Zakladatelskou osobností konfuciánské nauky byl Konfucius, který žil údajně na přelomu 6. a 5. století př.n.l., a pokud se tak opravdu stalo, byl současníkem Šákjamuniho (historického Buddhy). Tento filozof působil v době tzv. Válčících států, kdy nabyla otázka fungování státu kromobyčejné důležitosti. Konfucius definoval principy správné vlády, a také pravidla pro mezilidské vztahy. Panovník sám má být příkladem a ctít lid, který mu má být bezmezně poslušen. Pakliže se však vládce své roli zpronevěří, má lid právo svrhnout ho. Podobně i každý člověk-občan by měl naplňovat svou roli ve státě, ale i ve vztazích k druhým. Jen tak může nejen rodina, ale i celá společnost řádně fungovat.
Podle Konfucia existují čtyři základní vztahy podřízenosti (poddaný vůči nadřízenému; syn vůči otci; mladší bratr vůči staršímu; manželka vůči manželovi), a toliko jeden vztah rovnosti (mezi přáteli). Povinností každého je tyto vztahy ctít – kdo je v tom kterém vztahu podřazen, neměl by nikdy odporovat, naopak nadřízený by neměl svého postavení zneužívat, stejně jako tomu je v případě panovníka vůči jeho poddaným. Každý by si přitom měl hledět své vlastní role ve společnosti: otec má být hlavně otcem, a ne trávit večery karbanem, zubař hlavně zubařem, a ne vlastním manažerem, politik se má především starat o blaho polis, tj. státu a národa. Bude-li mít každý jasně stanovenou úlohu a vše bude v souladu s pojmenováními, je naděje na spravedlivou společnost.
Konfuciovy myšlenky se staly východiskem pro rozsáhlou státoprávní nauku. Inspirovaly vytvoření ideálního úřednického aparátu, o nějž se stát opíral, a bylo stanoveno pět kanonizovaných knih, které tvořily základ vzdělání každého funkcionáře: Kniha písní, Kniha obřadů, Kniha dokumentů, Kniha proměn a Letopisy jara a podzimu. Dalšími důležitými spisy pak byly zejména Konfuciovy Hovory (citáty mistra zaznamenané jeho žáky) a Mencius, tedy myšlenky Konfuciova nejslavnějšího následníka, Mencia.
Již od dynastie Chan na přelomu letopočtu byly v Číně zavedeny první úřednické zkoušky, v nichž se zkoušela především znalost klasických konfuciánských spisů. Systém konfuciánských zkoušek i čínštinu jakožto jediný úřednický jazyk zavedli v 11. století také Vietové ve svém Dai Vietu. V r. 1070 vznikl v Thang Longu, dnešní Hanoji, k poctě Konfucia tzv. Chrám písemnictví, kde byl uctíván zakladatel učení a kam se pravidelně chodili modlit kandidáti zkoušek. Několik let poté (1076) vznikla i konfuciánská akademie. Poslední vietnamská dynastie Nguyen zřídila nový Chrám písemnictví ve svém hlavním městě – Hue. Úřednické zkoušky konfuciánského typu se ve Vietnamu naposledy konaly v r. 1919.
Konfucianismus hluboce poznamenal nejen státoprávní názory, ale též myšlení obyčejných lidí na Dálném východě. Kromě víceméně uplatňovaných zásad pro mezilidské vztahy zůstává v povědomí Vietnamců také velká úcta ke vzdělání, a to I přesto, že dnes už se vzděláním nerozumí znalost čínských znaků a konfuciánských knih. To můžeme pozorovat i na píli dnešních vietnamských studentů a žáků v Čechách. Obdobné úctě se těší dodnes všichni šiřitelé vzdělání, tj. učitelé.
Naopak horším dědictvím konfucianismu je zejména sklon ke zkorumpovanosti. Konfuciánští úředníci si po úspěšných zkouškách automaticky zajistili své teplé místo ve státním aparátu, které mohlo uživit celou rodinu – i proto, že všichni, kdož se k nim obraceli s nějakou žádostí, nepřicházeli s prázdnou. Úplatky nebyly vnímány jako něco nenormálního, byl to téměř povinný tribut. Zkorumpovanost dnešních vietnamských kádrů, která ale zasahuje i nestátní sféru, je částečně dědictvím této pokřivené morálky, nad čímž by se možná Konfucius v hrobě obracel.
Kromě Konfucia, event. Mencia, bývá ve Vietnamu uctíván také významný vietnamský učenec Chu Văn An (1292–1370) a Văn Văn Xương, bůh literatury.