Základním pilířem křesťanství je víra v Ježíše Krista coby Božího syna, jež má věřícím zajistit věčný život. Zprávy o Kristově životě, oběti a vzkříšení podává Nový zákon, který reviduje židovské svaté texty, označované křesťany jako Starý zákon. Starý a Nový zákon jsou pak shrnuty ve svaté knize křesťanstva, uznávané napříč všemi církvemi, Bibli. Od společného základu (víra v Ježíše coby spasitele, Bible jako základní text), jenž je společný všem křesťanům, se odchylují jednotlivé církve, které mají odlišné pohledy na otázky věrouky, bohoslužby a další otázky.
Křesťanství se tak dělí na tři hlavní větve – katolickou (přesněji římskokatolickou), ortodoxní (řeckokatolickou) a různá protestantská vyznání. Na rozdíl od katolické církve nemusejí ortodoxní a většinou ani protestantští kněží žít v celibátu, u protestantů je běžné i kněžství žen.
Křesťanství je náboženstvím výrazně ortodoxním (zaměřeným na správnost víry; v protikladu k náboženstvím ortopraktickým, zaměřeným spíše na správné provádění obřadů), proto je pro konkrétní církve a jejich přívržence důležité jejich krédo (od latinského „credo“ = věřím). Kréd je celá řada, jmenujme například apoštolské, nicejské, chalcedonské a athanasiánské. Hlavními body kréd je (a v pohledu na tyto otázky se především jednotlivé církve liší) víra v Boha, otázka Ježíše coby Božího syna a spasitele a Ducha svatého. Dalšími důležitými body kréda je víra v peklo, nebe a očistec, také ve smrt, vzkříšení a nanebevzetí Ježíše. Dále ještě ve svatost církve a komunity světců. Zásadním bodem vyznání je víra v druhý příchod Krista, soudný den a spasení věrných.
Desatero přikázání – zákazy a příkazy týkající se zásadních věcí, jako je krádež, smilstvo, vražda či naopak úcta k Bohu – bylo převzato z judaismu a minimálně některá z přikázání zná i největší ateista pocházející z křesťanských zemí, kde křesťanská etika i po staletích představuje základ kultury. Základem křesťanské praxe je modlitba a účast na mši se svatým přijímáním, v rámci liturgického roku jsou pak významné především svátky spojené s životem a vzkříšením Ježíše (Vánoce, Velikonoce).
Filipíny a Východní Timor představují baštu římskokatolické církve na Dálném východě. U obou zemí je přítomnost křesťanských komunit spjata s koloniální minulostí (portugalskou v případě Timoru a španělskou na Filipínách). Křesťanství po staletí zásadním způsobem ovlivňovalo veškeré dění zejména na Filipínách – formovalo vzdělání, kulturu i politiku. Katolické vyznání obecně a španělské zvláště inklinuje k velkým veřejným náboženským slavnostem, procesím a honosným bohoslužbám. Ty pak tvoří významnou část společenského života. Nejinak je tomu i na Filipínách, kde se dodnes španělské katolické dědictví silně projevuje.
Vedle těchto dvou zemí, kde je křesťanství majoritním vyznáním, se setkáváme s menšími či většími křesťanskými komunitami i jinde v ostrovní JV Asii. Především v Singapuru jsou křesťané významnou menšinou, křesťanství zde vyznává přibližně pětina obyvatel. V Malajsii a Indonésii pak k různým křesťanským církvím přináleží shodně přibližně desetina obyvatel. Toto číslo může být především v případě Indonésie mírně matoucí, neboť se mnohdy jedná o komunity zároveň vyznávající náboženství svých předků, zdánlivě s křesťanstvím neslučitelné – zajímavou kombinaci křesťanství a původních tradic vyznávají zejména Toradžové na Sulawesi či Batakové na Sumatře.
