Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Dějiny nezávislé Indonéské republiky, tedy státu, jak jej známe dnes, jsou poměrně krátké – přibližně 65 let. Navzdory dlouhodobému trvalému osídlení souostroví, sahajícímu až do dávné prehistorie, o dějinách Indonésie coby samostatného státu tohoto jména lze hovořit teprve až od skončení 2. světové války, kdy Indonéská republika vznikla. Podoba Indonésie coby unitární republiky přitom byla jedním z možných, určitě ne ale nutných uspořádání, která se po vynuceném odchodu Holanďanů nabízela. Národní motto „Bhinneka Tunggal Ika“, neboli jednota v rozmanitosti, vyjadřuje národní charakter velmi výstižně. Je až překvapivé, že v rámci jediného státu žijí muslimové, křesťané, hinduisté či představitelé přírodních etnik, jež technologicky zůstala v období doby kamenné. Navíc na území, jež na délku odpovídá vzdálenosti přibližně z Lisabonu do Teheránu – je zřejmé, že na takto obrovském území mají různá etnika odlišné představy o podobě státu, který by měla obývat. Navzdory přetrvávajícím separatistickým tendencím ale dodnes Indonésie zůstává jednotná v obývaném území, jež se za autoritářského Suhartova režimu označovalo jako „od Subangu po Merauke“, tedy od Sumatry po Papuu. 

Prehistorie, člověk jávský a migrace nových etnik 

V období pleistocénu bylo souostroví Indonésie součástí dnešního kontinentu Asie. Předpokládá se, že v době tání ledovců byla velká část Asie zalita mořem, čímž se začaly formovat ostrovy JV Asie spolu s dnešním Indonéským souostrovím. V r. 1981 byly na Jávě nalezeny fosilní pozůstatky tzv. jávského člověka (Pithecanthropus erectus), který zde žil už době více než 500 tisíc let př.n.l. Přibližně 40 tisíc let před občanským letopočtem se do oblasti dostávali příslušníci druhu Homo sapiens, kteří využívali možnost překonání tehdy nezaplavené oblasti Sundského šelfu suchou nohou. Nově příchozí, kteří vyráželi z oblasti dnešního Thajska, Filipín a Barmy, s sebou přinášeli techniky pěstování rýže zavlažovaným způsobem (sawah), znalost domestikace zvířat a chovu dobytka, především vodního buvola, lovu ryb a výroby textilií. Přibližně v 8.–7. století do oblasti pronikali i představitelé takzvané dongsonské kultury, pocházející z oblasti dnešního Vietnamu. Typickým znakem této kultury jsou bronzové bubny, na nichž se objevují výjevy z běžného života tehdejších lidí.

Náčelník danijské vesniceJiž zmiňovaná technologie pěstování rýže mokrou cestou vedle výrazně vyššího výnosu zároveň vyžaduje dobrou organizaci práce a spolupráci minimálně na úrovni občin či malých států. Díky tomu začaly v souostroví vznikat první větší státní útvary. Velké přírodní bohatství spolu s přebytky rýže pak vedly ke vzniku obchodu se stále vzdálenějšími oblastmi (pevninská JV Asie, ale i Indie a Čína). Navázaný kontakt a obchodní výměna obohatily místní kulturu o cizí prvky. Spolu s obchodem se do oblasti dostala i hinduistická víra a kultura, která měla zásadním způsobem změnit fungování zdejších státečků a států. 

Příchod hinduismu, indianizace souostroví 

Původní obyvatelé souostroví se začali v období 6.–4. století mísit s nově příchozími obyvateli z Indie. Na počátku našeho letopočtu se první indičtí přistěhovalci usazovali na ostrovech Jáva, Sumatra a Sulawesi. Většinou pocházeli z oblasti dnešního Gudžarátu a do JV Asie nejdříve přicházeli za obchodem. Teprve později se zde začali usazovat natrvalo a přinášeli s sebou i svou kulturu a náboženství. Na památkách z této doby se objevují zápisy v jazyce sanskrt, psané písmy pallawa a dévanágarí, jež se později staly součástí indonéské kultury. 

Začínaly se rozvíjet první obchodní vztahy mezi JV Indií a říšemi v souostroví, což se projevovalo i v rovině kulturní a náboženské. Asi do 7. století stále přicházeli noví přistěhovalci, díky nimž se hinduistická víra rozšiřovala do dalších míst souostroví. Především na ostrově Jáva byl hinduismus přijat postupně ve všech sociálních vrstvách. Na jiných ostrovech toto náboženství zůstávalo dominantní především u vládnoucí třídy. Přes pozdější překrytí jinými kulturami, především kulturou muslimskou, zůstává dodnes kulturní dědictví doby indianizace součástí indonéské kultury v mnoha ohledech – v architektuře, filozofii, mytologii, ale i kuchyni a dalších oblastech. V omezené míře je hinduismus dodnes živým náboženstvím, především v izolovaných oblastech Jávy a na Bali. 

Hinduistická a buddhistická království

Přibližně až do 15. století byly indické náboženské a kulturní vlivy v souostroví dominantním prvkem. Indické zvyky se mimo jiné odrážely ve správním systému říší a států, v organizaci vojska, literatuře, hudbě a v menší míře i v kastovním systému. Indické hrdinské eposy byly vyprávěny za pomoci stínového loutkového divadla a těšily se trvalé popularitě. Na Jávě, především u pobřeží, vzkvétaly bohaté a mocné hinduistické javánské státy. Tato malá království vedli lokální rádžové, kteří se ze začátku přikláněli k hinduismu, později k buddhismu.

Na jihu Sumatry vzniklo kolem 7. století n.l. významné buddhistické království Šrívidžaja s centrem v oblasti dnešního Palembangu, které fungovalo jako obchodní impérium nejen na Sumatře, ale ovládalo námořní dopravu z Indie do Číny. Šrívidžaja, přes svou veškerou obrovskou moc na moři, představovala spíše volnou federaci nezávislých států, státečků a svobodných přístavů. Moc impéria nezasahovala dále než několik kilometrů od pobřežních oblastí. Navzdory tomu se ale jednalo o mocný stát, jehož územní rozsah byl obrovský. Po celé JV Asii měla tato námořní říše spojence a vazaly, přičemž tyto vztahy fungovaly na základě vzájemné prospěšnosti. Moc Šrívidžaji ale postupně upadala a říše zanikla někdy mezi 12. a 13. stoletím, kdy byla nejdříve oslabena útoky jihoindické říše Čólů a poté podlehla různým novým státům, především expandujícímu javánskému království Majapahit. 

Chrámy PrambananuNa západní a centrální Jávě vznikaly v 8.–9. století mocné státy dynastií Sandžajovců a Šailendrovců. Ty, na rozdíl od volně propojené Šrívidžaje, disponovaly dostatečnou lidskou silou a centralizovanou vládou, aby ovládaly větší územní oblasti Jávy. V době jejich existence byly postaveny velkolepé chrámy – buddhistický chrám Borobudur, chrámy na planině Dieng a chrámový komplex Prambanan poblíž dnešní Yogjakarty. Moc těchto království taktéž postupně upadala a všeobecně docházelo k přesunu obyvatelstva na východ Jávy – obrovské chrámy se většinou používaly po relativně krátkou dobu, poté ale byly opuštěny a na celá staletí zapomenuty. 

Poslední velkou hinduistickou říší Jávy byl Majapahit. Za existence této říše se sídlem v oblasti dnešního Trowulanu na východní Jávě bylo souostroví, alespoň teoreticky, sjednoceno pod jednou vládou, a to přibližně v rozsahu dnešní Indonésie. Období říše bylo také dobou vzkvétající kultury, obchodu a všeobecně dobou rozkvětu a je považováno za zlatý věk indonéské historie. 

Vzestup islámu a muslimské státy

Přestože se islám do souostroví dostal poměrně záhy, již někdy v 8. století, k zásadnímu rozšíření docházelo až přibližně od 13. století, kdy do oblasti přicházeli muslimští obchodníci z Persie a Indie a navazovali častější obchodní styky. Spolu s kupci přicházelo i nové náboženství, islám. Právě v této době začala vlna konverzí vládců a jejich poddaných. Prvními oblastmi, kde se nové náboženství ujalo, bylo pobřeží Sumatry, sever západní Jávy a ostrov Borneo. Po zániku hinduistického království Majapahit v oblasti mocenského vakua vznikly na Jávě první sultanátyDemak, Cirebon, Jepara a především významný sultanát Banten

Rádža hinduistického království Demak se stal v 15. století prvním sultánem na Jávě. Během 15. a 16. století takto přestoupilo k islámu i mnoho jiných indonéských vládců, kteří z něj udělali oficiální náboženství své země. Především tam, kde měl dříve hinduismus jen minimální vliv, slavil islám největší úspěchy. Dnešní hlavní město souostroví, Jakarta, bylo vlastně založeno muslimy. Do 16. století stálo na stejném místě hlavní město hinduistického království Pajajaran, Sunda Kelapa. V r. 1527 bylo město dobyto vojskem muslimského generála Falatehana z nedávno vzniklého sultanátu Demak, a od té doby neslo název Jayakarta.

Jak se islám šířil souostrovím, vznikaly další a další sultanáty a islám se stal jednoznačně dominantní náboženskou a kulturní silou dříve hinduistické oblasti. Poslední zbytky dřívější hinduistické kultury se udržely pouze na ostrově Bali. Během své vítězné pouti souostrovím byl islám úspěšně přijat na Malajském poloostrově, většině Indonéského souostroví a dostal se až do oblasti jižních Filipín. Lze se jen dohadovat, jaký by byl územní rozsah islámu v JV Asii, kdyby v 16. století do hry nevstoupil nový hráč – evropští objevitelé a dobyvatelé.

Příchod Portugalců

Po pádu Konstantinopole r. 1453 do rukou osmanských Turků se uzavřela pozemní obchodní cesta do Indie. Bylo nutné hledat novou trasu a tou měla být plavba po moři. Největšími objeviteli této doby byli Portugalci, kterým se postupným prodlužováním plaveb podél pobřeží Afriky podařilo na konci 15. století doplout až do Indie. Ale ani tam se nezastavili a pokračovali dál, do JV Asie. Zde byla přirozeným cílem Melaka, významný přístav, kde se sbíhaly obchodní trasy z Číny, Indie a dalších míst Asie. Původní představa Portugalců o poklidném obchodu vzala postupně za své a r. 1511 byla Melaka Portugalci dobyta. Poté se rozhodli pokračovat dále do souostroví, především na Moluky, bohaté na tolik žádané koření. 

KakaovníkPortugalci se téměř nezabývali dobýváním území, místo toho se zaměřili na obchod a šíření křesťanství. Násilím získaná pozice obchodního monopolu znamenala, že všechno zboží putující z Asie do Evropy bylo převáženo na portugalských lodích a prodáváno v Lisabonu. Ten se rozrostl na evropské centrum obchodu s kořením. Příchod portugalských kupců do oblasti byl ideálně načasován, neboť Jáva se v 16. století nacházela ve stavu politického roztříštění a vzájemných bojů mezi muslimskými a hinduistickými státy. Díky tomu mohli Portugalci získat pozice, jakých by jinak těžko dosáhli. 

Pro své chování ale byli Portugalci nenáviděni a v JV Asii vznikalo mnoho konfliktů. Vládci sultanátu Aceh na Sumatře, Demak na Jávě a Ternate na Molukách spojili své síly proti nim. Ovšem v r. 1570 Portugalci zavraždili vládce sultanátu Ternate v naději, že od jeho nástupce získají určité výhody. Nástupce sultána se ale proti Portugalcům obrátil, zaútočil na jejich pevnosti v Ternate a nakonec se mu povedlo je zcela vyhnat. Touto událostí začal konec převahy Portugalců v Indonéském souostroví. 

Portugalci byli známí svou odvahou, silnou až fanatickou vírou v křesťanství a námořním uměním, ne ale tolerancí a dobrou správou svých kolonií. Jejich koloniální říše byla také velmi rozsáhlá a neumožňovala efektivní správu. Finanční zdroje Portugalců byly navíc omezené a vzhledem k silně rozšířené korupci byla koloniální říše vysoce nákladným podnikem, který jen příležitostně vykazoval přiměřené zisky. Vliv Portugalců proto postupně slábl a nakonec se udrželi jen na několika místech v Asii, mezi jinými na Timoru a v Macau. Události evropských dějin se často přenášely i do vzdálených držav. Tak sjednocení Španělska a Portugalska pod jednou korunou a jejich boj proti Anglii umožnily vzestup nové velmoci, Nizozemska. Poté, co se Holanďanům podařilo získat žárlivě střežené portugalské tajemství – mapy s vyznačenými trasami pro plavbu do Asie, jejich lodi zamířily právě sem. Měli to být Holanďané, kteří se později stali pány v této části světa.

Východoindická společnost a vznik nizozemské kolonie 

Dne 23. června 1596 dosáhly první nizozemské obchodní lodě přístavu v západojavánském Bantenu. Na rozdíl od Portugalců, kteří byli spíše objevitelé a dobyvatelé, prokazovali Holanďané vyšší míru organizace a byli také dobře zásobeni kapitálem z holandských bank a od schopných obchodníků. Chybělo jim ale jednotné vedení, a proto následovala série tzv. divokých jízd, které do oblasti vnášely jen zmatek. V zásadě šlo o to, že pokud se podařilo vypravit plavbu na tzv. Ostrovy koření, naložit lodi zbožím a doplout bezpečně zpět do Holandska, investor plavby dosáhl fantastických zisků a mnohdy byl zajištěn až do konce života. Konkurence mnoha nezávislých obchodníků ale snižovala případné zisky a také nepřinášela žádný profit nizozemskému státu, který finanční prostředky nutně potřeboval pro zajištění vlastní existence.

V r. 1602 se proto nizozemské obchodní společnosti dohodly na sloučení pod názvem Verenigde Oost-Indische Compagnie (Spojená východoindická společnost), V.O.C. Sjednocené společnosti se dařilo vyhánět Portugalce z jejich držav a získávat území na jejich úkor. K tomu jim často napomáhala i bezohlednost a krutost – například při zabrání ostrova Banda Holanďané neváhali vyhladit dvě třetiny populace ostrova a taktéž zničit velkou část celoroční úrody koření za účelem růstu cen a zvýšení zisku. 

Replika lodě BataviaV r. 1619 se stal generálním guvernérem V.O.C. Jan Pieterszoon Coen. Zpustošil Jayakartu, na jejímž místě vznikla Batavia, a založil zde hlavní sídlo V.O.C. Za násilnického vedení Coena se stalo Nizozemí nejvýznamnější obchodní zemí v Evropě. R. 1641 se Nizozemcům podařilo získat Melaku, ta ale byla již jen odrazem své dřívější síly a významu, neboť vzhledem k vyžadovaným podmínkám se obchodní trasy přesunuly jinam. Přesto se i nadále jednalo o místo, jehož držení bylo otázkou prestiže. Přestože Holanďanům původně nešlo o získávání území, ale pouze o obchod, byli nedobrovolně zatahováni (a mnohdy se i sami zapojovali) stále více do místní politiky. Povstání v Ambonu, na Sulawesi a Jávě byla krvavě potlačena. Nizozemci také šikovně využívali různých sporů místních vládců a přidávali se tu na onu, tu na druhou stranu. Tímto způsobem se jim například podařilo, při zásazích do bojů o mataramské dědictví, zmíněnou říši rozbít a sami získali téměř kompletní kontrolu nad Jávou. 

Na konci 18. století V.O.C. čím dál tím víc ztrácela svou obchodní moc – důvodem byla především obrovská korupce v řadách zaměstnanců společnosti, která se z nesmírně výnosného podniku stala postupně pro Nizozemsko břemenem. Neefektivní řízení také vedlo k tomu, že pozice V.O.C. často převzali konkurenční Britové. Korupce a špatný management nakonec v r. 1799 vedly k tomu, že Spojená východoindická společnost zanikla, když musela vyhlásit bankrot. Dluh společnosti v době bankrotu dosahoval astronomické výše 134 milionů zlatých a naposledy byla v zisku r. 1724, tedy sedmdesát pět let před vlastním zánikem společnosti! Nizozemská vláda si ovšem chtěla i nadále udržet velkou politickou moc, kterou V.O.C. vybudovala, a tak byla 31. prosince 1799 v souostroví vyhlášena nizozemská kolonie. Pod vedením guvernéra generála Daendelse (1807–1810) začaly pokusy o centralizaci správy ostrova Jáva, nizozemská koloniální správa přešla na nepřímý model vlády prostřednictvím místních vládců a znovu byla obnovena tradiční práva. Daendels se snažil zabránit přenesení napoleonských válek do souostroví (Francie a Nizozemí byli spojenci v boji proti Britům) a vystavěl mnoho pevností. Jeho snaha se ale minula účinkem. 

Britové v souostroví

Kostel se symbolem kohouta, Tana TorajaNavzdory soustavě pevností, které Daendels nechal vybudovat, neměli Holanďané bez posil z Nizozemí proti Britům šanci. Ti, s čerstvou flotilou a vojskem o síle 10 000 mužů, systematicky oslabovali moc Holanďanů a zabírali jedno území za druhým, pevnost za pevností. R. 1811 se konečně zmocnili i Batávie a souostroví se dostalo pod správu britské Východoindické společnosti. Sir Thomas Stanford Raffles se stal guvernérem generálem na Jávě a v jiných koloniích. Raffles ukončil monopol V.O.C. a začal prosazovat liberální ekonomický systém, zemědělci tedy mohli pracovat sami na sebe. Daně byly zaručeny systémem pronájmu půdy, v němž museli rolníci odvádět 2/5 sklizně jakožto pacht. Kromě toho Raffles zakázal obchod s otroky a pokoušel se omezit moc feudálních vládců. V r. 1812 se zmocnil yogjakartského kratonu. To ovšem neznamenalo, že by si Raffles nevážil javánské kultury, právě naopak. Velmi se zajímal o původní kultury – za jeho vlády byl například restaurován hinduistický chrám Borobudur a několik dalších hinduistických svatyní. Raffles napsal také pojednání o místní flóře a fauně. Navzdory pokrokovému vedení se Britové v souostroví neudrželi dlouho, opět se projevily dopady vývoje v Evropě a Britové se s koncem napoleonských válek museli stáhnout.

Nizozemská východní Indie

Po vítězství koaličních vojsk nad Napoleonem byl Raffles donucen odstoupit a 13. srpna 1814 byla podepsána dohoda zaručující Nizozemcům navrácení kolonií, které v r. 1803 patřily pod správu Batávie. Po krátké vládě Britů se v r. 1816 tedy vrátili Nizozemci, kteří se opět velmi tvrdě chopili moci. Místní vůdci ovšem v předávání moci mezi koloniálními velmocemi viděli možnost pro opětovné získání svých pravomocí a nezávislosti. Návrat Holanďanů se proto nesl v duchu několika velkých povstání a válek (zejména jávská válka z let 1825–1830 byla velmi krutá). Po potlačení vzpour následovaly rozsáhlé holandské územní výboje, které prakticky definovaly hranice, v nichž se dnešní Indonésie nachází. 

Jávská válka a další boje si vyžádaly mnoho lidských životů na obou stranách a materiální škody byly obrovské. Kolonie se opět musela stát zdrojem zisku, a to nejen kvůli místním bojům, ale i jakožto zdroj příjmů pro mateřské Nizozemí, které během evropských válečných událostí finančně značně utrpělo. Jáva proto musela být transformována na exportní zemi s tropickými zemědělskými produkty. Byl zaveden takzvaný „kulturní systém“ (1830–1870). Javánští zemědělci museli část své půdy obdělávat plodinami určenými na vývoz, jednalo se zejména o indigo, cukr a kávu. Jáva se stala jednou velkou plantáží, místní obyvatelstvo ale strádalo a propuklo i několik hladomorů. Po finanční stránce byl ale kulturní systém jednoznačně úspěšný. Ovšem stoupající nespokojenost lokálního obyvatelstva a touha po větší svobodě spolu se vzrůstajícím odporem samotných Holanďanů ve staré vlasti vedly ke zrušení kulturního systému v r. 1870 a zavedení takzvané etické politiky. Ta se snažila o návrat zisků zpět do země, kde byl vytvořen, k rozvoji infrastruktury a vzdělání. Paradoxně růst nové místní vzdělané elity připravoval půdu pozdějšímu národnímu hnutí, které se mělo postavit svým koloniálním pánům. 

Nacionalistická hnutí a formování národa

Po neúspěchu lokálních válek a povstání bylo jasné, že odpor vůči Nizozemcům musí dostat novou, více organizovanou podobu. Počátkem 20. století začaly vznikat různé spolky a politická i nepolitická hnutí. Například spolek Budi Utomo byl založen v r. 1908, Muhammadiyah v r. 1911 a hnutí muslimských kupců Sarekat Islam a Indische Partij obě r. 1912. Z celkem logických důvodů se Nizozemci vznikající strany a nacionalistická hnutí snažili co nejvíce omezovat. Tvrdý postoj koloniální vlády vůči místním občanům ještě zesílil zhoršením ekonomických podmínek a přibývajícím počtem stávek. Byla zavedena přísná omezení svobody shromažďování a projevu. Národní hnutí však už bylo na vzestupu a tato omezení ho nemohla zastavit. Právě ve společném odporu
názorově i etnicky různých hnutí (náboženských, nacionalistických, levicových i pravicových) se začaly formovat počátky budoucího indonéského národa. Přibližně kolem r. 1920 se začalo objevovat používání slov „Indonésie“ či „indonéský“, v souvislosti s jednotným označením všech obyvatel.

Na balijské svatběV letech 1926 a 1927 propukla povstání vedená komunisty spojenými s Partai Komunis Indonesia (PKI) na západní Jávě a západní Sumatře, všechna ale byla potlačena. To v r. 1927 vedlo ke sloučení všech indonéských stran v organizaci Perhimpunan Politik Kebangsaan Indonesia pod vedením Mohammeda Hatty. V témže roce byla založena Partai Nasionalis Indonesia (PNI), kde kromě jiných byl zakladatelem budoucí prezident Sukarno. PNI byla první indonéskou sekulární politickou stranou s celonárodní působností, jejímž hlavním programem bylo dosažení plné nezávislosti země. Krátce poté, r. 1928, byla indonéskou mládeží vyhlášena tzv. přísaha mládeže (sumpah pemuda). Ta se odvolávala na jednotu národa slovy „satu tanah air, satu bangsa, satu bahasa – Indonesia“, tedy „jedna vlast, jeden národ, jedna řeč – indonéské“. Tato proklamace, zlomová pro indonéské dějiny, jen akcentovala již existující povědomí o jednom národě, které zde dříve neexistovalo. 

Celosvětová ekonomická krize v r. 1930 zvýšila napětí mezi Nizozemci a obyvateli kolonie. Sukarno spolu s dalšími důležitými osobnostmi nacionalistického hnutí byl donucen k odchodu do exilu, docházelo také k pravidelnému věznění nacionalistů. Tato situace trvala až do počátku 2. světové války, která měla změnit poměry v Asii jednou provždy.

Japonská okupace

Obrovské zásoby ropy, kaučuku, bauxitu a dalších surovin spolu s rozvinutým zemědělstvím znamenaly, že Indonésie byla pro expandující japonskou říši jasným vojenským cílem. Zároveň i poloha byla výhodná pro další předpokládanou japonskou expanzi směrem na Austrálii. V lednu 1942 vstoupila japonská vojska na území Bornea a Sulawesi, poté následoval útok na Sumatru, 27. února byla dobyta Jáva. O čtyři dny později byla obsazena Batávie a 9. března nizozemské vojsko kapitulovalo. Japonci se snažili Indonésany přesvědčit, aby se stali součástí Velké východoasijské sféry prosperity. Bylo ovšem více než jasné, že to, co Japonci nabídli, není nic jiného než jejich varianta nizozemského kolonialismu. Ekonomická situace se zhoršila především na venkově, kde velké zemědělské podniky ležely ladem. Povinnost dodávek rýže pro japonské vojsko a odvod pracovních sil (romusha), při němž umíraly a mizely tisíce lidí, situaci dále zhoršovaly. Statisíce Indonésanů byly nuceně přesunuty, aby pracovaly na různých stavebních projektech v Japonci okupovaných částech Asie. Indonéské hospodářství v době války upadalo, země čelila hladomorům a poklesu produkce v téměř všech odvětvích. 

Počáteční vlažná podpora Japonců, kteří se prezentovali jako osvoboditelé z rukou koloniálních pánů, nadále upadala a odpor vůči okupaci rostl. Přesto nelze popřít, že několik let japonské okupace znamenalo pro rozvoj indonéštiny – kterou Japonci významně podporovali coby jazyk komunikace namísto holandštiny – tolik, co několik předchozích dekád. Na rozdíl od podpory jazyka byla nacionalistická hnutí za japonské okupace, stejně jako dříve za holandské vlády, silně potlačována – tedy pokud nebyla v souladu s japonskými cíli. Přes veškerý japonský tlak se ale národní hnutí udržela. Poté co se národní vůdci včetně Sukarna navrátili z exilu, stanuli v čele nově vytvořených politických organizací. Japonská okupace všeobecně znamenala pro formování budoucího jednotného národa mnoho a vedla k posílení pocitu jednotnosti. Spolu s již zmiňovanou podporou užívání indonéštiny coby národního jazyka a narušením původního holandského řádu byla odrazovým můstkem pro události osvobozeneckého boje následujícího konec 2. světové války.

Indonéská revoluce a válka o nezávislost

Místní muži v chrámu posvátného pramene, BaliDne 17. srpna 1945, dva dny po kapitulaci Japonska a skončení bojů v Pacifiku, vyhlásili Sukarno a Mohammed Hatta unilaterálně Indonéskou republiku. Dalšího dne se začala formovat ústava nově vznikající republiky. Vyvstala důležitá otázka, pod jakým sjednocujícím principem by měl nový, etnicky a nábožensky pestrý stát vzniknout. Existovala možnost, že nová Indonésie bude vzhledem k majoritnímu vyznání islámským státem. Objevila se také možnost, že nový stát nebude zahrnovat všechna původní území Nizozemské východní Indie. Posilovaly také separatistické tendence. Prozatím byli ale společným protivníkem původní koloniální páni. Nově vznikající ústava byla nakonec postavena na sjednocujícím principu, který příliš nezvýhodňoval žádnou skupinu obyvatel, včetně muslimů – základem ústavy (a dodnes tomu tak je) se stalo pět principů národní filozofie pancasila. Zmíněna původně byla i povinnost muslimů dodržovat islámské právo šaría, tato pasáž ale byla později z ústavy vyškrtnuta. Zřeknutí se tohoto světonázoru prakticky znamenalo rezignaci na vznik islámského státu. Tento krok ovšem neznamenal, že by se měla Indonésie stát čistě sekulárním státem, jen náboženství mělo být spíše soukromou záležitostí každého občana. Ač zařazeno tedy spíše do soukromé sféry života, od počátku ale patřilo náboženství k základním hodnotám nově vznikající republiky. 

Jak již bylo zmíněno, vyhlášení nezávislosti bylo unilaterální, tedy jednostranné a nepředcházela mu žádná jednání s nizozemskou stranou. Také proto se Nizozemské království necítilo být jakkoliv vázáno vznikem nového státu, v žádném případě se nechtělo vzdát své výnosné zámořské kolonie a indonéskou nezávislost neuznalo. Namísto toho se Nizozemci pokusili opětovně převzít kontrolu a usadit se v Batávii. Vypukla guerillová válka, jež trvala až do r. 1949. Situace byla dlouhodobě velmi nepřehledná, všeobecně však indonéské republikánské síly ztrácely oproti dobře vyzbrojené a organizované nizozemské armádě. Po ztrátě Batávie/Jakarty se hlavním městem stalaYogjakarta a válka se jednoznačněji začala vyvíjet v neprospěch mladé republiky. Vedle pokračujících bojů mezi republikánskými silami a Nizozemci se naplno projevily i konflikty v rámci Indonésie jako takové – rozpadala se sociální hierarchie založená na vládě sultánů a místních vládců, došlo k rozsáhlému komunistickému povstání proti republice v Madiunu a opět byla oživena myšlenka Indonésie jakožto islámského státu (darul islam). Síly radikálních muslimů měly kontrolu nad rozsáhlými územími Jávy, Sulawesi a severní Sumatry. Oběti všech bojujících stran narůstaly do desetitisíců a země se nacházela ve stavu naprostého chaosu a rozkladu. Vleklou válku ukončil až silný tlak mezinárodního společenství, kvůli kterému se Nizozemí muselo s konečnou platností z Indonésie stáhnout. Země se ocitla na začátku – nový stát získal tolik vytouženou nezávislost, nacházel se ale ve velmi neutěšeném stavu. Stále přetrvávala možnost úplného rozpadu republiky, infrastruktura byla po válce a revoluci nefunkční a země byla po všech stránkách rozpolcená.

Sukarno – Velký loutkář a jeho doba 

V listopadu 1949 byl schválen vznik Spojených států Indonésie. Rok poté, symbolicky k datu shodnému s prvním vyhlášením nezávislosti, tedy 17. srpna 1950, se ze Spojených států Indonésie stala Indonéská republika. Vedení státu převzali představitelé nacionalistického hnutí, které vzniklo během války za nezávislost. Prezidentem republiky byl již při prvním vyhlášení republiky a po schválení indonéské ústavy v srpnu 1945 zvolen Sukarno, viceprezidentem se stal Hatta. Oba se nyní vrátili do svých funkcí a představovali důležitý symbol národního sjednocení. Dlouho odkládané svobodné volby se ale uskutečnily až v r. 1955. Po volbách se však jednotlivé politické strany uzavřely a nebyly ochotny spolupracovat. Země se opět nacházela ve stavu chaosu. Určitým stabilizujícím prvkem místní politické scény byl prezident Sukarno, viceprezident Hatta měl ale již r. 1957 rezignovat pro vzrůstající rozpory s prezidentem Sukarnem po zavedení tzv. řízené demokracie. 

Bhinneka Ika TunggalVšeobecně lze vládu charismatického prezidenta Sukarna rozdělit do tří období, značně se lišících svým charakterem. Období liberální demokracie (1950–57), bylo typické volnou politickou soutěží a zároveň obrovskou nestabilitou a slabými vládami. Po Sukarnově návštěvě Číny následovalo centralizovanější období tzv. řízené demokracie (1957–1963), kdy vláda nad zemí byla sjednocena do blokových seskupení a demokratické prvky byly oslabeny. Principem mělo být spíše komunitární řízení země za pomoci hledání konsenzu a spolupráce funkčních celků. V praxi se však jednalo spíše o autoritativní vládu, přičemž Sukarno, označovaný pro svou politickou šikovnost a schopnost řídit zemi navzdory konfliktům nesourodých sil jako „Velký loutkář“, se snažil lavírovat mezi zájmy vzájemně znepřátelených skupin. Sukarnova politika, označovaná jako NASAKOM (nacionalismus – náboženství – komunismus) vyžadovala a předpokládala udržení křehké rovnováhy mezi nejdůležitějšími silami ve společnosti. Systém byl velmi nestabilní a vedl později k událostem z r. 1965. 

Poslední období Sukarnovy vlády (1963–66) se neslo v duchu upadající moci charismatického prezidenta. Pozornost od vzrůstajících hospodářských problémů země se snažil odvrátit hrou na nacionalistickou strunu a údajným bojem proti kolonialismu. Tato politika vedla k nesmyslné vojenské konfrontaci s Malajsií (1963–65) a spolu se stále silnějším příklonem k levici a orientací na komunistický tábor přiváděla Indonésii do neustále se prohlubující mezinárodní izolace. Mezi poslední kroky slábnoucího prezidenta patřilo vystoupení země z OSN a odmítnutí závazků vůči MMF. Indonésii postihla až 1000% inflace, infrastruktura byla v troskách a továrny jely na zlomek své kapacity. Šířil se také hlad a chudoba byla všudypřítomná. V r. 1963 byla izolace Indonésie na mezinárodní scéně téměř naprostá. Vnitřní situace země se podobala sudu s prachem. Komunismus v zemi sílil – v 60. letech byla PKI (Partai Komunis Indonesia) nejsilnější komunistickou stranou na světě mimo SSSR a Čínu. Sukarno se i v této době snažil vybalancovat síly mezi tři hlavní proudy společnosti, na konci jeho vlády byl již strach z možného převzetí moci komunisty příliš silný. 

Krize eskalovala 30. září 1965, kdy došlo k únosu několika vysokých armádních generálů, údajně komunistickými agenty. Pravé viníky se nikdy nepodařilo zjistit, důsledky ale byly téměř okamžité a nesmírně závažné. Křehká rovnováha sil ve společnosti, kterou Sukarno dlouhodobě udržoval, se naprosto zhroutila. Vlna represí, vedená vůči pravým, ale i domnělým komunistům, čistky a násilí se rozlily po celé Indonésii. Následkem byly statisíce mrtvých či zmizelých a atmosféra všudypřítomného strachu. Doba po puči je černým obdobím indonéské historie a největší genocidou tohoto národa. Sukarno ještě uvažoval o politickém návratu, situace ale již ukazovala, že se jedná o nereálný cíl, a musel neochotně předat moc do rukou armády. Zemi mělo čekat stabilnější (a méně svobodné) období. Doba Velkého loutkáře jednoznačně skončila.

Suharto a Nový řád

Vojenským převratem se dostal k moci generál Suharto (vládl 1966–1998). Suhartův režim bývá označován jako režim „Nového pořádku“ (orde baru, ORBA), na rozdíl od starých pořádků dřívějšího prezidenta Sukarna. Během vlády tohoto autoritářského režimu došlo k mnoha občanským nepokojům a zvěrstvům nevídaného rozsahu. Rozšířený byl i klientelismus a obrovská korupce, rozvoj občanské společnosti stagnoval a politická soutěž byla značně zjednodušena a omezena. Suharto svou moc opíral dílem o armádu, dílem o klientelistický korupční systém, pomáhala mu i „státostrana“ GOLKAR. Země byla řízena pevnou rukou za pomoci takzvaných funkčních celků (prakticky skupiny přímo spjaté se státostranou Golkar), veškeré politické strany byly sloučeny do tří, dle orientace. Demokracie prakticky neexistovala. 

Po dlouhých obdobích nestability, izolace a chudoby přechod ke stabilitě a pevnému řádu většina obyvatelstva, přinejmenším zpočátku, navzdory poklesu svobody, přivítala. Suharto ukončil konfrontaci s Malajsií, Indonésie se vrátila do OSN a urovnala spory s MMF. Na poli zahraniční politiky nový prezident „otočil kormidlo“ od orientace na komunismus a Čínu směrem k Západu. Suhartova vláda normalizovala a posílila vztahy jak s okolními zeměmi, tak s významnými spojenci. Stala se také stabilním územím v Asii, kde komunismus nepředstavoval hrozbu, což oceňovaly zejména USA, pro něž se Indonésie stala klíčovým spojencem v regionu. Za toto politické směřování byly USA ochotny přehlédnout nepotismus, neuvěřitelnou úroveň korupce, nedodržování lidských práv a také anexi Východního Timoru a Papui-Nové Guineje. Během Suhartovy vlády zaznamenala země také nebývalý ekonomický růst, otevřela své hospodářství zahraničnímu kapitálu, liberalizaci obchodování s devizami a podpořila privatizaci. Jako člen organizace OPEC měla Indonésie zisk z dvojího zvýšení cen ropy v 70. letech, r. 1967 vstoupila také do společenství ASEAN společně s Thajskem, Malajsií, Singapurem a Filipínami. Ekonomika byla řízena centrálně za pomoci několikaletých hospodářských plánů a přes obrovskou míru korupce lze říci, že země opravdu zažívala nebývalý rozvoj. 

Od 80. let začala postupně slábnout moc armády a s růstem vzdělanosti docházelo k pomalé islamizaci ve všech oblastech společnosti, lidé také začali navazovat kontakty se zahraničními nevládními organizacemi. S tím narůstala nespokojenost s režimem. Demonstrovali studenti i ortodoxní muslimové. Přesto měl Suharto dostatečně silnou pozici, aby se udržel u moci, a to až do r. 1997. Poté co Asii zasáhla silná hospodářská krize, neměl ale již Suharto dostatek finančních prostředků, aby udržoval spokojenost v armádě a straně Golkar. Důmyslně budovaný systém se během krátké doby překvapivě zhroutil jako domeček z karet. Následovalo období masových protestů po celé Indonésii a také pogromů zaměřených na čínské etnikum. Tváří v tvář obrovské nespokojenosti, sílící opozici a ztrátě klíčových spojenců včetně přízně USA byl Suharto nakonec nucen rezignovat.

Současnost, budoucnost 

V květnu 1998 po krvavých nepokojích, při nichž přišlo o život více než tisíc lidí, Suharto odstoupil a jeho nástupcem se stal dosavadní viceprezident Jusuf Habibie. Ten provedl řadu reforem a v rámci politického systému vzniklo několik nových, zejména islamistických politických stran. První svobodné volby se uskutečnily v červnu 1999. V parlamentu zasedli jak zástupci islamistů, tak sekularisté. Habibie umožnil nezávislost Východního Timoru, tím ale uvolnil také další, prozatím utlumené autonomistické a separatistické tendence. Existence Indonésie jako jednotného státu byla kriticky ohrožena. 

V říjnu 1999 zvolil lidový kongres nového prezidenta Abdurrahmana Wahida. Wahid měl snahu změnit poměry, ale indonéská vláda, armáda a různí konzervativní náboženští vůdci bránili rychlé a hluboké demokratizaci, zejména reformě státní správy, soudnictví a armády. Došlo i ke krvavým střetům mezi křesťany a muslimy na Molukách. Wahid sice zavedl některé demokratické změny a udělal hodně pro demokratizaci Indonésie, nezvládal ale vnitřní řízení země. Prohloubily se obavy z rozpadu. Prezident, který byl zvolen také v souvislosti se svou pověstí nepodplatitelného člověka, byl paradoxně obviněn z korupce a r. 2001 nucen odstoupit. 

Wahida v čele Indonésie vystřídala dosavadní viceprezidentka, Megawati Sukarnoputri – dcera někdejšího prezidenta Sukarna. Také během její vlády zažívala Indonésie krvavé konflikty etnického i náboženského rázu. Navíc ekonomická krize přetrvávala a chudoba v zemi se prohloubila. Za vlády nepříliš populární prezidentky, r. 2002, byla Indonésie donucena čelit důsledkům bombových útoků na Bali, při nichž bylo zabito 202 lidí, především cizinců. Dopady na cestovní ruch, který přinášel tolik vítané finance, byly obrovské. Problémy se ještě zhoršily, když se radikálům – byť v omezeném rozsahu – podařilo útoky ještě jednou zopakovat. 

Indonéský chlapec ve školePrvní přímé volby prezidenta se uskutečnily v r. 2004 a zvolen byl Susilo Bambang Yudhoyono. Od SBY (jak jej Indonésané nazývají) se očekávaly velké demokratické změny, které měly být rychle zavedeny a stejně tak rychle měly fungovat. Tyto naděje se ale ukázaly lichými, neboť možnost rychlých změn u státu, který se potýká s četnými vnitropolitickými problémy a velkou etnickou a náboženskou různorodostí, jsou omezené. Demokratizace Indonésie ale pokračuje, i když pomalým tempem. Opakované zvolení prezidenta SBY v létě 2009 opravdu svobodných volbách ukázalo, že lidé si v současnosti nepřejí nestabilitu a že již poklidné fungování země bez ohrožení rozpadem může být vítaným cílem. Indonésie samozřejmě i nadále potřebuje pokračovat v nastartovaném demokratizačním procesu, decentralizaci při zachování jednoty země a udržování stability. V tomto nastoupeném směru má pokračovat i nový prezident, velmi populární Joko Widodo, který v posledních volbách r. 2014 porazil představitele někdejší Suhartovy garnitury, Prabowa Subianta. Výsledek voleb byl interpretován jako přání Indonésanů nevracet se ke starým pořádkům a pokračovat v demokratizaci země. Jokowi (jak je mezi svými příznivci titulován) by chtěl zaměřit svoje síly především proti přetrvávající korupci, jsou určité obavy jak si bude vzhledem ke své nezkušenosti vést na mezinárodní scéně. Jak bude vývoj této krásné země pokračovat, ukáže až budoucnost.

Fotogalerie k článku
Související články
Katalog 2017/18 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů