Před Pugamem
První významnou historickou říší na území Barmy byla pjuská říše. Pjuská civilizace zanechala stopy z rozmezí 2. století př.n.l. – 9. století n.l. Vzkvétala zejména podél toku řeky Iravádí, která umožňovala pěstování rýže s rozsáhlým zavodňováním, a v jejím rámci vzniklo hned několik městských států (Šrí Kšétra, Beithanou aj.). O původu Pjuů se vedou diskuse, sami Barmánci je považují za své příbuzné předchůdce z rodiny tibeto-barmských národů. Přestože zřejmě přišli ze severu, tj. z území dnešní Číny, byli namnoze ovlivněni hinduismem a buddhismem z Indie. O Pjuech víme z nápisů na stélách, na hliněných destičkách i dalších předmětech (psali indickým jazykem páli, později vlastním písmem kadamba, odvozeným z některého jihoindického písma), ale také z čínských kronik, které nás zpravují o tom, že dosahovali vysoké úrovně v mnoha oborech (cihlové stavby, metalurgie, opracovávání drahokamů, ale i umění, hudba, tanec aj.). Rozkvět pjuské civilizace souvisel bez pochyby s jejím přístupem jak k obchodním cestám z Číny, tak na jih k moři. Zánik pjuské říše zůstává obestřen nejasnostmi. K jejímu pádu zřejmě přispěly i vojenské vpády státu Nan-čao, který se prostíral na severu. Je pravděpodobné, že Pjuové se časem smísili s barmským živlem, a svým dílem také významně přispěli k počátku pugamské éry.
Mon-khmerská etnika zřejmě obývala oblasti Dolní Barmy již v 1. tisíciletí př.n.l., ne-li o století či dvě dříve. Během 1. tisíciletí n.l. se v této části dnešní země rozvinula říše Monů (příbuzných Khmerů – předků současných Kambodžanů), která poměrně významně zasahovala také na území dnešního Thajska. Monský vliv byl rozdělen mezi dva městské státy (nejdříve Thatchoum, později k němu přibylo Pegu), jež prožívaly své nejsilnější období mezi 7. a 9. stoletím. Monové se sice nikdy neprosadili jako skutečná velmoc, ani nevytvořili dostatečně centralizovaný stát, zato po sobě zanechali velké množství náboženských a uměleckých památek, mezi něž patří i četné nápisy v monštině (tzv. kultura Dvaravatí). Není pochyb o tom, že zcela zásadně ovlivnili i tvář pozdější kultury Barmánců, kteří do těchto míst přišli až později. Kdyby ničím jiným, tak tím, že je seznámili s buddhismem.
Říše Pugam (1044–1287)
Vlastní Barmánci zřejmě přišli do dnešní Barmy až v 9. století, možná pod tlakem říše Nan-čao, kterou reprezentovalo etnikum z thajské jazykové skupiny. Netrvalo dlouho, a zakotvili svou nově vznikající říši v Pugamu, tj. v oblasti, která zřejmě byla osídlena již dlouhá staletí předtím Pjuy. Jestliže se jako datum založení barmského Pugamu uvádí r. 849, vznik pugamské říše začíná až s králem Anoratchou (1044–1077), který odsud dokázal sjednotit podstatnou část celé Barmy a v r. 1057 vyhlásil Pugamské království. Tento panovník dal zároveň budoucí Barmě do vínku buddhismus, s nímž ho seznámil monský mnich. Anoratchova vojenská expanze na jih byla dost možná motivována i právě snahou získat nejdůležitější buddhistické texty. Každopádně po dobytí Thatchoumu dal do Pugamu převézt tisíce monských buddhistických mnichů, učenců, ale i řemeslníků. Anoratcha zároveň učinil z buddhismu státní náboženství. Po značnou dobu své existence potom Pugam udržoval intenzivní styky s mekkou théravádského buddhismu, Šrí Lankou, které se nicméně v jedno období zvrhly ve vojenské šarvátky (2. polovina 12. století).
Pugamská říše si udržela silný vliv po více než dvě století, a byla poměrně zdatným souputníkem tehdy nejmocnější říše jihovýchodní Asie, khmerského Angkoru. Také Pugam se může chlubit obrovským množstvím pozoruhodných staveb, které – jako v Angkoru – z velké části přečkaly do dnešních dnů (viz Navštívená místa: Pugam).
K pádu Pugamského království přispěl zřejmě hlavně vpád mongolských armád (1283) v době Kublajchánovy vlády na čínském trůně. Pugamská centrální moc byla navíc v té době oslabena i tím, že buddhistická sangha (mnišská obec) získávala stále větší vliv, jenž časem začal ohrožovat moc panovníků, kteří předtím sami přispěli k jejímu vzmachu. Mongolové se sice po několika letech v podstatě stáhli zpět do čínského Jűn-nanu, pugamská říše však už obnovena nebyla.
Jejího úpadku využily některé národy na jejím okraji, zejména Šanové na východě, kteří jako všechna etnika thajského původu tíhli spíše k decentralizovanému systému spolupracujících území spravovaných jednotlivými náčelníky – přesto opakovaně dokázali postavit mnohopočetnou a účinnou armádu. Také Monové na jihu využili situace a po kratší epizodě (se sídlem v námořním přístavu Martabanu) obnovili – byť ve skromnější míře – svou říši se sídlem v Pegu. Své království vyhlásili též Arakánci na západě, kteří rovněž mohli navazovat na starší samostatnou existenci (s hlavním městem Myouhaun, zvaným též Myauk U). Vlastním Barmáncům tak zbyla jen část Horní Barmy, kde si jako centrum své moci nově zvolili Avu (od r. 1364) poblíž dnešní Mandalaje. Od konce 13. do počátku 16. století zůstala Barma územím, kde spolu soupeřilo několik etnických států. Sami Barmánci se v Avě dokonce dostali částečně i pod vliv Šanů (Šanové dobyli Avu r. 1527).
Říše Taunggu (1531–1752)
Až do 16. století tak byla situace pro Barmánce dosti nejistá, neboť museli podstupovat řadu bojů se svými sousedy, zejména s Mony, kteří v té době projevovali také značné mocenské ambice – jejich dlouhé války s Avou skončily teprve v r. 1426. Potíže činili Avě dále i zmínění Šanové a Arakánci, a dokonce i Karenové se zapojili do některých vojenských potyček. Odstředivost těchto etnik jako by byla předobrazem jejich vzájemného vztahu s Barmánci až do dnešních dnů.
Nové barmské centrum se vytvořilo podstatně jižněji, v údolí řeky Sistaunu, ve městě Taunngu, kam prchali Barmánci už od 14. století, hlavně před Šany. (Od r. 1636 se však centrem opět stala Ava.) Za vlastního zakladatele nové, tzv. druhé barmské říše Taunngu, je považován král Tapinšweitchi (1531–1599). Z nově zvoleného sídla už byl jen kousek cesty (necelých 200 km) do monského Pegu, které se Tapinšweitchimu podařilo dobýt v r. 1539. Zatímco se pustil do války s Arakánci (v jejichž řadách tehdy bojoval i bezpočet portugalských žoldnéřů), zastihla ho zpráva o siamském vpádu do jižních území, což ho od rozdělané práce odvedlo ke konfliktu s Ayutthajou. Boje se Siamci vyústily v r. 1550, už pod vedením dalšího panovníka, Bhuyinnauna, v jasné vítězství Barmánců, a vedly k rozšíření říše. Samotné siamské město Ayutthaya pak Barmánci opakovaně dobyli (1564 a 1569). Nicméně na přelomu 16. a 17. století se Siamcům opět podařilo vytlačit Barmánce ze své země.
Třebaže taunnguská éra je zejména ve znamení neustálých bojů se Siamci (jejichž ozvěna se promítá do barmsko-thajských vztahů do nynějška), Barmánci se ve stejnou dobu opakovaně potýkali i se svými dřívějšími soupeři – Mony, Arakánci, Šany, a také s Čiang Mají (říše Lan Na) a laoským Lan Sangem, jejichž území si v některých etapách podmanili. I když se úspěch v boji stěhoval střídavě na různé strany, Barmánci zůstávali velmi vlivnou a obávanou mocností a jejich vojska byla někdy též vyhlášena svou krutostí. V některých obdobích taunnguské říše sahala jejich svrchovanost od indického Manípuru až po dnešní Laos.
Taunnguská éra však na scénu přivedla i novou sílu – Evropany, především Portugalce. Portugalští žoldáci tehdy působili v armádách téměř všech jmenovaných říší daného regionu. Na počátku 17. století ovládl jeden z nich, žoldnéř Philip de Brito, území v Syriamu, téměř současně si holandská Východoindická společnost na území Barmy otevřela první faktorie. Pád taunnguské dynastie v r. 1752 je spojen s další revoltou Monů na jihu, jimž pro změnu pomáhali Francouzi z Indie.
Říše Kounbhaun (1752–1824)
Do čela odporu proti Monům se postavil starosta jedné hornobarmské vesnice U Aun Zeija, který se r. 1753 dal korunovat pod královským jménem Alaunbhuya (1752–1760) a vyhlásil novou dynastii Kounbhaun. Schopný, leč velmi tvrdý panovník se rázně vypořádal s Mony (dobyl Pegu r. 1757), leč při dalším tažení na Ayutthaju byl zabit. Jeho syn Schinpchyušin už ovšem Ayutthaju pokořit dokázal a v r. 1767 ji doslova srovnal se zemí, což přimělo Siamce přesunout hlavní město na místo dnešního Bangkoku. Nicméně byl to právě Alaunbhuya, který svými vojenskými výpady víceméně narýsoval hranice Barmy, jak platí do současnosti.
Zatím se objevila nová hrozba, představovaná čínskými vpády (v l. 1765–9), které Barmánci ustáli, a dokonce obě země vzápětí navázaly přátelské styky. Podstatně horší hrozbou se ukázal stále narůstající zájem evropských mocností o Barmu. Poté, co Barmánci znovuovládli Arakan a pronikli až do Manípuru a Ásámu, vystavili se nebezpečnému sousedství s britskou sférou zájmu. Britská Východoindická společnost si na barmských vládcích žádala výsady, které jim hrdí králové logicky odmítali. Schylovalo se k nutnému konci třetí velké barmské královské říše.
Britové v Barmě (1824–1942)
V 19. století došlo postupně ke třem britsko-barmským válkám. Po té první, v l. 1824–1826, museli Barmánci postoupit Britům nejen Ásám, ale také Arakan a Tenaserim. Po té druhé, v r. 1852, získali Angličané území zahrnující deltu Iravádí i bývalou monskou říši (včetně Pegu a Martabanu), tj. takřka celou Dolní Barmu. Nástup osvíceného krále Mintouna (1853–1878) znamenal určité zklidnění ve vzájemných vztazích. Barma, která neměla do té doby příliš styků s mimoregionálními státy, tehdy dokonce připoutala pozornost světa do Mandalaje uspořádáním pátého buddhistického synodu.
Spor o následnictví (Mintoun měl 48 synů) na trůnu skončil dosazením slabošského Thipoa (1878–1885), který se tak stal posledním barmským králem. Jeho vláda v r. 1879 započala vyvražděním většiny konkurentů a dalších příbuzných, i když je pravděpodobné, že byl k tomuto kroku zmanipulován. V době, kdy o Barmu jevila značný zájem i Francie, využila řady Thipoových prohřešků a chyb opět Anglie, jejíž vojska se po ignorovaném ultimátu vydala do Mandalaje, kterou v listopadu 1885 dobyla v tzv. třetí britsko-barmské válce, v níž se Barmánci ani nezmohli na větší odpor. V lednu následujícího roku byla pak do britského koloniálního panství oficiálně začleněna i Horní Barma. Celá země se stala provincií pod správou Britské Indie. Za samostatnou kolonii byla uznána až o mnoho let později, v r. 1937.
Britská správa sice přinesla pár pozitiv (přístup k západnímu vzdělání, rozvoj průmyslu, budování komunikací, rozšíření zemědělské produkce), avšak její záměry byly hlavně komerční. Angličanům šlo především o ovládnutí vývozu rýže (za jejich vlády se Barma nakonec stala jejím největším vývozcem na světě), vzácných dřev a drahokamů, a také ropy. Podle zásady „rozděl a panuj“ spravovali Britové přímo jen nížinné oblasti s většinovým barmským obyvatelstvem, zatímco okrajovým, méně přístupným horským oblastem s dalšími etniky (Šanové, Kačinové, Činové, …) poskytovali značnou autonomii. S dědictvím této politiky se – jako řada bývalých kolonií na světě – nemůže srovnat Barma dodnes: území obývaná jinými etniky mají poměrně výrazné separatistické tendence, někdy vyjádřené i ozbrojeným bojem. Britové nalákali do Barmy i množství indických a čínských obchodníků, kteří výrazně proměnili tvář některých měst, především Rangúnu.
Řada dobrých důvodů vedla Barmánce k vyjádření nesouhlasu s britskou nadvládou. Nositelem národního povědomí se stali jednak studenti, jednak buddhistická obec (sangha). Protesty narostly zejména ve 20. letech 20. století. Barmánci se mj. bouřili proti tomu, že jsou vnímáni jako součást Indie, a žádali větší autonomii v rámci kolonií. Ve 30. letech protibritské akce nabývaly na síle. Do mnohohlasých protestů se ozvali také dělníci, současně do země začaly pronikat i marxistické myšlenky. Velké povstání vyburcoval agrární expert Schaya Swan, který byl tak šokován zbídačováním barmských rolníků, že se postavil do čela jejich vzpoury v l. 1930–32. Britové nakonec ustoupili narůstajícím vícestranným tlakům a dopřáli Barmě v r. 1937 administrativní oddělení od Indie. Mezi vůdčími studenty, kteří se angažovali v nacionalistických protestech, sehrál důležitou roli i Aun Schan (1915–47). Právě mezi studenty se začalo hovořit o budoucí nezávislosti Barmy.
Japonská okupace a poválečná nezávislost (1942–1988)
Japonci vtrhli do Barmy na konci r. 1941, a do poloviny r. 1942 obsadili celé její území. Někteří Barmánci jim dokonce pomáhali, protože Japonce vnímali jako osvoboditele od britské koloniální nadvlády. V dalším roce byla Barmě formálně přiznána nezávislost, nicméně japonská okupace trvala dál a domorodci pochopili, že Japonci jsou v podstatě jen dalším agresorem (i v Barmě se chovali často dosti arogantně a krutě). Barmánci zahájili odboj, a v r. 1944 vznikla Antifašistická liga lidové svobody, v čele s Aun Schanem. Ta se připojila ke spojeneckým silám a v březnu 1945 vyvolala ozbrojené povstání, které o dva měsíce později skončilo obsazením Rangúnu. V srpnu pak následoval s porážkou Japonska ve světové válce i odchod Japonců z Barmy.
Po válce Britové nehodlali Barmu pustit. Barmský odpor byl však velmi silný a stále více organizovaný, a v r. 1947 nakonec Britové přislíbili, že Barmě dopřejí nezávislost. V lednu 1948 byla potom opravdu vyhlášena republika Barmský svaz, založená na parlamentní demokracii. Aun Schan se toho však už nedožil, neboť byl spolu s několika dalšími politiky zastřelen při atentátu v průběhu jednoho jednání. Předsedou nové vlády se stal jeho blízký spolupracovník, U Nu.
Ačkoli nová vláda podnikla vstřícné kroky vůči dalším etnikům (mj. 1. prezidentem se stal šanský vůdce Sao Šwei Thaik), byly to opět právě národnostní menšiny, které se po odchodu Britů ozvaly, často nedůvěřujíce většinovým Barmáncům: Monové, Arakánci, a snad ještě více Karenové. Britové i Japonci dopřávali některým z těchto menšin v řadě ohledů výhodnější pozici v rámci státu, čímž v nich jen oživovali staré separatistické choutky. V prvním desetiletí nezávislosti panoval v Barmě chaos a občanská válka, vedená řadou ozbrojených hnutí a frakcí, přičemž vedle národnostně motivovaného odporu se objevily i ozbrojené komunistické skupiny.
Vážnou hrozbou se stala přítomnost kuomintangských vojáků z Číny, kteří se sem stáhli po vítězství Mao Ce-tungových sil na počátku 50. let. Zřídili si vlastní základny v Šanském státě, který barmská vláda neměla dostatečně pod kontrolou – její snaha řešit konflikt pokud možno diplomaticky ztroskotávala na vetech USA ve Valném shromáždění OSN, neboť Američané zjevně antikomunistické kuomintangovce tajně podporovali. Barma se přitom samozřejmě obávala zhoršení vztahů se sousední Čínou.
Nestabilní politická i hospodářská situace, nejednotnost země, a nakonec i bujení korupce ukazovalo, že Barma ještě není připravena na poklidnější typ demokracie. V r. 1958 U Nu dobrovolně předal moc do rukou generála Nei Wina, který měl obnovit určitou stabilitu. Ten, sám představitel vojenských sil, sice v prvních dvou letech vytvořil úřednickou vládu, ale role armády rostla – v zájmu ozdravení barmského hospodářství byli např. do čela státních hospodářských orgánů jmenováni důstojníci. V r. 1960 se konaly volby, po nichž U Nu opět převzal moc, nicméně jeho vláda jen znovu uvolnila předchozí chaos. V r. 1962 se Nei Win chopil vlády podruhé, tentokrát již silou, a jako první krok při nastolení pořádku dal rozpustit parlament. Vyhlásil „barmskou cestu k socialismu“, kterou doprovázelo i znárodňování. Barma se ovšem ve své zahraniční politice zároveň úporně snažila zůstat nezúčastněnou zemí, takže socialistický tábor zemí řízených Sovětským svazem ji nemohl považovat za spolehlivého spojence. V r. 1973 dostala země také nové oficiální jméno: Socialistická republika Barmský svaz.
V r. 1974 došlo k nepokojům, když se studenti rangúnské univerzity zmocnili schránky s ostatky U Thanta (1909–1974), oblíbeného barmského diplomata a generálního tajemníka OSN, a odnesli ji na půdu univerzity, kam pak přicházeli vzdát poctu U Thantově památce tisíce lidí. Výjimečná událost rozproudila vlnu kritiky vůči režimu, který zareagoval tvrdým vojenským zásahem, při němž bylo zabito asi 100 osob a asi 3 tisíce dalších byly uvězněny. Dlouhotrvajícím problémem zůstávaly pro vojenskou vládu konflikty s horskými etniky, zejména s Karenskou národně osvobozeneckou armádou, během nichž v 70. a 80. letech zahynuly tisíce lidí; boje pokračují v menší míře až do dnešní doby.
Nei Win, který vládl Barmě od r. 1962 jako předseda Revoluční rady, byl po tomto přechodném období (bez prezidenta) jmenován v r. 1974 prezidentem nově nazvané země. Svůj úřad složil až r. 1981, avšak coby předseda ÚV vládní strany (Strana barmského socialistického programu) působil až do r. 1988, který přinesl nový zlom v barmském vojenském režimu.
Vláda vojenské junty (od 1988)
Nei Winův režim, který v podstatě pokračoval i po odstoupení tohoto politika z prezidentského postu, nedokázal vyřešit vážné hospodářské ani sociální problémy v zemi. Naopak, jeho neobratná snaha konečně něco řešit v r. 1987, která vedla k uvolnění obchodu s rýží a ke zrušení některých bankovek, vyústila v ještě větší krizi. Nedostatek potravin a neschopnost vlády vzbudily hněv studentů v Rangúnu a Mandalaji natolik, že v prosinci téhož roku začali organizovat rozsáhlé protesty. Demonstrace v Rangúnu byly krvavě potlačeny (asi 160 mrtvých na místě či při převozu), nicméně veřejný tlak, který následoval, přiměl Nei Wina nakonec odstoupit. Začala vznikat opozice, která požadovala zrušení monopolu vládnoucí strany. Do jejího čela se brzy dostala dcera národního hrdiny, generála Aun Schana, Aun Schan Su Ťij, která se po delší době právě vrátila do Barmy kvůli své umírající matce.
Diskuse o možnosti uspořádání všeobecných voleb však znovu utnul vojenský puč – 18. září 1988 převzala opět moc armáda, tentokrát pod vedením generála So Mauna. Následovalo vytvoření vojenské junty nazvané Státní rada pro obnovení zákonnosti a pořádku. Ta se prohlásila za jedinou možnou „nestrannou“, protože nestranickou vládu, zároveň však přislíbila uspořádání svobodných voleb, k nimž skutečně došlo v květnu 1990.
Aun Schan Su Ťij, z níž se za krátkou dobu stal největší kritik Nei Wina i současného vojenského režimu, byla již v červenci předchozího roku zavřena do domácího vězení. Přestože jí samotné byla kandidatura znemožněna, její strana, Národní liga pro demokracii, ve volbách přesvědčivě zvítězila, když obdržela 60 % hlasů. Vojenská junta však výsledky voleb anulovala. Přes následující protesty, demonstrace a výzvy opozice k odstoupení se armáda moci nevzdala, dokonce tvrdě zasáhla proti buddhistickým mnichům, již vůbec prvně v barmských dějinách vyhlásili bojkot příslušníků armády (odmítali pro ně vykonávat obřady a přijímat od nich dary). V barmských věznicích se ocitly tři tisíce mnichů a noviců, kromě toho tam seděly už stovky účastníků předchozích demonstrací.
V r. 1992 se vzdal své vedoucí funkce So Maun, jehož nahradil Than Šwei – generál, který vydržel u kormidla do dnešních dnů, a jeho pozice se v průběhu let jen posílila; v počátku byla totiž junta zřejmě ještě z pozadí dirigována Nei Winem (1911–2002). Když pak po Nei Winově smrti byla znovu zřízena funkce hlavy státu, zaujal ji právě Than Šwei. V r. 1997 změnila junta svůj název na Státní radu míru a rozvoje.
Již v r. 1989 junta prosadila název Myanma místo Barma, neboť toto jméno připomínalo koloniální éru. Země se od té chvíle jmenovala Myanmaský svaz. V r. 1995 Than Šweiův režim propustil řadu disidentů z vězení, a dokonce umožnil Aun Schan Su Ťij opět veřejně vystupovat, což vydrželo jen pár měsíců. Podobně byla uvolněna z domácího vězení i v r. 2002 – její návštěva Mandalaje v květnu 2003 se však změnila v masakr, když při lidovém shromáždění bylo holemi utlučeno 280 lidí; viníkem byla anonymní banda brutálních mladíků, zřejmě navedená politickou mocí.
Od té doby se moc nezměnilo: Aun Schan Su Ťij se ocitla zase v domácím vězení, a Than Šwei třímá moc ještě silněji, když se zbavil i těch kolegů, již měli zájem uskutečnit alespoň nějaké politické a ekonomické reformy (jako Kchin Ňjun).
Jedním z mála pozitiv vojenské vlády je ovšem poměrně úspěšné ukončování konfliktů s nebarmskými etniky. Po desetiletích byli mezi l. 1992–1995 pacifikováni Šanové i Kačjinové a částečně zklidněna situace na karenském území. Válčení s ozbrojenou guerillou Karenů v pohraničí s Thajskem však dále pokračuje. Jejich vytrvalý boj za autonomii, event. nezávislost, vede juntu jen k přitvrzování tlaku v tomto regionu – barmská armáda se dokonce neváhá někdy uchylovat k vypalování karenských vesnic či znásilňování. Mnoho Karenů prchlo do Thajska.
V r. 2005 rozhodla vláda o změně hlavního města, a přesunula své sídlo více do vnitrozemí, do nově zřízeného centra Neipyijto (Naypidaw) u Pjinmany.
V září 2007 došlo v Barmě k velkým lidovým protestům, do nichž se výrazně zapojili též buddhističtí mniši – podle jejich šafránově zbarvených šatů začali západní novináři hovořit o „šafránové revoluci“. Protesty byly násilím potlačeny a desítky účastníků zřejmě i zlikvidovány. Ještě horší důsledky pro běžné obyvatele ovšem přinesl květen 2008, kdy byly rozsáhlé oblasti delty řeky Iravádí zničeny cyklonem Nargis, a odhaduje se, že v důsledku cyklonu (a neschopnosti či dokonce neochoty vlády pomoci) zahynulo možná i přes 100 tisíc osob, více než milion jich pak přišel o střechu nad hlavou. Barma, která tehdy nepovolila vstup cizím humanitárním organizacím, se dostala ještě do větší izolace.
Na podzim 2010 dala junta po dvaceti letech uspořádat první volby, z nichž byli de facto vyloučeni zástupci hlavní opozice a v nichž jasně zvítězila – jak se dalo předvídat – nová Strana svazové solidarity a rozvoje, reprezentovaná prakticky jen ex-vojáky. V jejím čele stojí Thein Sein (od března 2011 prezident), jenž si uniformu formálně sundal teprve v měsících před pořádáním voleb. Stejně tak i dalších 26 z celkových 30 ministrů, ustavených po těchto volbách, má vojenskou minulost. Hlavním třimatelem moci však zůstává nadále Than Šwei. Při příležitosti voleb byly změněny státní symboly (vlajka a hymna) a také název země – nyní Republika myanmaský svaz. Přestože jde spíš jen o kosmetické změny, začaly se objevovat drobné náznaky uvolňování: hned po volbách byla propuštěna Aun Schan Su Ťij z domácího vězení, a dokonce je zvána některými politiky ke konzultacím. Při rozhovorech s běžnými Barmánci lze také vycítit větší ochotu vyjadřovat se k současné politické situaci.
Poměry se i nadále uvolňují, země se tak velmi rychle mění. Poslední volby v r. 2015 vyhrála s drtivou převahou Národní liga pro demokracii a na rozdíl od všech předchozích voleb to tentokrát vypadá, že představitelé junty doopravdy předávají moc zpět do rukou lidu. V zemi panuje opatrný optimismus a investoři z celého světa se do Barmy jen hrnou. Přesto, i pokud by se optimistické výhledy potvrdily, cesta od juntou zbídačelé země k prosperující Barmě bude ještě velmi dlouhá.
