Ženský i mužský svět, jakkoli to tak navenek nemusí vypadat, je stále ještě dost oddělený, zejména v tom smyslu, že se k sobě opačná pohlaví neumějí chovat, resp. mají velký problém spolu komunikovat. Problém může být již ve snaze separovat děvčata od chlapců během školní docházky, kdy na navazování kontaktů děti stejně nemají příliš času, protože jsou nadměrně zatěžovány ve školách. Zde se kruh společnosti de facto uzavírá, protože aby byl člověk ve společnosti uznáván a vážen, musí k tomu mít odpovídající postavení na pracovišti. To je však podmíněno absolventstvím na prestižní univerzitě a na univerzitu jsou děti přijímány jen za předpokladu, že mají vynikající výsledky na střední škole. Říká se, že pro přijetí na prestižní vysokou školu musí středoškolák studovat tak pilně, že by neměl spát víc než 5 hodin denně…
Dalším fenoménem vycházejícím původně z myšlenky přísně hierarchizované společnosti, kde má každý své místo, je postava muže – živitele rodiny a matky – pečovatelky o děti. Ta je v Koreji dovedena k dokonalosti, i když kvůli stále se zvyšujícím životním nákladům stále více žen, zejména mladších a vzdělaných, chodí do zaměstnání. Korejská ekonomika stojí převážně na mužské pracovní síle, podle toho se samozřejmě odvíjí i potřeba výkonnosti (reálná pracovní doba se pohybuje přibližně v rozmezí 10–14 hodin denně, dovolená je přibližně 1 týden za rok). Dnes často diskutovaným problémem jsou např. náhlá úmrtí mužů středního věku na pracovištích z přepracování. Na pracovištích se taktéž hierarchizuje – např. podřízený by neměl opouštět pracoviště před odchodem svého nadřízeného nebo pouze s jeho svolením.
Z tohoto fenoménu pak pramení další společenské nešvary, jako např. snaha dívek vdát se za co nejvýkonnějšího pána, který by je byl schopný uživit. To předpokládá zejména fyzickou krásu, kvůli které je v módě podstupovat nejrůznější plastické operace – nejčastěji operaci očních víček, aby dívka vypadala jako evropská, či sesekání lícních kostí pro štíhlejší obličej. Tento trend samozřejmě vypovídá o postavení korejských žen, o zoufalém nedostatku sebevědomí, o společenském tlaku, který je na ně vyvíjen, a o naprosté nerovnoprávnosti mužů a žen. Dalším důsledkem tradic je technická nemožnost rozvodu, neboť žena se sama neuživí.
Důvodem honby za penězi ovšem není pouze výživa vlastní rodiny a získání obrovské sumy potřebné na vzdělání dětí, ale i povinnost postarat se o rodiče ve stáří. V Koreji příliš nefunguje důchodový ani jiný sociální systém či státní podpora. Sociální pomoc se tak často čerpá ze soukromých či náboženských organizací (které jsou ovšem také sponzorované svými členy) a jinak jsou potřební odkázáni na milost či nemilost svých příbuzných. „Nejhůře“ na tom bývá nejstarší syn, na kterého připadá právě povinnost starat se o rodiče. (V jeho rodině se pak konají, pokud je rodina dodržuje, i stále živé rituály spojené s kultem předků.) Z výše uvedeného pak vyplývá velké napětí a únava ve společnosti. Rozvrstvení společnosti také velmi pomáhá korejský jazyk, který rozlišuje šest úrovní vykání a tykání. Také proto mají Korejci obecně problémy s dialogem, nediskutují – jsou zvyklí buď nařizovat, nebo poslouchat příkazy. (Ale neplatí to samozřejmě stoprocentně.)
Kromě tohoto pozůstatku konfucianismu, který je v Koreji stále živý, jsou vyznávána i další náboženství či filozofické směry. Nejrozšířenějšími jsou buddhismus a křesťanství. Buddhismus zažívá velkou renezanci již od počátku 20. století a je zřejmá snaha obnovit a probudit v lidech původní smýšlení a víru, která byla od konce 14. století potírána. Existuje mnoho odnoží a buddhistických směrů, ať již meditatvního či doktrinálního buddhismu.
Mohutně rozšířeným náboženským směrem je také křesťanství, zejména protestantismus a různé jeho sekty. Nejen v Soulu, ale i v mnoha dalších městech do noci svítí stovky červených neonových křížů, které jsou připevněné na nejrůznější budovy, někdy více, někdy méně a někdy vůbec nepřipomínající křesťanské kostely. Do kostelů většinou chodí tatáž společnost, která žije v jeho okolí, a je nutno zdůraznit, že po mši se ještě většinou zůstává na společný oběd a domlouvají se vzájemné obchody apod. S naším křesťanstvím to příliš společného nemá, je však také otázkou, nakolik jsou Asiaté schopni pochopit víru v našem pojetí křesťanství, a na druhou stranu, nakolik jsme my, Evropané, schopni pochopit dálněvýchodní filozofii. Křesťanství je tam smíšeno s dalšími prvky a Korejci si ho vykládají „po svém“.
Kromě těchto velkých náboženských hnutí jsou stále živé tradice šamanismu a především kultu zakladatele Koreje – Tanguna. V některých horách jsou vystavěny svatyně, které jsou často navštěvovány, lidé tam chodí meditovat a obětovat, v jejich blízkosti bývají ubytovny pro poutníky.
