Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Pro vznik jména „Bhútán“ existují dvě teorie – podle jedné pochází ze sanskrtského bhót-ant neboli „konec území Bhótů“ (indický název pro Tibeťany), podle druhé teorie z bhú-uttan, což je v překladu „vysočina“. Název Bhútán se ovšem používá pouze v anglické korespondenci. Samotní Bhútánci nazývají svoji zemi Drukyul – „Země obývaná dračími lidmi“ nebo „Země hřmícího draka“ (odkaz na dominantní buddhistickou sektu).

Nejstarší období

Historický vývoj Bhútánu, země na úpatí nejvyššího horstva světa, probíhal až do nedávna v poměrné odloučenosti, třebaže se nejednalo o naprostou politickou, hospodářskou nebo kulturní izolaci od okolních zemí.

Kočovníci HimálajeAčkoli zatím ještě neznáme vše o prehistorii Bhútánu, z archeologických nálezů (megalitů, pozůstatků kamenných staveb a kamenných nástrojů, zbraní) můžeme s určitostí tvrdit, že území dnešního Bhútánu bylo osídleno již 2000 let př.n.l., bohužel obyvatelstvem pro nás dosud neznámého původu. Vzhledem k chybějícím mytologickým legendám, které by sahaly do dob neolitu, je dřívější osídlení jenom málo pravděpodobné. 

První historický státní útvar pod názvem Lhomon (Jižní temnota) neboli Monyul (Tmavá země) mohl být součástí Tibetu v období 500 př.n.l. až 600 n.l., ovšem mimo dosah učení buddhismu. Ve starodávných bhútánských a tibetských kronikách se objevují kromě názvu území Lhomon i další dvě – Tsendenjong a Lhomon Kháší. 

Podle bhútánské i indické tradice bylo kolem r. 600 n.l. území dnešního Bhútánu součástí východoindického státu Kámarúpy a bylo podobně jako další okrajové oblasti státu spravováno indickými místodržícími. Kromě úředníků v této oblasti působili i indičtí kněží, kteří s sebou přinášeli bráhmanská náboženství a učenost. 

V r. 650 n.l. zemřel kámárupský král Bháskaravarman a Bhútán se od říše oddělil. Posílilo se postavení tzv. débů, domácích velmožů, kteří se hlásili k indické tradici. Žádný z nich však nebyl natolik silný, aby Bhútán spojil, a tak se země rozpadla na množství drobných navzájem soupeřících státních útvarů. Novou jednotící silou byl až příchod buddhismu, který dal později základ bhútánské státnosti.

Příchod buddhismu

Bhútánský mnichV 1. polovině 7. století proniklo do země poprvé učení buddhismu. Tibetský panovník Songcän Gampo, který konvertoval k buddhismu, nařídil postavit dva buddhistické chrámy v Bumthangu a v údolí Paro. Buddhismus převážil nad místním bönismem, který převládal i v Tibetu do konce 6. století. Postupem času se buddhismus stal jednotícím prvkem Bhútánu, a byly to právě buddhistické kroniky a literatura, které zaznamenávaly historii země. 

V r. 747 n.l. navštívil zemi na pozvání Nagučiho, jednoho z místních králů, indický buddhistický misionář a učenec Padmasambhava známý pod titulem Guru Rimpočhe (velevzácný učitel). Padmasambhava obrátil Nagučiho na novou víru a přičinil se o smír mezi Tibetem a Bhútánem, který přetrval až do 30. let 9. století. Padmasambhava založil nový klášter v údolí Paro a za svoje sídlo si zvolil Bumthang. V tamějším klášteře se obklopil žáky, kteří spolu s ním patřili k jedné z nejstarších sekt mahájánového buddhismu – Ňingmapa (škola tzv. Červených čepic). 

V tomto období neexistovala v Bhútánu žádná centrální moc, místo toho se vyvíjely malé monarchie, v jejichž čele stáli débové. Z nich byl nejvlivnější Bumthang v centrální části dnešního Bhútánu.

Vliv lamaismu

V 9. století vpadli do Bhútánu Tibeťané a dočasně si jej podmanili. Mnohým z nájezdníků se v Bhútánu zalíbilo a našli tu nový domov. Kromě nich se v zemi usazovali i tibetští obchodníci a přišli lamové. Noví obyvatelé se označovali jako milog – ti, kdo se nevrátili domů. Osidlovali nejprve údolí na severu země, později i střední oblasti. Tibetští lamové zde zakládali kláštery – dzongy, které byly zároveň pevnostmi a postupně i středisky oblastní správy. Rychle se upevňoval tibetský buddhismus, tzv. lamaismus. 

Motlitební mlýnkyZ jednotlivých lamaistických škol převládla ve 13. století sekta Kagjüpa a později Dugpa. Lama Phadžo Duggom Šinpo (1183–1251), představitel sekty Dugpa, založil na horním toku řeky Wongčhu slavný dzong (opevněný klášter) Modrého kamene a položil základ bhútánské sanghy (buddhistické obce) nepodléhající žádné (tedy netibetské) buddhistické hierarchii. Dodnes jej většina aristokracie v západním Bhútánu považuje za svého předka. Dnešní královská rodina pak odvozuje svůj původ od lamy Pämalingpy (1450–1521), potomka Šinpoova, který žil ve středním Bhútánu. 

Bhútánský středověk probíhal ve znamení rivality a soupeření o moc mezi jednotlivými sektami. Sektářský boj vyvrcholil v 16. století, kdy byla dočasně potlačena moc sekt Drugpa a Kagjüpa – po ozbrojených bojích byli příslušníci těchto škol vytlačeni ze střední části země přívrženci Gelugpy, sekty Žlutých čepic, která rychle a tvrdě pronikala z Tibetu do sousedních zemí. 

Přibližně v téže době se na západě zmocnil části Bhútánu král Bišva Sinh, zakladatel království Kóčbiháru. Zatímco západní Bhútánci uznali jeho autoritu, obyvatelé východní části země uznávali moc ahómského krále vládnoucího v Ásámu. 

Vznik bhútánské státnosti 

Základy novodobého bhútánského státu byly položeny v polovině 17. století. V r. 1616 přišel do Bhútánu Ngawang Namgjal (1594–1641), mladičký lama pocházející z urozené tibetské rodiny, který neuspěl v první soutěži o hodnostní postup v ralugském klášteře. Brzy si získal stoupence a díky svým organizačním schopnostem s jejich pomocí potlačoval vliv jiných sekt. Zásluhou mladého lamy znovu převládlo v zemi učení sekt Drugpa a Kagjüpa. Získal titul šabdrung rinpočhe a stal se svrchovaným vládcem Bhútánu. 

Wangdue dzongNgawang Namgjal rozdělil zemi na čtyři provincie řízené guvernéry, později nazývanými pönlobové. Všichni pönlobové zasedali v Radě (lenčhen) a účastnili se jejího zasedání, kdykoli byli přítomni v sídle vlády. Nižší správní celky – okresy – spravovali okresní náčelníci dzongpönové, kteří sídlili v klášterních pevnostech (dzong) a rovněž byli přítomní v Radě. Ngawang Namgjal se stal nejvyšším duchovním (dědičným a věčným) i světským (voleným a dočasným) vládcem Bhútánu s dědičným titulem šabdrung (Indy nazývaný dharmarádža). Obě funkce se brzy rozdělily a světských záležitostí se ujali tzv. desiové. Podobně jako i na ostatních úrovních správy vznikl dualitní systém vlády – moc si dělili lamové se světskými úředníky. Zimním sídlem vlády se stal dzong v Punákhze, zbytek roku se zdržovala v Thimphu

Šabdrung zůstával trvalým duchovním vládcem a jeho nástupnictví bylo podmíněno jeho novým převtělením. K určení následujícího šabdrunga sloužily zvláštní vyhledávací procedury, obdobné jako při identifikaci nového tibetského dalajlamy. Dočasnou světskou moc měli v rukách desiové neboli débrádžové, úřad, jenž vznikl z dřívější hodnosti ministra a vztahoval se na všechny vládní, správní a finanční záležitosti včetně zajišťování výživy mnichů a veškerých potřeb duchovenstva. Tento systém teokraticko-světské vlády přetrval v zemi až do zřízení monarchie v r. 1907. 

Období konfliktů

Za vlády Ngawang Namgjala se posílilo postavení země navenek a Bhútán se stal vlivným hráčem v regionu. Jeho vliv dosahoval přes Káthmándskou kotlinu až do Ladákhu. Tehdejší ladácký vládce Sanggjäho Namgjala daroval Namgjalovi několik vesnic v okolí posvátné hory Kailás, které pak zůstaly pod správou Bhútánu až do r. 1959. 

Po smrti prvního šabdrunga se země zmítala v bojích o světskou moc. Posty světských úředníku měla obsazovat volbou Rada pönlobů a dzongpönů, v praxi se však úřadů zmocňovali ti nejvlivnější a nejsilnější z débrádžů. V 18. století se soupe-ření o světskou správu země zúžilo prakticky na otevřený boj dvou hodnostářů – guvernéra východního Bhútánu se sídlem v Trongse a pönloba západní oblasti z Para. Neustálé boje a rivalita vysokých hodnostářů oslabovaly zemi zevnitř, a tak se Bhútán stal terčem opětovných útoků z Tibetu i sousedního Sikkimu a Kóčbiháru. Vládci Tibetu se intervencemi snažili ovlivnit volbu „toho pravého“ šabdrunga, což nakonec vyústilo v r. 1730 v dohodu uzavřenou v Paru, kterou se šabdrungem stal Džigme Dagpa (1738–1761).

Pronikání Britů

V r. 1768 se stal desim ctižádostivý Dábdžudhur (1768–1773), který se v zahraniční politice orientoval na Tibet a Nepál. V době jeho nástupu do úřadu byl sousední Kóčbihár zcela rozvrácený. Bhútánští nájezdníci využili slabosti jižního souseda a v r. 1771 unesli kóčbihárského prince, následníka trůnu, a jeho matku do Bhútánu, o rok později pak i samotného vládce Dhairjéndru Nárájana. 

Bezradná kóčbihárská šlechta požádala o pomoc Brity. Východoindická společnost velice rychle žádosti vyhověla, ovšem ne zadarmo – Kóčbihár se zavázal odvádět Britům polovinu ročního důchodu země a přispět částkou 50 000 rupií na vojenské výdaje. Britové vytlačili zaskočené Bhútánce z Kóčbiháru a přinutili v r. 1774 bhútánského vládce podepsat dohodu, kterou se zříkal dalších výbojů na jih a umožnil Britům volný průchod přes své území do Tibetu. 

Ještě téhož roku byla vyslána z Bengálska do Lhasy průzkumná mise Východoindické společnosti za účelem zjištění možností tranzitní přepravy a navázání obchodních vztahů. Bhútánci však o spolupráci s Brity nejevili zájem. 

V r. 1824 se Britové po vítězném vpádu do Barmy zmocnili údolí Brahmaputry v Dolním Ásámu v tzv. první anglo-barmské válce. V r. 1839 anektovali též Horní Ásám a začali si nárokovat kontrolu dvárů – úrodných údolí, jež zasahovala do Bhútánu z bengálských a ásámských nížin. Bengálské dváry byly osídleny kmenovým obyvatelstvem a ovládali je bhútánští dzongpönové, ásámské patřily ahómským feudálům, kteří je pronajímali Bhútáncům, a v této praxi pokračovali po dobytí Ásámu i Britové. 

Stále častěji však docházelo ke sporům o výši poplatku z pronájmu, což vedlo k loupežným nájezdům bhútánských velmožů na území Britů. Ty vyústily do pohraničních bojů po vypuknutí Velkého indického povstání v r. 1857, protože Bhútánci sympatizovali s indickou vzpourou proti britské nadvládě. Z Kalkaty byl v r. 1863 vyslán na bhútánský dvůr zmocněnec Ashley Eden, aby přiměl zemi k povolnosti, ale bez úspěchu. Naopak byl nucen smluvně potvrdit svrchovanost Bhútánu nad dváry jak v Bengálsku, tak v Ásámu. Koloniální správa smlouvu odmítla a vojensky zasáhla. Bhútán byl v listopadu 1865 v Siňčhule donucen k podpisu mírové smlouvy, kterou se vzdal všech dvárů ve prospěch Britů. Britové si v ní zajistili právo arbitráže ve sporech mezi Bhútánem, Sikkimem a Kóčbihárem. Débrádža se zase zavázal za finanční kompenzaci 25 tisíc rupií ročně (později zvýšenou na 50 tisíc) zamezit násilnostem ze strany Bhútánců v pohraničí.

Založení monarchie

Bhútán byl však i nadále vnitřně nejednotný, zmítal se ve stále přetrvávajících bojích o moc, zejména mezi pönloby z Para, Thimphu, Trongsy a Punákhy. V r. 1879 byl do pozice pönloba v Paro dosazen mladý, teprve 17letý Ugjän Wangčhuk, syn pönloba z Trongsy Džigme Namgjala. Wangčhuk po smrti otce upevnil svoji pozici a zasedl na stolec i v Trongse a Bumthangu. Konflikty mezi pönloby se vyostřily v l. 1877–85 do té míry, že zainteresované strany žádaly o pomoc Brity, kteří se však zasahování do sporů zdrželi. Ugjän Wangčhuk v posledním konfliktu získal kontrolu nad Thimphu, čímž se stal svrchovaným vládcem celého Bhútánu. Stávající desi Sanggjä Dordže se v jeho prospěch vzdal všech pravomocí a spokojil se jenom s formální rolí. 

Freska mandalyAby si své postavení Wangčhuk utvrdil, ucházel se o přátelství s Brity. Ti v něm viděli slibného spojence při jednáních s Tibetem. Ugjän Wangčhuk se v l. 1903–1905 účastnil expedice plukovníka Francise E. Younghusbanda do Lhasy, která se ovšem zvrhla v ozbrojenou výpravu. Wangčhuk ve Lhase sehrál významnou roli při jednáních, jejichž výsledkem byl přímý obchodní styk britské Indie s Tibetem, za což si vysloužil Řád rytíře Indického impéria. 

Ugjän Wangčhuk získal autoritu u bhútánských velmožů i lamů a žádný z nich neměl odvahu proti němu vystoupit. Dne 17. prosince 1907 proběhla slavnostní instalace nového monarchy. Wangčhuk se stal prvním gjalpem – dědičným králem (nebo také duggjalpo – Vládce dračího lidu), a tím byla založena současná vládnoucí dynastie. Tak skončilo více než třísetleté období dualistických duchovně-světských vlád. Bhútán od nyní existoval jako samostatný jednotný stát bez cizí kontroly. Brzy po inauguraci gjalpa zanikla také instituce šabdrunga, když po smrti stávajícího v r. 1904 nebylo ve lhůtě určeno žádné další převtělení. 

Novodobý vývoj

Pro další vývoj Bhútánu měla mimořádnou důležitost nová smlouva podepsaná v březnu 1910 s britskou koloniální vládou v Indii, která revidovala siňčhulskou dohodu. K podpisu smlouvy vedla hrozba ze strany Číny, která brzy po okupaci Lhasy v únoru téhož roku a po útěku 13. dalajlamy do Indie, projevila snahy o kontrolu Bhútánu. Novou dohodu podepsalo v Punákhze kromě britského diplomata C. A. Bella na jedné straně a Ugjän Wangčhuka na druhé dalších deset bhútánských pönlobů a dzongpönů, aby byla pro Bhútán skutečně závazná. Británie si v ní vyhradila právo zastupovat Bhútán v zahraniční politice, zavázala se nezasahovat do vnitřních záležitostí země a byla zvýšena finanční podpora poskytovaná Bhútánu na 100 tisíc rupií ročně. Británie touto smlouvou určovala zahraniční postavení Bhútánu až do r. 1947, tedy do konce koloniálního panství Britů v Indii. Smlouva posloužila za vzor pro vytvoření indicko-bhútánské smlouvy o míru a přátelství v r. 1949. 

Ugjän Wangčhuk vládl zemi do své smrti v r. 1926, na trůn pak zasedl jeho syn Džigme Wangčhuk (1926–1952). Situace v Bhútánu byla mezi dvěma světovými válkami klidná a stabilní. Došlo ke smíření dvou nejmocnějších rodů země – královské rodiny z Trongsy a vlivné rodiny Dordži z Para. Oba rody si rozdělily nejvyšší funkce ve státě – úřad panovníka příslušel rodině Wangčhuk z Trongsy, zatímco úřad ministerského předsedy rodu Dordži ze západního Bhútánu. Dobré vztahy se navíc posilovaly vzájemnými sňatky mezi rody.

Modernizace země (1952–1972)

Národní shromážděníDžigme Wangčhuka vystřídal po jeho smrti v r. 1952 jeho 24letý syn Džigme Dordži Wangčhuk (1952–1972). S ním nastoupil Bhútán etapu cílené sociální i hospodářské modernizace. Nový král byl vzdělán v Indii a Británii, mluvil plynule tibetsky, nepálsky, hindsky a anglicky, částečně i francouzsky. 

Džigme Dordži Wangčhuk byl osvícený panovník, který se nebál rozsáhlých reforem. V podstatě vybudoval novou správu země – stát rozdělil do 4 celků, z nichž byly tři pod správou dzongů (střední, východní a západní), zatímco jižní celek s převažujícím nepálským obyvatelstvem spravoval zvláštní komisař. V r. 1953 zřídil Wangčhuk Národní shromáždění – Cchongdu, v r. 1963 se vzdal titulu maháradža a vrátil se k tradičnímu duggjalpo. Téhož roku vznikla Královská rada a o tři roky později Rada ministrů jako zárodek příštího kabinetu. V r. 1970 přibyl k novým institucím Nejvyšší soud. Jako reakci na pokusy o opětovné zavedení dualismu, okleštil pravomoci lamů i klášterů a zavedl instituci Nejvyššího kněze zodpovědného pouze královi. V r. 1968 se Džigme Dordži Wangčhuk vzdal práva vetovat zákony přijaté v Cchongdu a veřejně deklaroval záměr přeměnit zemi v konstituční monarchii. O rok později schválilo Národní shromáždění návrh krále, podle kterého se měla jeho vláda podrobit každé 3 roky hlasování o důvěře, a v případě vyslovení nedůvěry by pak panovník abdikoval ve prospěch následníka trůnu. 

V 50. letech vyhlásil pozemkovou reformu, kterou prakticky zlikvidoval vlastnictví rozsáhlých pozemků feudálů. Reforma stanovila maximální vlastnictví 30 akrů na osobu a sám se vzdal svých majetků ve prospěch státu. Sjednotil daňový systém země ve prospěch drobných a středních hospodářství. Zrušil trest smrti a otroctví, zůstala pouze povinnost práce ve prospěch státu – jeden člen rodiny z každých 12 příslušníků rodiny pracoval na veřejných projektech, jako jsou např. stavba silnic, opravy dzongů a klášterů, údržba zavlažovacích systémů atd. Zrušil staletí praktikované mnohomužství, zrovnoprávnil ženy, zavedl registraci přistěhovalců. 

Byl mecenášem umění, kladl důraz na zachovávání kultury a uvědomování si etnické i historické identity svého lidu. Založil v městě Paro Národní muzeum a v Thimphu Institut bhútánského jazyka. Podporoval vydávání tiskovin v místním jazyce dzongkä a pod jeho patronací pracovaly umělecké školy – řezbářské, sochařské, taneční atd. 

Poté, co Čína ovládla v r. 1959 Tibet, si Džigme Dordži Wangčhuk uvědomil potřebu stát se součástí větší světové komunity a vystoupit z izolace v zájmu zachovat suverenitu země. Za jeho působení vstoupil Bhútán do několika mezinárodních organizací (např. 1969 Světová poštovní unie, 1971 OSN) a v r. 1962 přijal Kolombský plán. Ten umožnil vzdělávání bhútánských odborníků v členských zemích jihovýchodní Asie a příliv technické podpory, jež v Bhútánu chyběla a byla nezbytná pro rozvoj země, především v oblasti komunikace a infrastruktury. V zahraniční politice byla nejsilnějším spojencem Indie, která nad ním držela ochranný štít, ovšem bez jakéhokoli zasahování do vnitřních záležitostí.

Džigme Dordži Wangčhuk zemřel 21. července 1972 v keňském Nairobi. Novým králem byl inaugurován jeho syn Džigme Singgjä Wangčhuk.

Vývoj v letech 1972–2008

Džigme Singgjä Wangčhuk byl oficiálně uveden do úřadu v r. 1974. Bylo mu teprve 18 let, a stal se tak nejmladším monarchou na světě. Singgjä Wangčhuk navázal na otcův odkaz a pokračoval v modernizaci země. Ještě téhož roku zavedl novou bhútánskou měnu – ngultrum

V r. 1985 vstoupil v platnost kontroverzní Zákon o občanství, který přiznával bhútánské občanství osobám zaregistrovaným na úřadech do r. 1958. Zákon vyhrotil letitý konflikt mezi etnickými Bhútánci a početnou nepálskou komunitou s tisíci ilegálních osídlenců. Napětí kulminovalo na počátku 90. let a vyústilo v jižních částech země do vlny protestů obyvatel nepálské národnosti proti vládě. Protesty byly potlačeny a následoval exodus Nepálců, kteří hledali politický azyl v okolních státech. V r. 1998 Džigme Singgjä Wangčhuk vydal edikt, kterým omezil svoje pravomoci. V čele vlády ho vystřídal předseda kabinetu a král si ponechal právo zabývat se pouze záležitostmi suverenity státu a národní bezpečnosti. O rok později Národní shromáždění zrušilo zákaz televizního vysílání. V r. 2001 vytvořil Džigme Singgjä Wangčhuk 39členný ústavní výbor, který měl navrhnout formální ústavu, díky níž by se Bhútán přeměnil v pravou konstituční monarchii s demokratickým systémem a s funkčními politickými stranami. Dne 18. prosince 2005 Džigme Singgjä Wangčhuk oznámil, že se v r. 2008 uskuteční první parlamentní volby a abdikuje ve prospěch svého syna. Moc předal svému synovi korunnímu princi Džigme Khesarovi Namgjelovi Wangčhukovi 14. prosince 2006, ten byl však oficiálně korunován o dva roky později.

Džigme Singgjä Wangčhuk zavedl pojem „hrubé domácí štěstí“ – ukazatel, kterým se spíš měří vyspělost a kvalita života národa nežli hrubý domácí produkt. Stanovil čtyři pilíře HDŠ – vyrovnaný a udržitelný socioekonomický rozvoj; uchovávání a rozvíjení kulturních hodnot; ochrana životního prostředí a sestavení dobré vlády. Zajímavostí je, že jako vůbec v první zemi světa zavedl tento král všeobecný zákaz kouření

Přelomový rok 2008 

Jak avizoval Džigme Singgjä Wangčhuk v r. 2005, konaly se v r. 2008 (24. března) historicky první parlamentní volby, po nichž se himálajské království změnilo z absolutní na konstituční monarchii. Hlasování se zúčastnilo 79 % voličů. Ve volbách usilovaly o přízeň voličů dvě royalistické strany, jejichž program se podle politologů lišil jen v drobnostech. Jednoznačně zvítězila Bhútánská strana míru a prosperity (BPPP), která získala 44 ze 47 mandátů. Lidově demokratická strana (PDP), kterou vede králův strýc, získala pouze tři křesla. Bhútánci ji odmítli především z toho důvodu, že nechtěli, aby královi příbuzní získali moc na jeho úkor.

Dne 6. listopadu 2008 došlo i ke korunovaci nového krále – Džigme Khesara Namgjela Wangčhuka, který však vykonával reformovanou funkci vládce od r. 2006. Ke korunovaci až 2 roky po abdikaci otce došlo proto, že právě datum 6. 11. 2008 doporučili astrologové jako šťastné datum pro vládce i zemi (podle bhútánského kalendáře je to 8. den 9. měsíce roku krysy). Na korunovaci pátého druggjalpa se do Thimphu přišly podívat desetitisíce lidí z celé země. 

Korunovační obřad se uskutečnil v rozlehlém dzongu ze 17. století, který slouží současně jako administrativní budova i jako klášter. Džigme Khesara, oděného do roucha v červené a zlaté barvě, uvítali tancem v rytmu bubnů, trub a činelů pestrobarevně oblečení tanečníci. Pak mu jeho otec v trůnním sále posadil na hlavu červenočernou stříbrem vyšívanou hedvábnou a saténovou korunu s obrázky bílých lebek a s modrou havraní hlavou na vrcholku – tzv. Havraní korunu Bhútánu. Král se usadil se zkříženýma nohama na vyzdobeném zlatém trůnu a vysocí hodnostáři mu poté přinesli obětní dary v podobě ovoce, vína a jídla a osm různých předmětů, mezi nimiž byl i deštník, symbolizující nejvyšší moc a ryba značící moudrost. Po jednodenním ceremoniálu následovaly několikadenní oslavy po celé zemi. Stejně jako jeho otec i Džigme Khesar Namgjel Wangčhuk se ve svých 18 letech stal nejmladším monarchou světa. Demokratické reformy, které uskutečnil otec nově korunovaného krále, ponechaly Džigme Khesara Namgjela Wangčhuka jako hlavu bhútánského státu. Většina pravomocí má však vláda odpovědná parlamentu, jenž také dvoutřetinovou většinou může krále sesadit.

Fotogalerie k článku
Související články
Katalog 2017/18 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů