Historicky po přibližně tři století byla úředním jazykem také španělština, jazyk koloniálních pánů, a to až do počátku 20. století. Dokonce i národní hrdina José Rizal psal svá díla španělsky. Po odchodu Španělů ale tento jazyk nebyl dále používán a byl nahrazen jazykem nové správy – angličtinou a později především filipínštinou, jazykem vycházejícím z řeči tagalog. Tato řeč byla zvolena národním jazykem r. 1937. R. 1939 byl tagalog tehdejším prezidentem Quezónem označen jako Wikang pambansa, doslova „národní řeč“. Důvodů, proč se základem společné řeči stal právě tagalog, je několik. Jednalo se o řeč srozumitelnou a všeobecně používanou v celém souostroví, na rozdíl od ostatních filipínských řečí se dále nedělila na poddialekty, tagalog byl vždy řečí, kterou se mluvilo v okolí Manily, tedy v okolí centra, a v neposlední řadě literární tradice řeči tagalog byla nejvyspělejší a nejbohatší. Jednalo se také o jazyk revoluce z r. 1896, spjatý s touto událostí a také s hnutím Katipunan.
R. 1959 byla řeč přejmenována na pilipino. R. 1973 vznikl tlak na rozvoj národní řeči, označované již nyní jako filipino. Filipínština má být národní řeči, obohacovanou obohacována všemi jazyky filipínského národa. V praxi se ale jedná o jazyk velmi podobný řeči tagalog, pouze s určitými výpůjčkami. Ve veřejném životě soupeří o vliv filipínština s angličtinou – v určitých oblastech je dominantní angličtina (publikační činnost), v jiných filipínština (jednotící řeč pro filipínské komunity po celém světě, stejně tak i jako lingua franca po celém souostroví). Všeobecně lze říci, že filipínská populace je do značné míry polyglotní, většina populace mluví anglicky, filipínsky a jazykem svého etnika. Filipínština historicky měla a dosud má silný jednotící aspekt v etnicky a jazykově velmi pestrém prostředí, podobně jako indonéština.
Filipínština sama je standardizovanou formou jazyka tagalog, náležejícího mezi austronéské jazyky. Jedná se o jazyk příbuzný javánštině, indonéštině a malajštině a také jazyku tao (jeden z jazyků mluvených na Tchaj-wanu), dále jazykům mluveným na pacifických ostrovech a překvapivě i malgaštině používané na Madagaskaru. Jedná se o jazyk netonální, má snadnou výslovnost a komplexní gramatiku. Zásadní vliv na slovní zásobu měly sanskrt, španělština a angličtina. Před příchodem Španělů byl tagalog zapisován hláskovou abecedou, poté byla převzata latinka, kterou se řeč zapisuje dodnes.
Výslovnost filipínštiny je jednoduchá, stejně jako v češtině jedno písmeno vždy zastupuje jednu hlásku a v zásadě platí, „jak čtu, tak vyslovuji“. Výjimku tvoří nepříliš časté písmeno „c“, které se vyslovuje jako „k“. Pokud slova vypadají podobně jako v angličtině, jedná se většinou o přejímky z tohoto jazyka a také se tak vyslovují. Koloniální minulost země je důvodem, proč je filipínština často doplňována o slova anglická či španělská, často dokonce v rámci jediné věty.