Podle archeologických nálezů pocházejí nejstarší stopy lidkého osídlení z dob středního paleolitu (cca 40 000 let př.n.l.). Ostrov byl součástí velkého kontinentálního masivu zahrnujícího dnešní Koreu, Japonsko, a Čínu. V období Silla byl ostrov znám pod jménem Tamna, avšak počátkem 12. století, kdy Čedžudo ovládla dynastie Wang – říše Korjo, byl ostrov přejmenován na Čedžu („Daleká země, či provincie"). Ve 13. století pronikli na ostrov Mongolové (1276), kteří s sebou přinesli kulturu chovu koní a zároveň obohatili dosavadní jazyk. V roce 1653 připlula na Čedžudo holandská obchodní loď a podle dostupných zvěstí se posádka brzy sblížila s domorodým obyvatelstvem. Přesto, podle císařského výnosu, byli účastnící této výpravu vzati do Soulua nakonec strávili 13 let ve vězení za ilegální vniknutí do země. Henrich Hammel po útěku z korejského zajetí napsal knihu „Zapovězené království“. Další důležitou dějinnou událostí jsou roky po skončení korejské války. V té době Čedžu sloužilo jako sídlo exulantů.
Ostrov Čedžudo, Jižní Korea
sopečný ostrov s unikátní kulturou
Je ostrov ve tvaru elipsy, který má přibližně 200 km délky mezi nejvzdálenějšími konci a je možné ho rozdělit do čtyř částí – severní Čedžu s centrem ve městě Čedžusi, dále jižní část (Sowipo a Čungmun) a západní a východní část, kterou do sebe přirozeně odděluje sopka Hallasan, dnes součást národního parku. Přestože se nachází pouhých 85 km od pevninské Koreje, nebyly vztahy mezi těmito dvěma územími nijak časté. Díky tomu byla na Čedžu vytvořena unikátní kultura (chráněná UNESCO) s vlastními zvyky, tradicemi a dialektem.