Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Když se u nás hovoří o Tibetu, máme většinou na mysli území dnešní Tibetské autonomní oblasti. Území etnického Tibetu je však mnohem větší, zabírá téměř jednu čtvrtinu rozlohy celé ČLR a též značnou část států sousedících s Tibetem na jihu. 

Tibet v rámci ČLR se dělí na Vnitřní a Vnější. K Vnitřnímu Tibetu patří oblasti obydlené z větší části Tibeťany, jež jsou dnes součástí provincií Yunnan (Jün-nan), Sichuan (S’-čchuan), Gansu (Kan-su), Qinghai (Čching-chaj) a Xinjiang (Sin-ťiang). Vnější Tibet je zhruba dnešní – Tibetská autonomní oblast (TAO).

Nejstarší období a příchod buddhismu

Tibeťané s mlýnkemExistuje několik teorií o původu Tibeťanů. Podle jedné z nich, řekněme té vědečtější, jsou Tibeťané potomky indických bojovníků, kteří v dávných dobách uprchli do Tibetu před pronásledováním muslimy. Jiná teorie, s mytologickým nádechem, odvozuje původ Tibeťanů od bezocasých opic, jejichž otcem byl převtělenec bódhisattvy Avalókitéšvary a matkou lidožravá skalní démonka. Po těchto svých předcích zdědili Tibeťané tyto vlastnosti: po praotci milosrdenství, po pramatce divokost a krutost. 

O nejstarších tibetských dějinách neexistují žádné písemné doklady. Byla to doba plná lokálních bojů a půtek, kdy se na trůně podle legend vystřídalo celkem třicet jedna králů. První historické doklady se nám dochovaly až o vládě 32. tibetského krále. K sjednocení všech tibetských kmenů a k vytvoření opravdu jednotného království však došlo až za 33. tibetského krále – Songcäna Gampa (618–649). Ten vládl Tibetu v době jeho největšího rozkvětu, v době, kdy tibetská armáda byla postrachem severní Indie a hrozbou dynastii Tang (Tchang) v Číně. Hlavní město čínské dynastie Tang se nacházelo v té době na západě říše, poblíž dnešního Xi’anu (Si-an), tj. v místním měřítku – nedaleko Tibetu. 

Číňané uplatňovali vůči Tibeťanům stejnou politiku, pomocí níž se jim dařilo pacifikovat i jiné okolní národy, princip, který se dá volně přeložit jako „udržování míru pomocí navazování příbuzenských vztahů“. Čína i Nepál zareagovaly na tibetské výboje stejným způsobem: nabídly tibetskému králi jako manželky své princezny – Číňané princeznu Wencheng (Wen-čcheng), Nepálci princeznu Bhrkuti. Obě princezny se staly důležitými osobami tibetského královského dvora. Obě přinesly do Lhasy zpodobnění buddhistických božstev, která byla umístěna v rituálně vybraných lokalitách. Klášter Džokhang, postavený pro sochu, kterou přinesla nepálská princezna, je do dnešních dob považován za nejposvátnější místo v Tibetu. Za krále Songcäna Gampa byla vybudována také první pevnost na místě dnešní Potály, z níž se ovšem nic nedochovalo. Díky kontaktům s Číňany se Tibeťané seznámili s astronomií, medicínou a dalšími vědami, styky s Indií zasadily kořeny tibetského písemnictví. 

Ani po smrti Songcäna Gampa neztratil Tibet svoji důležitost. Král Thisong Decän (755–797) rozšířil tibetský vliv až do severního Pákistánu, Nepálu a Indie a též do Číny, která musela uznat nové hranice tibetského království. 

Buddhismus se v Tibetu prosazoval poměrně těžce. Původním náboženstvím Tibeťanů byl tzv.  bönismus, náboženství založené na rituálech uctívání nesčetných božstev a démonů. Za vlády 38. krále Thisonga Decäna, který pozval do Tibetu indické učitele, mezi nimiž vyniká zejména postava indického mága Padmasambhavy, byl založen první buddhistický klášter v Tibetu – Samjä. V 9. století se však jeden z následujících králů stal obětí odpůrců buddhismu a zastánců bönismu. Tím se jednotný tibetský stát opět rozpadl na válčící komunity. K obrodě buddhismu došlo až po dalších 150 letech, kdy byly založeny dva nové kláštery a kdy byl do země pozván indický učenec Atíša (982–1054), který založil školu Kadampa. Mnoho Tibeťanů odcházelo v té době do Indie a při návratu do rodné země zakládali další nové školy tibetského buddhismu, jako byla např. Kagjüpa a Karmapa. 

Ve 13. století ohrozili samostatnost Tibetu Mongolové. Tibeťané pochopili, že nejsou schopni ubránit se mongolské armádě a dobrovolně v r. 1247 vstoupili do svazku s Mongoly. O necelých 40 let později dobyli Mongolové i Čínu, přenesli hlavní město své říše do Pekingu a založili novou dynastii Yuan (Jüan). Tím se Tibet a Čína ocitly v rámci jednoho státního celku ovládaného Mongoly. 

Mongolské vládce na trůnu Nebeského císaře Říše středu stihl stejný osud jako i jiné dobyvatele Číny – pozvolna se sinizovali, až v r. 1367 mongolská říše Yuan definitivně zanikla. Původní vlast mongolských dobyvatelů se tímto způsobem včlenila do Říše středu (Číny) a byla její součástí až do r. 1911.

Ve 13. století zapůsobila tibetská forma buddhismu na Mongoly natolik, že ji přijali za své náboženství. Tibetská forma buddhismu, kterou běžně, ale ne zcela správně nazýváme lamaismem, se rozšířila nejen do Mongolska, ale i do Mandžuska a s Mandžuy přišla v 17. století zpátky do severní Číny.

Nejvyšší lama ze sekty Sakjapa se stal ve 13. století duchovním rádcem mongolského chána a tento vztah je dnes tibetskými historiky označován jako vztah mezi lamou a jeho patronem. Sekta Sakjapa se díky tomu stala nejvýznamnější mezi tibetskými buddhistickými sektami a svoji důležitost si podržela po více než 100 let.

Založení sekty Gelugpa

Klášter GandänNa konci 14. století se mladý muž jménem Congkhapa zabýval studiem všech tibetských buddhistických škol, avšak v každé z nich mu něco chybělo a žádná přesně neodpovídala jeho přesvědčení. Rozhodl se proto založit zcela novou školu, kterou nazval Gelugpa. R. 1409 založil také první klášter této nové sekty, který pojmenoval Gandän. V dalších letech byly založeny kláštery Däpung (r. 1416) a Sera (r. 1419) a r. 1445 také klášter Tašilhünpo v Žikace. Synovci Congkhapy, zakladateli kláštera Tašilhünpo a opatovi kláštera, bylo zjeveno, že je převtělencem bódhisattvy Avalókitéšvary. Tak vznikla tradice, která se ujala v nové škole Gelugpě při dědění nejvyšších duchovních postů. 

Třetí reinkarnovaný představitel Gelugpy, Sönam Gjamccho (1543–1588) musel opět čelit Mongolům. Jako již mnohokráte si však Tibeťané naklonili Mongoly prostřednictvím svého náboženství. Sönam Gjamccho se stal učitelem mongolského vládce Altan-chana, od kterého získal titul Dalaj (Ta-le = oceán) – je tím myšlen „oceán moudrosti“, a stal se tak třetím dalajlamou. První dva představení kláštera Däpung byli dodatečně označeni za prvního a druhého dalajlamu. Po jeho smrti r. 1588 se stal jeho převtělencem pravnuk Altan-chana, který přesídlil do Lhasy. Králové oblasti Cang, kteří byli v té době stále považováni za světské hlavy Tibetu, a nejvyšší duchovní představitelé školy Karmapa z kláštera Cchurpchu se cítili tímto spojením ohroženi a r. 1611 zaútočili na kláštery Däpung a Sera, největší centra sekty Gelugpa. Čtvrtý dalajlama opustil centrální Tibet a v 25 letech r. 1616 byl v exilu údajně otráven. 

Po smrti čtvrtého dalajlamy byla nalezena jeho reinkarnace v osobě pátého dalajlamy (žil v l. 1617–1682). Pod ochranou Mongolů, kteří silně protěžovali školu Gelugpa, byl pátý dalajlama dopraven do Lhasy a stal se za podpory Mongolů poprvé duchovním i světským vládcem Tibetu, říše sahající od hory Kailás na západě až k provincii Kham na východě. Za jeho vlády se  začal na pozůstatcích paláce krále Songcäna Gampa stavět palác Potála, do něhož měl Velký pátý dalajlama přesídlit z kláštera Däpung. Pátý dalajlama je pozoruhodný také tím, že vykonal pouť do hlavního města Říše středu, ke dvoru císaře Shunzhu (Šun-ču). Smrt pátého dalajlamy r. 1682 byla tajena po dobu patnácti let, aby mohla být Potála dostavěna a země se nedostala do chaosu a půtek o nástupnictví. 

Začátky mandžuského vlivu a zájem Západu

Palác Potála se stúpami v popředí, LhasaR. 1717 džungarští Mongolové zabili svého prince a jako již poněkolikáté v historii zaútočili na Lhasu. Šlo více méně o potyčky mezi jednotlivými školami a kláštery, do nichž se navíc vkládali králové, kteří se nechtěli vzdát svého vlivu. Toho využil mandžuský císař Kangxi (Kchang-si). Mandžuové dobyli Čínu v r. 1644 a nastolili dynastii Qing (Čching), během jejíž vlády byli etničtí Číňané (Hanové, Chanové) ve vlastní zemi porobeným národem) a r. 1720 vyslal armádu do Lhasy. Mandžuská armáda vyhnala džungarské Mongoly a dosadila na trůn právoplatnou sedmou reinkarnaci Avalókitéšvary. Nově byli instalováni r. 1728 ve Lhase dva vysocí mandžuští místodržící – tzv. ambani jako „opatrovníci“. Následovalo 250 let vlivu dynastie Qing na Tibet. Sedmý dalajlama vládl do r. 1757. Za dalších 120 let se vystřídalo šest dalajlamů – většina z nich umírala za „zvláštních“ okolností. 

Mandžuští dobyvatelé Číny se podobně jako o několik století dříve Mongolové, a před nimi mnozí jiní, pozvolna a nenápadně přizpůsobili civilizovanějšímu čínskému prostředí, které ovládli. Říkáme, že se sinizovali, a to natolik, že zapomněli i svůj vlastní jazyk, mandžuštinu, přestože to byl jazyk poměrně vyspělý, s bohatým písemnictvím.

Tato okolnost si zřejmě zaslouží bližší vysvětlení, tím spíše, že přímo souvisí s odpovědí na aktuální otázku, zda Tibet byl či nebyl v minulosti součástí Číny.

Přírodní podmínky na východě asijského kontinentu daly v úrodných údolích velkých řek vzniknout civilizaci, která působila jako přirozený střed tehdy známého světa. Tato civilizace přitahovala národy žijící v nepoměrně tvrdších podmínkách okolních hor, stepí a náhorních rovin a svou hmotnou i duchovní kulturou je ovlivňovala a vstřebávala. Ty, které se cítily být dostatečně silnými, tuto říši čas od času vojensky ovládly, ale postupně se v ní rozplynuly. Méně sebevědomé národy navazovaly s Říší středu zvláštní vztahy založené na instituci tzv. tributu: Vládci těchto zemí vyjadřovali úctu Synu nebes – císaři Říše středu, a to bez ohledu na to, byl-li jím Číňan nebo příslušník národa, který Čínu v té době ovládal – tím, že mu v pravidelných intervalech posílali nebo přiváželi dohodnuté dary, tzv. tribut. Císař dal najevo svou ochotu držet nad těmito zeměmi ochrannou ruku tím, že tyto dary přijal. Jeho povinností ovšem bylo demonstrovat vlastní sílu a bohatství. Dary, které si od něho poslové odnášeli, musely být hodnotnější než ty, které přinesli. Císařovy dary nemusely být vždy jen hmotné povahy. Za velmi ceněný dar se například považovalo právo studovat v některém z klášterů apod. Tímto způsobem se po staletí šířila čínská kultura do okolních krajů a na tomto principu fungovaly i „mezinárodní vztahy“ ve východní Asii až do příchodu Evropanů. Teprve když si západní mocnosti začaly budovat v Asii vlastní koloniální impéria, vznikla potřeba stanovit přesné hranice států. Některé země, které dříve byly v tributární závislosti na Číně, se staly její součástí a dnes již nikoho nenapadne žádat jejich nezávislost, jiné, zvláště ty, které západní mocnosti učinily svými koloniemi, jsou dnes nezávislými státy. A jak to bylo s Tibetem? 

Chengde – tzv. Kulturní vliv, jak už bylo uvedeno, fungoval i opačným směrem a někteří čínští císařové byli velkými příznivci tibetského buddhismu. Již za dynastie Tang získali Tibeťané povolení vybudovat na čínském území klášterní komplex v oblasti Wutaishan (Wu-tchaj-šan). Císař Qianlong (Čchien-lung, 1736–1795), aby vyjádřil úctu tibetským poslům přinášejícím tribut, nechal ve svém letním sídle v Chengde (Čcheng-te) vybudovat zmenšené repliky paláce Potály a kláštera Tašilhünpo atd. Pro specifický vztah, který se během staletí vyvinul mezi Říší středu a Tibetem, se používal termín suzerenita

Poté, co se hranice carského Ruska přiblížily k Pamíru a hranice britské Indie k Himálaji, stal se Vnější Tibet pro obě v té době nejvýznamnější světové mocnosti strategicky důležitým územím. Diplomatický souboj o vliv nad centrální Asií, který v 19. století Rusko a Velká Británie svedly, vstoupil do dějin diplomacie pod názvem Velká hra. Obě mocnosti si tajnými dohodami rozdělily tuto část světa na sféry vlastního vlivu. Vnější Tibet připadl do sféry vlivu Velké Británie. 

Britské vojsko vstoupilo na území Vnějšího Tibetu poprvé v r. 1903. Expedici vedl Francis Younghusband, o kterém se v literatuře evropské provenience dočtete, že to byl významný cestovatel a vědec, nejmladší člen Královské akademie věd v Londýně. Tibeťané však na něho vzpomínají jako na brutálního vraha. Younghusband vstoupil do Tibetu pod záminkou, že chce navázat obchodní kontakty s vládou ve Lhase. Když ho ale Tibeťané žádali, aby se spokojil s jednáním na hranicích, cestu do Lhasy si prostřílel. Až budete projíždět sedlem Karola, vzpomeňte si, že to bylo právě tady, kde se mu Tibeťané naposled pokusili postavit na beznadějný odpor. Ve Lhase pak byla na podzim r. 1904 podepsána první britsko-tibetská smlouva. Okolo stěn audienční síně Potály stálo v době jejího podpisu 200 britských vojáků s nabitými mušketami. Přesto je dnes tato smlouva obránci tibetské nezávislosti považována za první projev svobodné vůle Tibeťanů. 

V době, kdy se sváděla Velká hra o Tibet, skomíralo mandžuské císařství. Schylovalo se k revoluci, která v r. 1911 toto císařství definitivně zlikvidovala a dala vzniknout novému státu – Čínské republice. Je pochopitelné, že v té době nemělo mandžuské císařství ani zájem ani schopnost uplatnit svůj vliv v tak vzdáleném a nepřístupném teritoriu, jako byl Vnější Tibet, a proto nebylo ani schopné pomoci dalajlamovi, který v r. 1908 přicestoval do Pekingu žádat o pomoc proti Britům. V r. 1911 využilo carské Rusko rozkladu mandžuského impéria a inscenovalo vznik nezávislého státu na území tzv. Vnějšího Mongolska, tedy Mongolska na sever od pouště Gobi. O něco podobného se pokusili i Britové v Tibetu. O Vnitřní Tibet, tedy o území na sever a na východ od Qinghaiské (čching-chajské) náhorní planiny, neměli zájem. Jejich zájem se soustředil pouze na strategicky důležitý tzv. Vnější Tibet. Vznik nezávislého tibetského státu na území Vnějšího Tibetu měla legalizovat konference svolaná do indického města Simla v l. 1913–1914. Dříve než byl proces odtržení Vnějšího Tibetu od tehdy již Čínské republiky završen, vypukla válka v Evropě a Velká Británie musela řešit bližší a naléhavější problémy.

V prvních letech své existence prožívala Čínská republika velmi složitý vývoj. Autorita ústřední vlády se omezovala v praxi pouze na hlavní město, jednotlivé provincie ovládali místní vládci, kterým říkáme militaristé, z nichž někteří se snažili zneužít ve jménu svých zájmů i okrajových území Tibetu. Z kontaktů tohoto období, které stojí za zmínku, je třeba připomenout dlouholetý pobyt devátého pančenlamy v provincii Qinghai (Čching-chaj). Tibetská vláda v čele s 13. dalajlamou totiž ve 20. letech 20. století zahájila proces postupné modernizace Tibetu a navrhla reformy, jež podstatně omezily ekonomickou moc klášterů v držení pančenlamy. Pančenlama na protest odešel do kláštera, který se nacházel na území Vnitřního Tibetu, v provincii Qinghai, a v r. 1925 odejel dokonce až do Pekingu, aby si u ústřední čínské vlády stěžoval na dalajlamovy reformy. V té době již začal pochod kuomintangské armády z jihu Číny na sever a dny pekingské vlády byly sečteny. Ministři pekingské vlády sice pančenlamu zdvořile přijali, ale do situace v Tibetu již nezasáhli. 

Kuomintangská vláda, která se ujala moci v Číně koncem 20. let, zřídila Výbor pro záležitosti Mongolska a Tibetu a v r. 1929 vyslala svého představitele do Lhasy. V tehdejším čínském hlavním městě Nankingu byla zřízena reprezentační tibetská kancelář a poslanci za Tibet zasedli i v zákonodárném sboru. Občanská válka a krátce na to protijaponská válka neumožnily Kuomintangu působit na Tibet jinak než ve zcela formální rovině.

Tibet po roce 1949

Džokhang - kolo zákonaV r. 1945 skončila světová válka porážkou Japonska a krátce na to začala poslední fáze občanské války mezi dvěma nesmiřitelnými čínskými stranami, Kuomintangem a komunisty. Čínští komunisté si získali autoritu a přízeň obyvatel natolik, že se jim podařilo nad Kuomintangem zvítězit. Kuomintang musel opustit pevninu a uchýlil se na ostrov Taiwan (Tchaj-wan). V říjnu r. 1949 vznikla ČLR a v následujících měsících se autorita pekingské vlády rozšířila na všechny provincie na kontinentě. Složité vztahy mezi Říší středu a Tibetem v předcházejících stoletích interpretovala nová čínská vláda (ostatně stejně jako vláda na Taiwanu) jako vztahy uvnitř jednoho státu a dohody, které Lhase vnutila na počátku 20. století Velká Británie a podle nichž svěřil Tibet své zahraničně politické záležitosti do britské správy, odsoudila jako porušení státní suverenity. Tato interpretace dějin jí umožnila deklarovat právo „osvobodit“ Tibet.

Vláda ve Lhase, která minimálně od r. 1911 spravovala Vnější Tibet fakticky nezávisle na Číně, si omezení své suverenity nepřála. Podle svědectví Heinricha Harrera, jediného Evropana, který žil v té době ve Lhase, reagovali Tibeťané na zprávu z Pekingu po svém. Věrni staré tradici obrátili se o radu k orákulu. To poradilo jediné: ačkoli je dalajlamovi teprve 15 let, měl by být okamžitě prohlášen hlavou státu. 

Jedním z prvních počinů mladého dalajlamy byl dopis, v němž žádal Mao Zedonga (Mao Ce-tung), aby neposílal armádu do Tibetu. Když nedostal odpověď, chtěl dalajlama poslat do Pekingu zvláštní misi, ale té Britové nedovolili průjezd Hongkongem. Poté se lhaská vláda obrátila o pomoc k OSN. Společnost národů požádala o vyjádření Velkou Británii a ta odpověděla, že Tibet vždycky byl součástí Číny a OSN by se neměla do vnitřních záležitostí Číny vměšovat. Z dnešního pohledu je to až neuvěřitelné. Ale tehdy, v r. 1950, existovaly jiné priority. Velká Británie si nemohla pohněvat Peking, protože si potřebovala udržet Hongkong a na pořadu jednání Rady bezpečnosti OSN byly jiné asijské problémy, především situace na Korejském poloostrově. Když se Tibeťané přesvědčili, že se nedočkají pomoci, vyslali do Pekingu delegaci, která 23. května 1951 podepsala Dohodu o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu. 

Brána Tiananmen s portrétem předsedy MaaTragédie, jež postihla Tibeťany ve Vnějším Tibetu v 50. letech, má mezi mnohými dvě hlavní příčiny. Především to byly fantasmagorické teorie o budování socialismu, které dovedly koncem 50. let na okraj katastrofy nejen Tibet, ale i celou Čínu. Nesmyslná opatření, jimiž čínští komunističtí funkcionáři ničili křehkou rovnováhu tibetské ekonomiky, a necitlivosti ve vztahu k tradicím přilévaly olej do ohně tibetské nespokojenosti. Druhou příčinou byly Spojené státy a jejich politika v dobách studené války. Tibet byl strategicky příliš významným územím, než aby ho USA nechaly bez povšimnutí. Při jižních hranicích Tibetu proto vybudovaly vojenské základny, do nichž verbovaly vojáky tzv. Tibetské dobrovolnické armády. 

Vše se dělo také za aktivní pomoci kuomintangské vlády na Taiwanu, která v té době žila myšlenkou ozbrojeného útoku proti ČLR a na Tibet se dívala jako na území, z něhož by bylo možné vést útok ze západu. Nedávno byly na Taiwanu zveřejněny zajímavé materiály, ze kterých vyplývá, že USA živily myšlenku ozbrojeného vystoupení Tibeťanů proti vládě ČLR již od r. 1951. Shazovaly do Tibetu zbraně letadly, jež startovala z Barmy, a v Nepálu i na Taiwanu školily Tibeťany v používání telekomunikačních prostředků. Vybavené vysílačkami je potom posílaly jako špiony do západních oblastí ČLR. Za pomoci ze zahraničí se tak zformovala dobře vyzbrojená tibetská armáda, která dostala do konce r. 1958 pod svou kontrolu rozlehlé oblasti jižního a východního Tibetu. 

„Tehdy nastalo období nejintenzivnějších bojů. K povstalcům se přidávalo stále více dobrovolníků a společně vítězili v tuctu krvavých bitev i poblíž samotné Lhasy. Útočili na čínské konvoje a tábory, zmocňovali se zbraní a při tom pozabíjeli stovky Číňanů,“ líčí situaci M. Craigová, autorka knihy Krvavé slzy a dalajlama k tomu dodává: „Jako všem vetřelcům jim (Číňanům) naprosto unikala samotná příčina vzpoury. Lidé je v naší zemi nechtěli a byli připraveni položit životy, aby se jich zbavili.“ (My Land, My People, vydala Potala Press v r. 1962). 

Situace se vyhrotila počátkem r. 1959, kdy část protičínsky orientované tibetské politické reprezentace vydala prohlášení anulující dohodu z r. 1951. Pekingská vláda problém vyřešila s razancí sobě vlastní. Poslala do Tibetu armádu a povstání nemilosrdně zlikvidovala. Dalajlama odešel do exilu do Indie. Indická vláda mu dala k dispozici zpustlé bungalovy, které zbyly po Britech ve městě Dharmšala. Během let se Dharmšala stala domovem Tibeťanů, kteří odešli za dalajlamou, sídlem exilové tibetské vlády a zároveň i důležitým centrem tibetské vzdělanosti. 

Zatímco dalajlama demonstroval svůj vztah k Číňanům odchodem do exilu, žil druhý nejvyšší duchovní vůdce Tibeťanů, desátý pančenlama, v Pekingu. My již víme, že jeho předchůdce odešel ze svého hlavního sídla, kláštera Tašilhünpo v Žikace, na protest proti reformám na počátku 20. let do Vnitřního Tibetu, do provincie Qinghai, kde také zemřel. V této oblasti byl nalezen i jeho převtělenec, 10. pančenlama. Poté, co tuto oblast obsadila komunistická vojska, byl 10. pančenlama odvezen do Pekingu a zde vychováván. Tradovalo se o něm, že je věrným nohsledem pekingské vlády, ale počátkem 60. let překvapil projevem, kterým se na počínání Číňanů v Tibetu podíval velmi kriticky. V době „kulturní revoluce“ zmizel a objevil se až po 10 letech. 

Těchto 10 let bylo těžkých jak pro většinu Číňanů, tak tím víc pro většinu Tibeťanů. Stárnoucí Mao Zedong se pokusil zlikvidovat své politické odpůrce tím, že naprosto neuvěřitelným způsobem zmanipuloval středoškolskou mládež. Ta potom pod heslem „bouřit se je dobré“ likvidovala všechno, co nepovažovala za dost revoluční, a to jak hmotné kulturní statky, tak i jejich tvůrce. Řádění tzv. „rudých gard“ se nevyhnula ani Lhasa a mnohé z tibetských klášterů. Bylo by ale mylné domnívat se, že zvěrstva, jež byla ve jménu Velké proletářské kulturní revoluce v Tibetu páchána, mají na svědomí jen Číňané. Podmínky nedovolovaly dopravit do Vnějšího Tibetu větší počet čínských rudých gardistů. Podařilo se však zmanipulovat tibetskou mládež vychovávanou ve školách, které v Tibetu založili Číňané. Nejvíce utrpěl ústřední klášter sekty žlutých čepic Gandän. Obrázky vybombardovaného Gandänu se objevují snad v každé publikaci o Tibetu. „Kulturní revoluce“ byla prohlášena za omyl až po smrti Mao Zedonga v r. 1976. Mezitím však došlo ještě k mnoha dalším událostem, jež měly neblahý vliv na vývoj Tibetu. 

Dnes, kdy se ČLR pomalu ale jistě stává jednou ze světových velmocí, je až neuvěřitelné, že se ještě před necelými padesáti lety pochybovalo o její schopnosti vůbec přežít. Nebyla přijata do OSN a nebylo jí umožněno navázat diplomatické styky s většinou vlivných zemí světa. Teprve na počátku 70. let začalo být zjevné, že se scénář rozpadu ČLR nenaplní. ČLR dokázala, že je životaschopná a že se svět musí s touto pravdou vyrovnat. V r. 1971 byla ČLR přijata do OSN a následovalo období, kdy ji postupně diplomaticky uznaly všechny významné státy světa. Proces diplomatického uznávání ČLR korunovalo v r. 1979 rozhodnutí vlády USA rozvázat diplomatické styky s vládou na Taiwanu a navázat diplomatické styky s vládou v Pekingu. Za této situace ztratily smysl i vojenské základny v Nepálu i podpora tibetských bojovníků za nezávislost. Základny byly zrušeny a dosavadní hmotnou podporu tibetské dobrovolnické armády nahradily projevy aktivistů za lidská práva. Zbytky tibetských ozbrojenců vykázala nepálská vláda ze země. Tibetská dobrovolnická armáda nebyla schopna bez podpory ze zahraničí existovat, názorově se diferencovala a postupně se rozpadla. 

Po smrti Maa v r. 1976 nabídl jeho nástupce Hua Guofeng (Chua Kuo-feng) dalajlamovi a tibetským utečencům návrat a propustil pančenlamu z vězení. Dalajlama vyslal do ČLR celkem tři mise, aby zjistil, jak situace vypadá, ale jak se zmiňuje ve své autobiografii „Svoboda v exilu“, raději poznatky všech tří misí nepublikoval. Dospěl k závěru, že dohoda s pekingskou vládou není zatím možná. 

V r. 1979 nastaly v ČLR podstatné změny, které můžeme charakterizovat jako návrat k normálu. Skončily nesmyslné politické kampaně a vláda se soustředila na hospodářské reformy, které v krátké době podstatně zlepšily ekonomickou situaci země. Tyto změny znamenaly úlevu i pro Tibet. Spolu s důrazem na ekonomiku vyvstalo však Vnějšímu Tibetu jiné nebezpečí. Přišly sem tisíce čínských techniků, odborníků a drobných podnikatelů, kteří přeměňují Tibet k obrazu svému. Probíhá proces, jenž je pro tuto část světa typický: Číňané (Hanové, Chanové) jsou nesmírně vitální a jejich mimořádná činorodost, podložená civilizací s mnohatisíciletou tradicí, se vyznačuje schopností prosadit se v každém prostředí. Tento proces nabral v Tibetu rychlé obrátky v r. 1983, kdy vláda přijala ambiciózní program modernizace. Kolem tibetských měst začala vyrůstat nevzhledná sídliště, jaká lemují města po celé Číně. Představují pokrok, protože zajišťují svým obyvatelům vyšší standard bydlení, ale zároveň působí rušivě, protože nerespektují specifika svého okolí. 

Vlakem do TibetuV r. 1984 přijelo do Lhasy a dalších velkých tibetských měst na 100 000 čínských odborníků, kteří se podíleli na výstavbě původně čtrnácti, později dvaceti čtyř velkých projektů, průmyslových závodů, dopravních spojů, nemocnic atd. Nejnáročnějším z těchto projektů byla stavba 1300 km dlouhé železnice, která napojila Lhasu na čínskou železniční síť. Podle pekingské vlády je to záslužná modernizace zaostalého regionu, podle zastánců tibetské nezávislosti se nejedná o nic jiného než o devastaci přírody a přirozeného způsobu života. 

Přestože Hanové, kteří pracují v Tibetu, se tam v naprosté většině nechtějí usadit natrvalo, je více než pravděpodobné, že Tibetu hrozí plíživá sinizace, což, jak jsme si již vysvětlili, není v této části světa ničím novým. I když jsou dnes tibetské kláštery včetně všech tradičních aktivit, jako je studium tradiční medicíny či tantrického buddhismu, ručních tiskáren, rekonstrukce stavebních památek, soch a obrazů atd., bohatě dotovány a povzbuzovány ve své činnosti, nelze se ubránit dojmu, že se postupně mění ve skanzeny, kolem nichž bude pulzovat život ovlivněný nároky moderní společnosti žádající si pohodlí a konzum v podobě, v jaké se prosazuje všude jinde ve světě.

Mnich dneškaSituace v Tibetu je stále mírně neklidná, čas od času dochází k nepokojům. K větší protičínské demonstraci došlo ve Lhase např. v r. 1988 a 1989, kdy mniši z kláštera Sera pochodovali kolem Džókhangu s transparentem „Chceme nezávislý Tibet“ a „Žádáme návrat dalajlamy“. Protože to bylo v době, kdy již byly povolené turistické cesty do Lhasy, měly tyto demonstrace očité svědky z řad zahraničních turistů a dostalo se jim značné publicity. I další protičínská rebelie organizovaná ve Lhase v předvečer Olympijských her 2008 se zvrhla v nesmyslné zabíjení a rabování. 

Dalajlama žije stále v Dharmšale a snaží se o mírové vyřešení tibetského problému. Jeho umírněné názory zřejmě odmítá určité procento radikálních zastánců tibetské nezávislosti, jak se ukázalo v r. 1996 a 2000, kdy skupina tibetských mnišek odpálila granát poblíž mezinárodního hotelu ve Lhase, nebo v březnu 2008. 

V souladu s tím, jak se liberalizuje společenská situace v ČLR, a především v souvislostí s tím, jak se radikálně lepší její ekonomika a postavení ve světě, uklidňuje se i situace v Tibetu. Je velmi pravděpodobné, že dalajlamova snaha dohodnout se s pekingskou vládou na podmínkách návratu i na podmínkách oboustranně přijatelného soužití v rámci jednoho státu bude úspěšná. Ale tento okamžik dosud nenastal.

Fotogalerie k článku
Související články
Katalog 2017/18 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů