Základ indonéské kuchyně tvoří jednoznačně rýže. Zajímavé je, že Indonésané za hlavní jídlo považují rýži a ne různé omáčky, masa a zeleninu, jak je tomu u nás. Pro Indonésana je rýže jídlo, naproti tomu vše ostatní na talíři je příloha (pauk-lauk). Díky tomu není neobvyklé dostat steak s hranolky, ale i na tomto talíři se objeví obligátní bílý kopeček rýže. Indonésan se zkrátka nebude cítit sytý, dokud se nenajedl rýže. Kde je půda méně úrodná, nahrazuje rýži kasava (hlízovitá rostlina původem z jižní Ameriky), v horách Západní Papuy jsou to sladké brambory, na Molukách pak ságo (škrobnatá dřeň místní palmy). Vzhledem k ostrovnímu charakteru Indonésie je samozřejmou součástí místní kuchyně široká nabídka ryb a mořských plodů. Vzhledem k většinové muslimské populaci je nejčastějším masem drůbež, hovězí a kozí maso. S vepřovým se ale běžně setkáme mezi křesťany, v čínských komunitách a na převážně hinduistickém Bali. Místní specialita, babi guling, sele grilované na rožni a polévané kořeněnou směsí, je mezi gurmány vyhledávanou pochoutkou.
Výběr zeleniny je v Indonésii velmi bohatý, běžně je na trhu k dostání baklažán, vodní špenát (kangkung), luštěniny, papriky, rajčata, zelí, kapusta a rozmanité druhy tykve. Přes veškerou rozmanitost je nejběžnějším zeleninovým pokrmem v restauracích pokrm cap cay – smažená zeleninová směs. Oblíbenou surovinou k přípravě jídel jsou také výrobky ze sóji – tofu a tempeh. Výběr ovoce je taktéž velmi pestrý. Vedle běžných banánů, kokosů, papáje či ananasů je možno koupit (pokud je právě sezona) i méně běžné druhy, jako je hadí ovoce, avokádo, rambutan (ovoce podobné chuťově liči, s povrchem připomínajícím vlasy), karambolu či plody chlebovníku. Kapitolou samou pro sebe je durian, ovoce s trnitou slupkou vyznačující se v době zralosti výrazným zápachem, jež stojí za v JV Asii častým zákazem vnášet plody durianu do budov.
Nepostradatelnou součástí indonéské kuchyně je koření, za nímž sem v minulosti mířili asijští obchodníci a o něco později evropští dobyvatelé. Běžné je karí, často v jídle nechybí pálivé papričky. Typickou chuť indonéským jídlům dodává také zázvor, česnek, limetky, citrónová kůra, skořice a kurkuma. V některých regionech se koření také hřebíčkem a muškátovým oříškem. Velmi často je používáno kokosové mléko, zejména pro přípravu různých omáček. Místní karí se rozlišuje dle přípravy na „suché“ (rendang) a „mokré“ (gulai). K jídlu se často používají různá dochucovadla, například sójová omáčka – sladká a hustá (kecap manis), nebo slaná a řídká (kecap asin). Na velice pálivou směs vyrobenou z papriček a dalšího koření, sambal, si většinou návštěvník ze Západu musí postupně zvykat.
Za téměř národní jídlo je považována smažená rýže s kousky masa a zeleninou případně s vejcem, nasi goreng. Vařená rýže s různými omáčkami a přísadami je pak označována jako nasi campur (doslova „míchaná rýže“). Běžná je také dušená zelenina s arašídovou omáčkou, pokrm označovaný jako gado-gado. Arašídovou omáčkou bývají také často polévány místní špízy saté. Indonéské polévky mívají často podobu vývaru, sytost jim přidávají různé nudle, knedlíčky a další ingredience. Velmi chutné jsou například nudlová polévka soto či polévka s knedlíčky, bakso.
Příprava jídel samotná bývá většinou jednoduchá – maso se často griluje na dřevěném uhlí, nejčastěji se ale smaží nebo peče na pánvi. Zelenina bývá vařená či dušená, často připravovaná za použití kokosového mléka. Regionální kuchyně se většinou spíše liší použitými ingrediencemi než způsobem přípravy. Za velice vytříbenou platí kuchyně balijská, velmi specifická a vyhledávaná je sumaterská kuchyně padangská (masakan padang). Ta trošku připomíná český systém „hotovek“. V padangských jídelnách jsou již uvařená jídla vystavena ve skleněných vitrínách v rozličných kastrůlcích, hrncích a na talířích. Jídelníček zde neexistuje, příchozí prostě ukáže na pokrm, který se mu líbí. Milovníci zákusků taktéž nebudou v Indonésii zklamáni – běžně k dostání jsou vynikající drobné zákusky (kue) a také zmrzlina, vyráběná z různých druhů ovoce.
Přestože je Indonésie zemí tolerantní, pití alkoholu bývá někdy problém – na jeho požívání na veřejnosti není příliš příznivě nahlíženo. Ve velkých městech bývá atmosféra uvolněnější, často je k dostání slušné pivo Anker a Bintang. Lihoviny se v Indonésii konzumují velmi málo, byť jsou oblasti, které se liší. Na venkově se dá často sehnat palmové víno (tuak), u něhož se obsah alkoholu liší láhev od láhve. Ještě silnějším alkoholem je rýžové víno (arak) nebo rýžová pálenka (sopi). Indonéská káva je světově vyhlášená a je i mezi místními oblíbeným nápojem. Připravuje se jako náš „turek“, přičemž Indonésané nešetří cukrem a často i kondenzovaným mlékem a nedokáží pochopit, že někdo může pít kávu hořkou. Velmi speciálním druhem kávy je takzvaná kopi luwak, která je vyráběna tak, že kávová zrna se nechají projít trávicím traktem ovíječe skrvnitého. Pití čaje je v Indonésii běžné, nečekejte ale vysokou čajovou kulturu podobnou například Číně – čaj se pije především černý, buď silně slazený, nebo naopak hořký. Místní džusy, vyráběné z čerstvého ovoce jsou výborné kvality a osvěžující, totéž se týká míchaných ledových nápojů – všechny začínají slovem es, označujícím led. U všech ledových a čerstvě mačkaných nápojů je třeba dobře zvážit hygienické podmínky, v jakých se konkrétní daný nápoj připravuje.
Etiketa stravování je obecně v Indonésii stejná jako na Západě. V indonéských domácnostech a levnějších jídelnách je možné jíst rukama – z rýže se uhněte hrudka, která se namáčí do omáčky. V rohu jídelny bývá umyvadlo k umytí rukou.
