Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Když jsem před téměř pěti lety poprvé vstoupila na indonéskou půdu, právě začínal postní měsíc ramadán. Tehdy mě čekal rok studia indonéského jazyka v Bandungu na západní Jávě.

Muslimské ženy z YogyakartySice jsem zaznamenala, že označení Paris van Java, jak se městu začalo říkat v době holandské nadvlády, už k dnešní moderní, a přitom zanedbané metropoli v horách moc nesedí, a že možností, kde se přes den lze najíst, moc není, přesto jsem si na nějaká větší omezení stěžovat nemohla. Pak se blížil Lebaran, dvoudenní svátek, který ukončuje půst. Lebaran je ryze indonéský ekvivalent pro arabský termín Eid-Al-Fitr, taktéž do indonéštiny přejatý jako Idul Fitri.

A tu nastal problém. Tedy ne v tom smyslu, že bych snad neměla tyto významné dny s kým oslavit. Ve škole jsem dostala dokonce dva týdny volna a chtěla jsem je využít k cestování. To je ovšem během Lebaranu pořádný oříšek! Ze zhruba 250 milionů obyvatel Indonésie jich je
necelých 90 % muslimů. Mešita Kapitan Keling na PenanguA tito věřící chtějí na svátky k rodinám, utéct z města na venkov, kde pak budou následujících pár dní hodovat a navštěvovat své příbuzné. Lebaran jsem přejmenovala na stěhování národa. Tento „návrat“ domů k rodině především za účelem oslav velkých svátků, jako je právě Lebaran, se říká mudik.

Pro cestovatele neznalého místních poměrů může Lebaran přinést nejedno nepříjemné překvapení. Letenky a jízdenky na autobus či vlak jsou pro toto období dražší než obvykle a také rychle vyprodané. Nápad koupit jízdenku last minute se tu opravdu nevyplácí, nikam se nedostanete. Další problém pak působí samotná doprava. Dopravní zácpy se najednou rozšiřují z center měst za jejich hranice a na venkov, hlavní tahy jsou neprůjezdné i hodiny. Ten, kdo letí nebo jede vlakem, má větší štěstí.

Já jsem nakonec samotné svátky strávila v pro mě nečekaně liduprázdném Bandungu a na výlet do Jogjakarty na střední Jávě vyrazila Pouliční výroba košíčků ketupatautobusem v době, kdy se naopak většina občanů opět vracela domů.

Jak tedy Lebaran probíhá? V předvečer prvního svátečního dne se z mešit a modliteben začne ozývat takzvaný takbiran, jímž se běžně označuje muezzinovo svolávání k modlitbě. Ovšem tentokrát se reproduktory nevypnou až dlouho do noci a kolikrát lze kromě muezzina slyšet i malé děti. Na mnoha místech také plnými ulicemi prochází dětské průvody plné masek a obrovských figurín, nejlépe za zvuku bubnů.

Na druhý den brzy ráno se mešity, ač jindy i poloprázdné, zaplní svátečně oblečenými věřícími, kteří jdou vykonat modlitbu Eid. Po návratu domů pak začínají ty pravé sváteční oslavy. Velmi důležitým prvkem svátků je být pospolu s bližními, a tak se blízké i vzdálenější rodiny a sousedé navštěvují, což může trvat hodiny i dny. Nejčastěji jsou to mladí, kteří navštěvují starší generace rodinných komunit. Při takových setkáních si všichni popřejí vše nejlepší a hlavně se navzájem žádají o odpuštění za své případné špatné skutky. A aby bylo na tyto vyčerpávající aktivity dostatek energie, mají hostitelé
Rýžové knedlíčky ketupat pro hosty připraveny nejrůznější pokrmy typické právě pro Lebaran.

Už několik dní před svátky si lidé buď sami doma vyrábí či nakupují od jiných tzv. ketupat. To jsou uzavřené košíčky krychlového spletené z listů kokosové palmy. Košíčky se pak plní rýží a vaří ve vodě. Výsledkem jsou tvarurýžové knedlíčky, které slouží jako příloha k dalším pokrmům. Jedním z nich je například opor ayam, tedy kari omáčka s kuřecím masem. Mnoho Indonésanů ale vaří i jiná jídla, podle vlastní chuti a finančních možností. Také nesmí chybět všemožné sladkosti, ať už domácí výroby či kupované ve velkém v obchodech ještě před svátky. Mezi různými sušenkami a koláčky ovšem hrají prim kešu oříšky a především importované sušené datle. Datle, které jinak během roku v obchodech nejsou moc k vidění, jsou velmi oblíbenou pochutinou už během měsíce ramadánu, tvoří ale také nedílnou součást oslav.

Dalším zvykem je nákup nového oblečení a obuvi, které si pak věřící oblékají ve sváteční dny, či obdarovávání dětí novými bankovkami.Rodinné setkání při Lebaranu

O dva roky později, když už jsem žila právě v Jogjakartě, jsem se rozhodla jet na svátky s tehdejším přítelem k němu domů. Čtyřhodinovou cestu do jeho rodné vesnice jsme zvládli brzy ráno a dorazili právě po modlitbě Eid. Téměř celý den jsme pak strávili přejížděním na motorce mezi domácnostmi mnoha příbuzných, povídáním, focením a nekonečným jedením. Tři dny na venkově stačily a já se pak sama vracela autobusem po ucpaných silnicích do Jogjakarty. Přestože to byla zkušenost zajímavá, jednou stačilo. I když, nikdy neříkej nikdy...

30. 8. 2013
text: Kateřina Kulhánková
foto: K. Kulhánková a China Tours

Související články

Zajímavé zájezdy

Katalog 2017 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů