Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Správně bychom měli hovořit o Čínské republice na Taiwanu. Jedná se o celkem 86 ostrovů o celkové rozloze 40 000 km2. Dominantní mezi nimi je Taiwan (Tchaj-wan), 400 km dlouhý a maximálně 144 km široký ostrov od pevniny oddělený necelých 200 km širokou Taiwanskou úžinou.

Nejstarší období

Původní obyvatelstvo TaiwanuPůvodními obyvateli Taiwanu byli domorodci polynéského původu. Obyvatelé protilehlé pevniny znali ostrov již od doby dynastie Shang (Šang) (kolem r. 2000 př.n.l.). Za první historicky doloženou výpravu vedenou na Taiwan se považuje expedice vypravená prvním císařem dynastie Qin (Čchin) ve 3. století př.n.l. Z pasivního zájmu čínských cestovatelů, zeměpisců a historiků se Taiwan změnil v aktivního spolutvůrce čínských dějin ve 12. století, kdy nájezdy kočovných Mongolů rozvrátily říši Song (Sung) a kdy obyvatelé pevniny hledali záchranu na ostrovech, mimo jiné na Taiwanu. Čínští rolníci, rybáři a kupci vytvářeli na Taiwanu, stejně jako v jiných místech Asie (na příklad na Filipínách a na Malajském poloostrově), samostatné správně nezávislé enklávy a provozovali kromě zemědělství a rybářství zčásti legální, zčásti nelegální obchod s cizinou. 

V 17. století se zájmy čínských kupců provozujících živnost při jihovýchodním pobřeží Asie a přilehlých ostrovech střetly s evropskými. První Evropané, kteří projevili zájem o Taiwan, byli Portugalci a Holanďané. Portugalcům se později podařilo získat strategicky výhodnější lokalitu – dnešní Macao – zatímco Holanďané založili na Taiwanu pevnosti, které je dnes možné navštívit v Anpingu a v Tainanu. Taiwan byl v té době nejvýnosnějším územím ovládaným Východoindickou společností. V té době došlo také k prudké migraci obyvatel přilehlých čínských provincií na Taiwan. 

Chrámové vykuřovadloV r. 1644 dobyli hlavní město dynastie Ming – Peking – Mandžuové. Původem čínská dynastie Ming byla nahrazena dobyvačnou mandžuskou dynastii Qing (Čching). Do konce 17. století ovládli Mandžuové celou Čínu. V té době se Taiwan stal poslední baštou protimandžuského odporu. Hlavním hrdinou tohoto úseku taiwanských dějin je kupec, pirát a vlastenec v jedné osobě, kterou zná Evropa pod jménem Koxinga. Záchranu před Mandžuy hledali na Taiwanu nejen rolníci, rybáři a kupci, ale i intelektuálové. Díky tomu se Taiwan v 17. století stal nedílnou součástí prostoru, jehož vývoj je určován fenoménem hanské (čínské) kultury. 

Ani Taiwan náporu Mandžuů neodolal. Mandžuové ovládli Taiwan v r. 1683 a připojili ho ke svému impériu tím, že ho správně včlenili do protilehlé provincie Fujian (Fu-ťien). Statut samostatné provincie získal Taiwan až v 80. letech 19. století. Součástí území ovládaného mandžuskou dynastií Qing byl Taiwan až do r. 1895, kdy ho mandžuský dvůr předal jako válečnou náhradu Japonsku.

Moderní doba

Taiwan byl japonskou kolonií od r. 1895 do r. 1945. Japoncům nelze upřít úspěch při zvelebování taiwanského hospodářství a zvýšení hmotné i společenské úrovně obyvatelstva. Taiwan byl agrárním přívěskem Japonska, jeho ekonomika se opírala o pěstování a zpracování produktů subtropických plodin. 

Japonci se ale na Taiwanu projevili jako bezohlední utlačovatelé. Jejich snaha pojaponštit obyvatele vyvolávala odpor jak ozbrojený, tak intelektuální. Snaha nenechat se pojaponštit byla podporovaná i vlasteneckým hnutím na pevnině, které vedlo ke svržení mandžuské nadvlády a ke vzniku Čínské republiky na pevnině v r. 1911. 

O navrácení Taiwanu Číně rozhodly velmoci na konferenci v Káhiře v r. 1943. Statut Taiwanu coby jedné z provincií Čínské republiky byl obnoven krátce po japonské kapitulaci 25. října 1945. 

Taoistický chrám Bao-an v TaipejiKe znovupřipojení Taiwanu k Číně došlo v situaci pro ostrov krajně nevhodné. Obyvatelé ostrova sice návrat „do lůna vlasti“ přivítali, nicméně brzy se z vlasteneckého nadšení vyléčili. Kuomintangská vláda, která v té době ovládala většinu Číny, byla zkorumpovaná a krajně neschopná. Na Taiwanu se to projevilo ještě drastičtěji než jinde v Číně. Čankajšek jmenoval guvernérem ostrova svého přítele, známého kolaboranta a gangstera, generála Cheng Yi (Čchen I), kterému se podařilo pod záminkou „taiwanského příspěvku boji proti komunismu“ ostrov během dvou let dokonale vyrabovat. V únoru 1947 vypuklo na Taiwanu povstání, jehož motivem bylo odvolání provinční vlády v čele s Cheng Yimem, ne odtržení od Číny. Povstání bylo utopeno v krvi. Čankajšek se původně postavil za svého přítele, později ale musel Cheng Yiho na nátlak vlastní vlády odvolat a ještě později popravit. 

To vše se stalo v době, kdy čínská Rudá armáda kontrolovaná KS Číny zahájila protikuomintangskou ofenzívu, které již morálně rozložený Kuomintang nedokázal čelit. Taiwan byl vybrán jako poslední útočiště kuomintangské elity. Během posledních měsíců občanské války se na Taiwan přesunula státní a stranická elita, mnozí bohatí podnikatelé, někteří vědečtí a kulturní pracovníci a především elitní jednotky kuomintangské armády, celkem asi 2 miliony osob. Kromě toho bylo na Taiwan odvezeno zařízení mnohých průmyslových podniků a mimo jiné i artefakty pekingského Palácového muzea. 

Kuomintang se na Taiwanu ocitl v domácí a zahraniční izolaci. Původní obyvatelstvo setrvávalo po zkušenostech posledních let v pasivní rezistenci a Kuomintang opustil i jeho dosavadní protektor – USA. Pro Spojené státy byl Kuomintang na pevnině nesmírně důležitý. Proto ho podporovaly jak ve válce proti Japonsku, tak ve válce občanské. Poté, co ani s touto enormní pomocí nedokázal zvítězit, USA Kuomintang odepsaly. 

Až do června r. 1950 se zdálo, že přesun komunistických armád přes Taiwanskou úžinu a likvidace Kuomintangu na ostrově je jen otázkou času. Situace se změnila v červnu 1950. Poté, co vypukla válka na Korejském poloostrově, změnil se Taiwan v očích USA z bezvýznamného ostrova v Pacifiku v „nepotopitelnou letadlovou loď“ nesmírného strategického významu. USA vzaly Čankajška opět pod svá křídla a kuomintangský režim na Taiwanu zachránily. 

Oficiálně se v r. 1949 do největšího města Taiwanu, Taipei, přesunula vláda Čínské republiky, státního útvaru založeného na pevnině v r. 1911. Od r. 1949 tedy existuje Čínská lidová republika se sídlem vlády v Pekingu a Čínská republika se sídlem vlády v Taipei. Občanská válka, která vypukla v r. 1946, podle interpretace obou čínských znesvářených stran v r. 1949 neskončila. ČLR a ČR zůstaly ve válečném stavu formálně až téměř do konce 20. století. Kuomintang přijal heslo „určitě se vrátíme na pevninu“ a politika ČLR vůči Taiwanu se řídila heslem „ určitě osvobodíme Taiwan“. Vzhledem k vojenské přítomnosti USA v Taiwanské úžině nebylo možné ani jedno z těchto hesel realizovat. 

USA se zasloužily o přežití kuomintangského režimu na Taiwanu nejen tím, že zablokovaly Taiwanskou úžinu flotilou svých válečných plavidel. V 50. letech poskytly Taiwanu bezprecedentní hospodářskou pomoc, která významně změnila tvář ostrova. 

Pagoda Cien u jezera Slunce a MěsíceDíky způsobu, jakým jsme o situaci ve východní Asii informováni sdělovacími prostředky, máme Taiwan zafixovaný jako baštu demokracie. Nebylo tomu tak ale vždy. Až do r. 1986 hospodařil Kuomintang na Taiwanu jako jediná totalitní strana a tato totalita měla všechny rysy totality, jak je známe u nás. Všechna negativa byla navíc znásobena tím, že se Čínská republika formálně nacházela ve válečném stavu, život společnosti byl omezen zákonem o výjimečném stavu a podle toho vypadaly i tresty vyměřené všem, kdo se dostali do sporu se státní mocí. 

Odpor starousedlíků proti KMT-přivandrovalcům nabyl během 50. let formu úsilí o vytvoření nezávislého státu. KMT-vláda trvala na iluzi, že je jedinou zákonnou vládou celé Číny (včetně Tibetu a Vnějšího Mongolska, dnešní Mongolské republiky) a hnutí za nezávislý Taiwan decimovala nejen prostřednictvím orgánů státní moci, ale především pomocí rozbujelého aparátu tajné policie. Režimu nepohodlné osoby byly internovány na odlehlých ostrovech v Pacifiku. (Taiwanské gulagy na Orchidejovém ostrově dnes slouží jako turistická atrakce.) Na rozdíl od hospodářské situace, která se díky americké pomoci vyvíjela velmi úspěšně, byla tedy vnitropolitická situace až do konce 80. let značně neutěšená. 

Dnes, kdy se ČLR postupně stává jednou ze světových velmocí, je až neuvěřitelné, že až do počátku 70. let většina významných aktérů světových dějin předpokládala, že pekingský režim nepřežije. Ve většině metropolí a v OSN zastupovala celou Čínu kuomintangská vláda v Taipei. Teprve na počátku 70. let se situace začala pomalu měnit. V r. 1971 musel reprezentant taipeiské vlády opustit křeslo čínského zástupce v OSN a na jeho místo usedl delegát ČLR. Podle zásady, že existuje pouze jedna Čína, museli taiwanští diplomaté postupně odejít ze všech zemí, jejichž vlády uznaly vládu v Pekingu. 

Brána Památníku demokracieVýznamnou postavou novodobých dějin Taiwanu je syn Čankajška Jiang Jingguo (Ťiang Ťing-kuo). Po smrti otce v r. 1975 zastával obě nejvyšší funkce – státní i stranickou. Přestože právě on je považovaný za architekta policejního režimu, který Taiwan deptal více než 30. let, byl to právě on, kdo včas pochopil, že je tato situace neudržitelná, a dokázal prosadit postupnou liberalizaci vnitropolitického života ostrova. V tom je zásadní rozdíl mezi totalitou na Taiwanu a ve východní Evropě. Kuomintang pod vedením Jiang Jinggua měl sílu vzdát se svého privilegovaného postavení dobrovolně. 

Od poloviny 80. let probíhá na Taiwanu proces postupné demokratizace. Nejdůležitějšími událostmi je povolení opoziční politické strany v r. 1986, zvolení rodilého Taiwance Li Teng-hui (Li Denghui) prezidentem Čínské republiky v r. 1988, zrušení výjimečného stavu a zvolení Národního shromáždění 2. funkčního období v r. 1991. (Po příchodu na Taiwan v r. 1949 přijal totiž KMT zásadu nevolit nové orgány státní moci, dokud se KMT nevrátí na pevninu. Na konci 80. let byla tato zásada neudržitelná. Většina poslanců zvolených na pevnině v r. 1948 buď již zemřela, nebo nebyla schopná z důvodu stáří funkci vykonávat. Tím, že KMT dovolil zvolit Národní shromáždění 2. funkčního období, přiznal de facto porážku své dosavadní politiky.)

Současný stav

Na rozdíl od východní Evropy, kde měl rozpad totalitních vlád podobu jednorázové akce, odcházela taiwanská totalita postupně. Její odchod byl provázen mj. i tzv. „zaplňováním bílých míst v historii“, to znamená, že se mohlo začít kriticky hovořit a psát i o všech negativech, jimiž kuomintangská totalita ztrpčovala život obyvatelům ostrova. Mimo jiné teprve v 90. letech se smělo nahlas promluvit o povstání v r. 1947 a o mnoha dalších podobných událostech, které byly do té doby tabu. Strana demokracie a pokroku, jež vznikla v r. 1986 jako první opoziční strana, dnes soupeří o moc s reformovaným Kuomintangem. Jejich síly jsou poměrně vyrovnané. Zásadní rozdíl mezi oběma nejsilnějšími politickými stranami je v jejich vztahu k pevnině. Strana demokracie a pokroku zdůrazňuje taiwanskou výlučnost, zatímco Kuomintang zdůrazňuje hanské (čínské) kořeny. Obě strany si ale uvědomují, že za současné situace není možné ani sjednocení s pevninou ani jednoznačné prohlášení Čínské republiky na Taiwanu samostatným státem. Strana demokracie a pokroku však usiluje o samostatné postavení na mezinárodní scéně, především v OSN a v četných mezinárodních organizacích. Mnohde je to neřešitelný problém, jinde, například v Mezinárodním olympijském výboru, se našlo kompromisní řešení. V zemích, jejichž vlády uznávají diplomaticky ČLR, udržuje Taiwan úřady, které nemají statut diplomatické reprezentace, ale ve skutečnosti ji úspěšně suplují.

Taipei s věží Taipei 101Evropa, stejně jako USA, je zvyklá nahlížet řešení problémů ve vztazích mezi státy a národy výlučně z pohledu vojenské konfrontace. Proto je u nás řešení taiwanské otázky většinou zjednodušeno na analýzu poměru vojenské síly. Přitom nám uniká, že v tomto případě máme co do činění s národem, který uvažuje poněkud jinak. Aniž si to uvědomujeme, i přes všechnu antagonistickou rétoriku a zbrojení jsou obě strany Taiwanské úžiny ekonomicky i kulturně již natolik provázané, že jakákoli vojenská konfrontace je jen těžko možná. Na Taiwanu žije cca 22 milionů lidí, z nichž většina má kořeny na pevnině. S výjimkou nepatrného množství příslušníků domorodých kmenů hovoří všichni standardní čínštinou, případně některým z dialektů čínštiny. Podle posledních údajů jeden milion subjektů investuje na pevnině. Kromě vzájemných kontaktů podnikatelů jsou povoleny turistické výměnné akce, cesty za příbuznými, vzájemné návštěvy kulturních a náboženských delegací atd. Spíše než na poměru vojenských sil závisí budoucnost vztahů mezi Taiwanem a čínskou pevninou na vnitropolitickém vývoji na obou březích Taiwanské úžiny. 

V lednu r. 2008 se konaly parlamentní volby, v nichž jednoznačně (získala přes 70 % hlasů) zvítězila strana Kuomintang. V březnu téhož roku se konaly volby prezidentské, které do funkce uvedly kuomintangského kandidáta Ma Ying-jeou. (Dosavadní prezident, předseda Strany demokracie a pokroku Chen Shui-bian byl obviněn z defraudace obrovského množství státních prostředků a zbaven svobody.) Hlasováním v lednu a březnu 2008 dali obyvatelé ostrova najevo, že si nepřejí definitivní odtržení ostrova od mateřské pevniny, ale postupnou normalizaci vztahů. Ta zatím úspěšně pokračuje za nezájmu světových sdělovacích prostředků, neboť její nedramatický vývoj není mediálně zajímavý.

Fotogalerie k článku
Katalog 2017/18 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů