Hlavní město provincie Fárs, která je srdcem Persie. Podle jména této provincie získal jméno jazyk Íránu – fársí (perština). Šíráz je pověstný krásou růží, žen a perštiny… a také básníky. Bývá nazýván městem básníků. Žili zde dva významní perští básníci – Háfez a Sa´dí. Město se nalézá v zeleném údolí obklopeném horami, v nadmořské výšce 1600 m.
Rozvoj Šírázu spadá do 9. a 10. století, byl na čas hlavním městem Persie. Ve 12. a 13. století patřil k největším perským městům. V 18. století za vlády Karíma Chána Zanda se stal znovu na krátkou dobu hlavním městem. Z této doby rozkvětu pochází většina stavebních památek – bázáry, mešity, citadela, cesty i zahrady. Po porážce zandské dynastie Áqá Muhammadem Chánem z dynastie Qádžárovců v 19. století ztrácí Šíráz na významu a hlavním městem se stává Teherán.
Zahrady
Jsou nedílným prvkem perského umění. V pouštní vyprahlé krajině představují ráj, místo, které je místem odpočinku. Zahrady se vyznačují přísným geometrickým uspořádáním, systémem pravoúhlých vodních kanálků, které rozdělují zahradu na čtyři části – čahárbágh (čtyřzahrada).
Bághe Eram (Rajská zahrada)
Nalézá se v západní části města. V centru zahrady je postaven dvouposchoďový pavilon z doby Qádžárovců. Galerie je otevřena do zahrady. Místnosti jsou zdobeny malbami a sklíčkovou výzdobou.
Bághe Narendžestán
Pavilon v zahradě byl vystaven v pozdní qádžárovské době, v r. 1881, na příkaz Mírzy Ebrahíma Chána. Dům je postaven ve směru k Mekce, což je oblíbený směr v Persii nejenom pro mešity. Z otevřené galérie bohatě zdobené sklíčky a zrcátky je krásný pohled do zahrady. Dvouposchoďová stavba je nádherně zdobena malbami, na kterých je patrný evropský vliv. Od r. 1965 je v opatrování Asijského institutu Šírázské univerzity.
Árámgáhe Sa´dí (Hrobka básníka Sa´dího)
Sa´dí (1209–1291) se narodil i zemřel v Šírázu. Je znám jako básník cestovatelů, protože procestoval během třiceti let Střední východ, severní Afriku a Indii. Po skončení cest se usadil v Šírázu a psal verše i prózu, do které se promítly jeho zkušenosti, humor i vztah k životu. Proslavila ho sbírka Golestán (Růžový sad) a sbírka Bústán (Ovocný sad). Jeho mauzoleum nechal opravit v r. 1808 Karím Chán Zand. Později bylo přestavěno v 50. letech minulého století do dnešní podoby.
Árámgáhe Háfez (Hrobka básníka Háfeze)
„Vstaň, Sákí, den začíná.
A pospěš, čas se řítí jako lavina.
Dřív než se proradný svět změní v trosky,
ať je – dík růžovému vínu – i ze mne ruina.
Třpytí se východ slunce v plné číši.
Ne, neužije slasti, kdo k ránu usíná.
Jen s plným pohárem přijď ke mně na návštěvu.
Ctnost neznám, moje duše nechce býti nevinná
a z mého prachu kéž by udělali džbán,
abych už nikdy nebyl bez vína.
Jest pravá cesta zbožnosti: hold vínu.
Háfezi, vzhůru, pobožnost začíná.“
Háfez (1324–1391) se narodil, žil i zemřel v rodném Šírázu. Psal lyrické básně, působil jako kaligraf a učitel. Za jeho života došlo k ničivému vpádu Tamerlána do Íránu, při němž byla poničena i provincie Fárs. Tyto události byly zdrojem pesimismu zaznívajícího z Háfezovy poezie. Jeho básnické jméno Háfez svědčí o tom, že znal Korán zpaměti, dostalo se mu islámského vzdělání, ale asi přikázání víry nebral moc vážně, o čemž svědčí mnohé z jeho veršů. Navzdory islámskému zákazu pití opojných nápojů, ve svých básních hojně opěvuje víno. Motiv lásky k vínu, které symbolizuje lásku k Bohu je velmi častý v mystické poezii. Ne všechny verše o víně však lze mysticky vykládat.
Háfez byl pohřben v zahradě po něm zvané háfezíje. Jeho mauzoleum bylo vystavěno v letech 1936–38. Kopule nad náhrobkem symbolizuje dervíšskou čapku. Mramorový náhrobek pochází z doby vládce Karíma Chána Zanda a jsou na něm kaligraficky napsány dva Háfezovy ghazaly (lyrické verše).
Arge Karím Chán Zand (Citadela)
Nechal ji vystavět Karím Chán Zand. Nachází se v ní malé muzeum.
Múzeje Párs
Jedná se o malou bohatě zdobenou, oktagonální stavbu z doby zandské dynastie. Karím Chán Zand zde přijímal zahraniční diplomaty. Podle poslední vůle tohoto vládce se po jeho smrti stala tato stavba jeho mauzoleem. Mohammad Áqá Chán Qádžár znesvětil toto místo a nechal přenést jeho ostatky do paláce Golestán v Teheránu. Na místě, kde byl Karím Chán pohřbený, leží jeho rezavý meč.
V současné době je zde malé muzeum provincie Fárs, v němž jsou umístěny velmi rozmanité exponáty. Najdete zde Korán, který psal Muhammadův bratranec a zeť Alí, prehistorické nálezy i islámskou keramiku z 11.–13. století či lorestánské bronzy.
Bázáre Vaqíl
Zastřešený bázár je také dílem Karím Chána. Je doposud rozčleněn do částí podle jednotlivých řemesel. Na jeho konci se nalézá Saráje Mošír, zvaný též Saráje Honar. Býval centrem obchodních transakcí bázáru. Je postaven v originálním íránském stylu, prodávají se zde umělecké kousky i turistické zboží.
Masdžede Vaqíl
Tato mešita byla dokončena v r. 1773. Má pouze dva ívány namísto obvyklých čtyř. Ívány i zeď kolem nádvoří jsou zdobeny kachlíky, v šírázském stylu haft rangí (sedm barev) 18. století. Převládá růžová barva a květinové motivy. Zimní modlitebna (šábestán) se nalézá za jižním ívánem. Její strop je nese 48 sloupů se spirálovitým vzorem.
Masdžede Šáhe Čerágh
Tato mešita je nejposvátnějším poutním místem Šírázu. Je v ní pochovám Sejjed Ahmad, zvaný Šáhe Čerágh (Král lampy), bratr Emáma Rezy. Zemřel v Šírázu v 2. polovině 8. století. Mešita a hrobka byly přestavovány mnohokrát. Masivní stříbrné dveře a sklíčková výzdoba hrobky jsou prací z 19. století. Před několika lety byla mešita s hrobkou uzavřena pro nemuslimy.
Masdžede Džáme Attíq (Stará páteční mešita)
Páteční mešita je nejstarší stavbou starého města. Byla stavěna na konci 9. století. Byla poničena při zemětřeseních, mnohokrát přestavována, takže nejstarší částí v současné době je Chodá Cháne (Dům Boží), uprostřed nádvoří. Tato stavba sloužící na uložení výtisků Koránu pochází z r. 1351. Má tvar Ka´by v Mekce. Nápis v kaligrafickém písmu suls je dílem vyhlášeného kaligrafa Jahjá as-Súfího al-Džamálího. Íván je zdoben mozaikou ze 16. století z doby safíjovského vládce Solajmána.