Jednou z těchto zemí jsou Filipíny, původně španělská a později americká kolonie. Velké slavnosti, procesí a pevná víra v Ježíše Krista se stala nedílnou součástí místní kultury. Filipínci navíc původní víru rozvinuli a přizpůsobili ji místnímu chápání a zvyklostem.

Jeden z největších svátků křesťanského kalendáře se tak dočkal „upravené“ filipínské verze. Především v San Fernandu, městečku ležícímu na sever od hlavního města Manily, se každoročně koná specifická oslava Velikonoc. Místní mladí muži se bičují do krve a poté se nechávají přibít na kříž, aby dokázali sílu své víry a sdíleli bolest, jakou prožil Spasitel.

Tento zvyk byl sice představiteli zdejší katolické církve opakovaně odsouzen jako barbarský, nezdá se však, že by místní brali tento názor v potaz a že by tato tradice měla vymizet. Právě naopak – krvavá podívaná přitahuje každoročně stále více návštěvníků a turistů.

Velikonoce, jakožto největší křesťanský svátek roku, jsou však na filipínském souostroví příležitostí i k řadě dalších, byť možná méně proslavených rituálů. Na ostrově Marinduque se například během pašijového týdne odehrává tzv. festival Moriones, při kterém davy mužů chodí po několik dní v barevných dřevěných maskách, jež mají upomínat na přísné tváře římských vojáků, a hledají legendárního Longina, jednookého vojáka, jenž údajně probodl svým kopím (tzv. svatým kopím) bok Ježíše Krista na kříži. Součástí festivalu je i jejich řádění během Popeleční středy, kdy zastrašují obyvatele měst, což je samozřejmě spíš příležitost k všeobecnému veselí. Tento festival inspiroval řadu podobných pašijových pouličních akcí po celých Filipínách.