Tóny se zapisují diakritickými znaménky, takže např. slabika vi může mít šest různých výslovností s tímto zápisem: vi, vì, ví, vĩ, vỉ, vị. Splést tón znamená říci jiné slovo. Pro srovnání: čínština má pouze 4 tóny, u jejichž výslovnosti navíc existuje větší tolerance. Vietnamština je navíc podstatně bohatší i svým hláskovým repertoárem – např. existují tři výslovnosti a, o, dvě e, u atp.
Těžkosti vietnamštiny na úrovni výslovnosti, gramatiky i slovní zásoby však vyvažuje skutečnost, že vietnamština se zhruba od 20. let minulého století zapisuje výhradně latinkou. Tóny a další výslovnostní kvality (krátkost slabiky, otevřenost či zavřenost samohlásky) se pak vyjadřují pomocí dalších speciálních znamének.
Vietnamské názvy se v češtině píší stejně jako ve vietnamštině, pouze bez původních diakritických znamének, jež nezkušenému českému čtenáři stejně nepomohou (žádné z nich ostatně neodpovídá diakritickým znaménkům v češtině). Problém činí toliko přepis dvojího d (tj. d-đ). Vietnamské d se vyslovuje „z“, zatímco đ jako „d“. Protože čeština nezná písmeno đ („přeškrtnuté d“), nahrazujeme vietnamská písmena d-đ v českých textech adekvátní opozicí z-d, která jasně naznačuje správnou výslovnost a v případě potřeby z ní lze snadno odvodit původní vietnamský zápis. (Písmeno z se totiž ve vietnamštině nevyskytuje.) Takže píšeme Ngo Dinh Ziem místo vietnamského Ngô Đinh Diệm, Zuong Dong m. Dương Đông apod.
I nepoučený cizinec si na první pohled všimne, že vietnamština se zapisuje v jednoslabičných „slovech“. Spíše než o slova jde však o jakési významové jednotky, jež často nejsou přesně gramaticky určeny. (Sloveso đi tak může znamenat jíti, jdu, půjdu, šel jsem, jde, šla, šli by, odejeti, odjedete, jeti, jedu, jedeme, jdoucí, chůze, jízda atd.) Konkrétní význam nabývají takové výrazy až v kontextu věty, popř. ve složení s jinými slabikami, jako víceslabičná slova (i potom se však píší zvlášť, čímž je vietnamština podobná čínštině): đi đến = přijíti, chuyến đi = jízda aj.
Vietnamština má celou řadu specialit, mezi něž patří např. složitý systém oslovování a osobních pojmenování, při němž se místo osobních zájmen (já, ty, my…) užívá slov převzatých z rodinných vztahů – Vietnamci přitom mají rozdílná pojmenování pro starší a mladší strýčky z otcovy strany, z matčiny strany, mladší a starší sourozence, bratrance a sestřenice atd.