztratila definitivně velká území v Arménii a Gruzii.

Na sklonku 19. století byl r. 1896 zavražděn Násero-d-Dín Šáh (1848–96), nejdéle vládnoucí panovník na perském trůnu a také poslední panovník, jenž měl prakticky neomezenou moc. Zavraždění panovníka však nemohlo změnit despotický a zaostalý režim v Persii. Jeho nástupce Mozaffaro-d-Dín Šáh (1896–1907) už neměl schopnosti svého předchůdce a také musel čelit finančním problémům a narůstajícím politickým nepokojům v zemi. Šáh se snažil provést finanční reformu, ale narazil na tvrdý odpor bohatých a vlivných obchodníků a mocného duchovenstva.

Šáhové čelili ekonomickým problémům spojeným s nedostatkem financí a zaostalostí země. Velké finanční prostředky pohltily prohrané války Persie s Ruskem. Finance ze státní pokladny byly z velké části promrhány neproduktivním a zemi nic nepřinᬚejí¬cím způsobem. Byly používány podle libovůle šáha na vydržování nákladného dvora, harému apod. Nebyly investovány do rozvoje země, která zůstávala na úrovni středověku, jako by neexistoval čas. Státní úřady nebyly získávány na základě schopností, ale kupovaly se. Korupce byla velmi rozšířeným jevem. Podmínky života obyvatelstva Persie nebyly záviděníhodné.

Finanční problémy začali šáhové řešit ve stále větší míře udělováním nejrůznějších druhů koncesí za mizivé ceny zahraničním státům a společnostem, a tím jim umožnili podnikání v zemi. Spolu s růstem bohatství získávaly i politickou moc. Zejména Rus¬ko a Velká Británie zasahovaly stále více do vnitřních záležitostí Persie a ne¬ustá¬le mezi sebou soupeřily. Právě toto soupeření o sféry vlivu bylo důvodem, proč se Per¬sie nikdy nestala kolonií jedné z těchto dvou zemí. Perské záležitosti měl na starosti britský místokrál v Indii.

Šáh Mozaffaro-d-Dín nebyl schopným panovníkem. Snažil se reformovat perský finanční systém za pomoci belgických poradců, ale narazil na silný odpor bázáru, aristokracie a duchovenstva. V čele lidového hnutí v Persii stanulo ší´itské duchovenstvo. Proti šáhovu režimu a polokoloniální závislosti Persie na cizích mocnostech vypukla v zemi revoluce, která začala v prosinci r. 1905. Vliv na ni měla i revoluce v Rusku téhož roku. Oponenti šáha žádali vydání ústavy a svolání parlamentu (madžles). Na podzim r. 1906 byla vytvořena konstituční vláda, svolán parlament a v r. 1907 byla přijata ústava.
Po neúspěšném atentátu na šáha v r. 1908 byl proveden šáhem státní převrat za po¬moci perské kozácké brigády. V následujícím roce byla činnost parlamentu obno-ve¬na a šáh sesazen. Na trůn byl dosazen šáhův devítiletý syn Ahmad Mírzá (1909–25), který se stal posledním qádžárovským panovníkem před nástupem dynastie Pahlaví.
Perská revoluce byla ukončena zásahem Ruska. R. 1911 ruská armáda okupovala Anzalí a Rašt u Kaspického moře. R. 1911 se také britská vojska vylodila v přístavu Búšehr a rychle obsadila Šíráz a Esfahán. Bachtijárské kmeny, které viděly v Britech ochránce a spojence, umožnily rychlejší pohyb Britů v jižní Persii. Britové se snažili získat v Persii co největší vliv. 24. prosince 1911 byl v Teheránu uskutečněn státní převrat a madžles byl rozehnán. Tím skončila perská konstituční revoluce.

Vláda dynastie Pahlaví

Po 1. světové válce se země ocitla v naprostém chaosu. V zemi byla přítomna sovětská a britská okupační armáda, na severu sílila separatistická hnutí, vypukaly neustálé spory mezi jednotlivými kmeny. Země vedená slabým panovníkem zaostávala a dostávala se do závislosti na Britech, i když Persie nebyla nikdy oficiálně britskou kolonií. Bylo třeba silné osobnosti, která by rázně ukončila přítomnost cizích vojsk v zemi, potlačila moc svářících se kmenových náčelníků a vyhlásila nezbytné reformy modernizace země. Touto osobností se stal nepříliš známý plukovník kozácké divize, později brigádní generál Rezá Chán, který převratem v r. 1921 uzurpoval moc. V r. 1925 se nechal korunovat na perského šáha, čímž založil novou dynastii Pahlaví. Hlásil se k tradicím staré Persie.
Doba vlády dynastie Pahlaví, otce a syna, byla dobou utváření moderního Íránu. Oba prosadili mnoho reforem s cílem vytvoření moderní velmoci ze zaostalé země. Tyto reformní snahy odlišovaly vládu dynastie Pahlaví od vlády předchozí qádžárovské dynastie. Qádžárovské vládce lze charakterizovat jako despotické vládce, kteří nepochopili, že nemohou vládnout jako jejich středověcí předchůdci, ale že je nutno přizpůsobit se pokroku, který probíhal v ostatních zemích.

Vláda nové dynastie Pahlaví vedla Írán k posílení státní suverenity, centralizaci moci a posílení vlády odvážnými reformami napomáhajícími modernizaci a rozvoji. Vedla však také ke zformování národa, ke vzniku a rozvoji nacionalismu a ke vzniku různých politických hnutí, která nebyla vždy příznivě nakloněna vládnoucí dynastii.
Šáh z dynastie Pahlaví neměl neomezenou moc. Íránský ústavní systém spočíval stejně jako za vlády Qádžárovců na ústavě z r. 1906. Rezá Šáh prosadil mnoho reforem zastaralého perského systému. Rezá měl pod svou kontrolou celý politický systém. V jeho rukou spočívala jak moc vojenská, tak moc správní.

Události 2. světové války se Íránu dotkly nepřímo. Tato země se nestala bojištěm, ale byla strategicky důležitou zemí, která stála už od konce 19. století v centru zájmů a střetu dvou velmocí: Ruska, později Sovětského svazu, a Velké Británie. Proněmecký postoj šáha přispěl k britsko-sovětskému vpádu do Íránu. 25. srpna 1941 vstoupily britské a sovětské jednotky na území Íránu.

Šáh byl donucen k abdikaci ve prospěch svého syna, korunního prince Mohammada Rezy. Byl převezen na ostrov Mauricius a pak do jižní Afriky, kde r. 1944 zemřel. Jeho ostatky byly později převezeny do Íránu a byl pohřben u Teheránu v Šahr-e Rej.
28. listopadu–1. prosince 1943 se konala v Teheránu konference představitelů Sovět-ského svazu, Velké Británie a Spojených států. Poprvé od zahájení války se sešli Stalin, Churchill a Roosevelt. Hlavní otázkou bylo otevření druhé fronty ve Francii, jak požadoval Roosevelt podporovaný Stalinem, nebo ve Středomoří, jak si představoval Churchill. 30. listopadu byla uzavřena třístranná dohoda, že invaze do Fran¬cie začne v květnu 1944. Na Teheránské konferenci byla přijata 1. prosince 1943 Teheránská deklarace o Íránu, v němž se vlády Spojených států, Velké Británie a Sovět¬ského svazu zavázaly na základě přání íránské vlády zachovat nezávislost, svrchovanost a územní nedotknutelnost Íránu a slíbily mu poválečnou hospodářskou pomoc.

Období vlády Mohammada Rezy Šáha 1941–79 se dá rozdělit na několik hlavních úseků: 1) období upevňování moci (1941–49), 2) „Mosaddeqova doba“ (1950–53), 3) období, které předcházelo šáhově diktatuře (1953–63), 4) šáhova diktatura (1963–77), 5) íránská islámská revoluce (1978–79).

Mohammad Rezá Šáh nastoupil na trůn r. 1941, tj. několik týdnů před dosažením svých 22. narozenin 26. října. Byl nejstarším synem Rezy Šáha, vystudoval ve Švýcarsku a pokračoval na vojenské akademii v Teheránu. V r. 1939 ho oženili se sestrou egyptského krále Fáruka. Po rozvodu si v r. 1950 vzal Soraju Esfandijárí a jeho třetí manželkou se stala v r. 1959 Farah Díbá.

Pro dobu jeho vlády, stejně jako pro dobu vlády jeho otce, jsou charakteristické dva základní trendy ve vnitřní politice – vzrůstající nacionalismus a nutnost modernizace země. Nový vládce musel čelit obdobným problémům jako jeho otec, tj. okupaci Íránu cizími mocnostmi a zahraničnímu vměšování se do vnitřních íránských záležitostí. Kromě toho musel čelit vzpouře a neklidu mezi kmeny a také byl postaven před separatistické snahy některých provincií a narůstající komunistické hnutí. Vedl boj za ekonomickou nezávislost své země. Projevila se značná ekonomická převaha Británie a západního světa nad zaostalým Íránem. Tato převaha Británie se projevila zejména v ropném sektoru.
Období mezi lety 1951–1953 je nazýváno „Mosaddeqovým obdobím“, či dobou íránské krize, která byla důležitým mezníkem v moderní íránské historii. V této době byl hlavní postavou íránské politiky ministerský předseda Dr. Mohammad Mosaddeq. Za podpory strany Džebhe-je Mellí a duchovenstva prosadil r. 1951 znárodnění naftového průmyslu, který byl v rukou Anglo-perské naftové společnosti. Britové vlastnili naftovou koncesi od r. 1901. Znárodnění nafty bylo první politickou akcí směřující k získání plné hospodářské nezávislosti Íránu a mělo dalekosáhlé důsledky jak na vnitrostátní politické scéně, tak na mezinárodní. Bouřlivé situaci v Íránu učinil konec převrat proti Mosaddeqovi, který provedla CIA.

Rychlý vzrůst produkce nafty a z toho plynoucích tržeb nastal až v letech 1954–58. Značná pomoc poskytovaná Spojenými státy vedla k ozdravení íránské ekonomiky.
Mohammad Rezá Šáh si kladl za cíl učinit z Íránu další světovou velmoc. Kladl důraz na reformy, prováděné v ekonomické, sociální i kulturní oblasti. S reformami země započal už jeho otec Rezá Šáh, ale tato reformy nepostihly Írán v takovém rozsahu jako reformy, které zahájil Mohammad Rezá v r. 1963. Ve známost vešly jako „Bílá revoluce“, která sestávala z šestibodového programu reforem země: 1) pokračování pozemkové reformy, 2) znárodnění lesů, 3) prodej státních podniků soukromým podnikatelům, 4) podíl dělníků v průmyslu na zisku, 5) volební hlasovací právo pro ženy, 6) podpora gramotnosti na vesnicích.

Od r. 1963 vládl Mohammad Rezá Pahlaví jako diktátor. Írán zůstal formálně konstituční monarchií, ale rozhodovací práva madžlesu se dostala do pozice přitakání šáhově vůli. Volby byly zmanipulované a byli v nich voleni jen loajální poslanci. Opoziční politické strany byly zakázány a ty, které existovaly, neodporovaly šáhovi. Absolutní moc panovníka vyžadovala neustálou kontrolu všech složek společnosti. K tomu velice účinně napomáhala tajná policie SAVAK.

R. 1967 se Pahlaví korunoval a korunoval také svou manželku Farah. V tomtéž roce nechal nahradit islámský kalendář kalendářem „imperiálním“, počínajícím králem Kýrem Velikým. Musel ho však za dva roky odvolat, protože vzbuzoval obrovskou nelibost. Pompézní oslavy 2500 let trvání perského impéria v r. 1971 mu na oblibě nepřidaly. Íráncům byly šáhovy snahy o oživení předislámské historie cizí.

Ve svých snahách vyrovnat se západu však nesmírně podcenil důležitou skutečnost. Snažil se odstranit duchovenstvo z politiky v zemi, ve které bylo zvyklé mít velkou politickou moc. Jeho hlavní mluvčí ájatolláh Chomejní byl po potlačení červnových bouří v r. 1963 ve vyhnanství nejprve v Turecku, krátce nato v Iráku a nakonec v Paříži. Mnozí další duchovní byli pronásledováni, a to jim zajistilo aureolu obětí a znamenalo to oživení náboženského cítění, které hrálo v životě Íránců velkou roli. Nahromaděná nespoko¬jenost s diktaturou šáha, s represemi bezpečnostních složek, s nesvobodou i neúspěch mnoha plánů a reforem vyústil v islámskou revoluci v letech 1978–79.
Šáh abdikoval 16. ledna 1979 a odjel do vyhnanství. Nejdříve žil v Egyptě, pak v Maroku, na Bahamách a v Mexiku. Koncem října 1979 prezident Carter povolil bývalému šáhovi léčbu lymfatických cév ve Spojených státech. O pár dnů později 4. listopadu rozvášněný dav obsadil americké vyslanectví v Teheránu a požadoval vydání šáha výměnou za rukojmí. Po operaci se Mohammad Rezá vrátil do Egypta. Zemřel následujícího roku, 27. července 1980 v Káhiře, kde je také pohřben.

Islámská revoluce

Islámská revoluce je důležitým mezníkem v dějinách současného Íránu. Otočila kolem dějin nazpátek a ze země, která se snažila modernizovat a dohnat Evropu, se stala islámská republika s teokratickou vládou duchovních. Úspěch islámské revoluce zapříčinilo několik faktorů. Především šáh Mohammad Rezá Pahlaví podcenil náboženské cítění Íránců a obrovský vliv exilových přednášek ájatolláha Chomejního, které se rychlostí laviny šířily v Íránu. Kořeny tkvěly také v 50. letech, kdy CIA svrhla jediný režim v íránských dějinách, který mohl směřovat v demokracii, a místo toho umožnila šáhovu diktaturu, která vzbuzovala nenávist u většiny vrstev obyvatelstva. Toho dokonale využil Chomejní.

Ájatolláh Chomejní (1902–1989) se stal hlavním oponentem šáhova režimu. Jako uznávaný duchovní měl obrovskou podporu všech vrstev obyvatel. Kvůli kritice režimu byl nucen odejít do vyhnanství, nejdříve do Turecka, pak do Nadžafu v Iráku a nakonec do Francie.

V r. 1978 vypukly silné demonstrace proti šáhovu režimu, které šáh nechal potlačovat se stále vzrůstající brutalitou. Nedokázal však již udržet odpor na uzdě a byl nucen 16. 1. 1979 odletět ze země. Chomejní se triumfálně vrátil do Íránu 1. února 1979, revoluce zvítězila. Uplatnil v praxi svou koncepci uspořádání islámského státu a vlády islámského duchovenstva – Hokúmate eslámí va velájate faqíh. Írán se stal islámskou republikou vedenou islámským duchovenstvem, které zastupovalo skrytého emáma, který má jediný pravomoc vládnout.

Chomejní se tvrdě zbavil svých nepřátel a heslo, že „revoluce požírá své děti“ se znovu osvědčilo. Za hlavního nepřítele islámské republiky byly označeny USA, které byly nazvány šejtáne bozorg, velký ďábel. V říjnu 1979 bylo obsazeno „vyzvědačské hnízdo Ameriky“, americká ambasáda. Rukojmí byly držena více než rok.

V r. 1980 vypukla irácko-íránská válka poté, co Saddám Husajn napadl provincii Chúzestán. Válka skončila po osmi letech bojů, aniž by některá z bojujících stran dosáhla nějakého cíle. V této naprosto zbytečné válce zahynuly statisíce vojáků obou válčících stran. 3. června 1989 Chomejní zemřel.

Novým vůdcem (rahbar) se stal Alí Chameneí. Rahbar má v zemi největší moc a jeho pravomoci jsou větší než pravomoci prezidenta republiky, který zemi hlavně reprezentuje. Prvním prezidentem se stal v r. 1980 Abú-l Hasan Baní Sadr, který byl již v r. 1981 odvolán z funkce, ve které ho vystřídal Muhammad Alí Radžaí. Radžaí byl v témže roce zabit při pumovém atentátu. V letech 1981–89 byl prezidentem Alí Chameneí, 1997–2005 Muhammad Chátámí a od r. 2005 je prezidentem Mahmúd Ahmadínežád. Proti jeho zvolení na druhé prezidentské období vypukla vlna protestů, které zpochybnily výsledky voleb. Protesty utichají, nicméně Íránci na novou revoluci, či raději evoluci, zatím ještě čekají.

Související články
Katalog 2017/18 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů