Od středověku po 19. století
Nejstarší informace o Bruneji pocházejí z čínských dokumentů z 6. století, kdy obchodníci zmiňovali obchodní styky se státem Pu-Ni. Informace pocházející od arabských a čínských kupců ze 7. století zmiňují v oblasti existenci hinduistického státu Vijayapura, založeného za přispění Funanské říše. Než se islám v ostrovní JV Asii stal dominantním náboženstvím, brunejské území se nejdříve nacházelo ve sféře vlivu Šrívidžaje, sumaterské námořní říše, a poté javánské říše Majapahit (viz ostatní kapitoly) a bývalo jejich vazalem.
Po přijetí islámu a zřízení sultanátu nastal rychlý vzestup Bruneje – období mezi 15.–16. stoletím bývá označováno za zlatý věk Bruneje, zejména doba pod vládou sultána Bolkiaha (1485–1528). Sultanát v této době ovládal rozsáhlá území – jak již bylo zmíněno, vedle celého Bornea i ostrovy v Suluském moři, tedy dnešní jižní Filipíny. Územní expanzi sultanátu zastavila až přítomnost nových sil v regionu – Portugalců a především Španělů, kteří si svou základnu zřídili právě na ostrovech, které nazvali Filipínami. Brunej se ve stejné době zmítala v bojích o následnictví a jeden z potenciálních následníků odjel do Manily, aby mu Španělé pomohli mocenský boj vyhrát, oplátkou nabízel přijetí vazalského vztahu vůči Španělsku. Navzdory technologické převaze Evropanů a jejich snaze sultanát porazit tato intervence skončila neúspěchem – krátce po dobytí hlavního města sultanátu, Kota Batu, vypukla epidemie cholery a Španělé se vrátili do Manily. Brunejský sultanát pak přetrval v mírně zmenšeném územním rozsahu až do poloviny 19. století, kdy začala expanze Britů v regionu.
Britské Borneo a Brunej jako britský protektorát
Britové zásadním způsobem změnili situaci v oblasti. Postupem času se sultán musel vzdát rozsáhlých území (v rozsahu dnešního Sarawaku a Sabahu) ve prospěch Britů, respektive rodiny Brookeů – tzv. bílých rádžů ze Sarawaku – a britské těžařské společnost North Borneo Chartered Company. Sultán navíc byl nucen podepsat řadu nevýhodných dohod s Brity, a nakonec se i zbytek území r. 1888 stal britským protektorátem. V r. 1890 byla uzavřena další nucená smlouva s Brity, kdy předání území v okolí řeky Limbang prakticky rozdělilo již tak okleštěný sultanát na dvě části. R. 1906 byl do Bruneje dosazen britský rezident s podobnými pravomocemi jako jinde v Malajsku, tzn. sultán zůstal pouze formálním vládcem nad svým územím. R. 1929 byla objevena naleziště ropy, která představovala základ budoucího bohatství země. Na to si ale ještě Brunej měla poměr ně dlouhou dobu počkat, během 2. světové války zemi okupovali Japonci, kteří se zde vylodili nedlouho po útoku na Pearl Harbor, konkrétně 16. prosince 1941. Také období po skončení války bylo neklidnou dobou. Samotná těžba tak v důsledku války a dalších okolností začala až r. 1957. To bylo krátce před vznikem Malajsijské federace, kde se počítalo s Brunejí jakožto jedním z účastnických států. Otec současného brunejského vládce, sultán Omar Saifuddien, ale rozhodl, že Brunej zůstane britským protektorátem a peníze z ropy zůstanou Bruneji, namísto aby proudily do ostatních koutů nově vznikající Malajsie. Nutno podotknout, že dnešní Brunejci jsou za toto rozhodnutí tehdejšímu vládci vděční.
Po skončení 2. světové války Brunej zůstávala britským protektorátem a teprve od r. 1953 se začalo pracovat na nové ústavě, která byla dokončena r. 1959. Země se zotavovala z válečných útrap, za pomoci příjmů z ropy se rychle zlepšovala infrastruktura a také se objevily první úvahy o možné plné nezávislosti pod vládou sultána. R. 1962 v Bruneji proběhly volby, které s drtivou převahou vyhrála opoziční strana Ra´ayat – když sultán ale odmítl novou vládu pustit k moci, v zemi vypuklo ozbrojené povstání, který bylo potlačeno za pomoci britských sil. Sultán následně vyhlásil výjimečný stav, jenž v „domě míru“ přetrvává dodnes. Sultán Omar Saifuddien r. 1967 předal moc svému synovi, současnému vládci, sultánovi Hassanalovi Bolkiahovi (celým jménem sultán Haji Hassanal Bolkiah Mu‘izzaddin Waddaulah ibni Al-Marhum Sultan Haji Omar Ali Saifuddien Sa‘adul Khairi Waddien). Ten stejně jako jeho otec usiloval o rozvoj země především za pomoci financí plynoucí z těžby ropy a zemního plynu. V r. 1984 sultán Bolkiah poměrně neochotně vyhlásil úplnou nezávislost země na Británii, byť dlouhá společná historie a sultánovo vzdělání na prestižních britských školách dodnes usnadňují panující nadstandardní vztahy mezi bývalým protektorátem a Británií.
Nezávislá Brunej. Současnost a budoucnost
Po vyhlášení nezávislosti se země vydala směrem k silnému konzervatismu, založeném na ideologii ochrany tradičních malajských hodnot. Tato ideologie, která by měla představovat základní hodnotové vodítko pro obyvatele Bruneje, se nazývá Melayu Islam Beraja (malajská islámská monarchie; zkráceně často také MIB). Hlavní prvky této ideologie dávají důraz na malajskou kulturu, islám a loajalitu k monarchii, respektive sultánovi. V souvislosti s MIB byl r. 1991 zakázán prodej alkoholu v zemi a od r. 1992 se staly ideje této doktríny povinným učebním předmětem na školách. Výměnou za utužující se konzervatismus a potlačení občanských práv a svobod státu se sultán svým poddaným odvděčil plnou zaměstnaností, rychle rostoucí životní úrovní a odpuštěním platby všech daní. Brunej se měla stát vzorovým islámským státem.
Systém „cukru a biče“ dlouhou dobu velmi dobře fungoval – v Bruneji dlouhá léta neexistovala nezaměstnanost, zločinnost byla neznámým pojmem. V poslední době se ale objevily zprávy o malé, ale zvyšující se nezaměstnanosti a nespokojená mládež dokonce spáchala i několik drobných přestupků a zločinů, věc dříve v Bruneji neslýchanou. V souvislosti se zmíněnými jevy se objevovaly náznaky, že v Bruneji začaly pomalu probíhat kontrolované reformy. R. 2004 byla po celých 20 letech obnovena legislativní rada a sultán přestal být úplným samovládcem. Prozatím sice všichni členové rady pocházejí z řad sultánovy rodiny nebo blízkých přátel, změna ústavy ale do budoucna slibuje, že 15 z celkových 45 členů rady bude volených. O uvolňujících se poměrech svědčí i to, že opoziční vůdce Muhamad Yasin Abdul Rahman, uvězněný za svou roli během povstání r. 1962, dostal povolení založit novou opoziční stranu – Stranu národního rozvoje. Navzdory určitému uvolnění poměrů je ale očividné, že sultán nehodlá otěže moci uvolnit příliš. Spolu s reformními kroky dokázal prosadit i „pojistky“ typu dodatku do ústavy, že sultán nemůže chybovat v osobním životě či oficiální funkci. O „bezchybném fungování“ osobního života stárnoucího sultána svědčí svatba a zanedlouho i rozvod s malajskou novinářkou (o 33 let mladší než sultán), vlastně již jeho třetí ženou. Se svou první chotí je dodnes ženatý, s druhou ženou (bývalou letuškou Brunejských aerolinií, opět výrazně mladší) se nechal rozvést r. 2003. Při obou rozvodech nechal své bývalé ženy zbavit všech původních titulů, příjmů a poct, kterými je dříve velkoryse zahrnul.
O tom, že sultánská rodina navzdory schválenému dodatku o neomylnosti není bez chyb, svědčí také výstřelky současného sultána, jehož bohatství je astronomické. Hitem internetu jsou fotografie interiérů jeho zlatem vykládaného letounu B747 či záliba ve sbírání automobilů značek Rolls Royce, Lamborghini a dalších luxusních vozů, mnohdy vyráběných na zakázku. Jeho palác Istana Nurul Iman s 1800 pokoji je největší soukromá rezidence světa – všechny tyto pompézní ukázky bohatství jsou sultánovými poddanými přijímány jako odraz úspěchů země. Zvednuté obočí a povzdechy Brunejců ale vyvolává příběh sultánova bratra Jefriho. Jefri byl svým bratrem jmenován ministrem financí a přísloví o „kozlu zahradníkem“ v tomto případě získalo velmi drahý podtext – Jefriho útraty soukromých potěšení hrazené ze státních zdrojů brzy nabyly vpravdě epických rozměrů. Než jej sultán z funkce odvolal, princ Jefri dokázal utratit téměř 4 miliardy dolarů – tolik činil účet za mnoho přepychových rezidencí, několik hotelů, přibližně dvě tisícovky vozidel a devět soukromých letadel. Princ byl nucen r. 2004 zemi opustit s na jeho rozmařilý způsob života skromným platem 500 000 dolarů ročně, což sotva stačilo na uživení jeho pěti manželek a 35 dětí. Princ si ale i nadále užíval „svého životního standardu“, což spolu s přístupem k brunejským financím vedlo k soudním sporům ohledně částky chybějící ve státním rozpočtu, která přesahovala 16 miliard dolarů. R. 2006 byly sice spory urovnány a princův majetek obstaven a rozprodán, přesto pozůstatky této éry lze v Bruneji dodnes pozorovat v řadě prázdných budov, které pomalu pohlcuje divoká vegetace.
Navzdory excesům královské rodiny si většina Brunejců nestěžuje, neboť příjmy z ropy a benevolence sultána umožňují většině obyvatel užívat si vysokého standardu života. Skoro vše je v Bruneji bezplatné – ať už se jedná o přístup ke vzdělání, sportovní aktivity, zdravotní péči, levné půjčky či dotované nákupy (včetně aut). Pracovní týden je krátký, výše minimálního příjmu v porovnání s okolními zeměmi vysoká a Brunejci nemusejí platit žádné daně. Zásoby brunejské ropy a zemního plynu, před nedávnem rozšířené o další naleziště objevené při geologických průzkumech, této malé zemi vydrží ještě dlouho. A do té doby může příběh o pohádkově bohatém tropickém sultanátu pokračovat…