Po r. 1917 rozšířili řady již tak dost početné ruské komunity uprchlíci před bolševiky. Významná bělogvardějská emigrace zde vytvořila zajímavou symbiózu se sovětskými institucemi udržujícími chod železnice a jejich zaměstnanci. Rusové žijící ve 20. letech v Charbinu se podíleli na vzniku zcela osobité ruské kultury, jejíž význam není ještě zdaleka doceněn. Svým způsobem se na vzniku této kultury podílela i česká komunita. Byli to jednak zaměstnanci bývalých rakousko-uherských firem, kteří využili hospodářského rozkvětu této oblasti a našli zde dobře zajištěnou existenci, jednak legionáři, kteří dali přednost životu v Charbinu před návratem do vlasti. To všechno je minulost. Pamětníky těchto časů bychom dnes v Charbinu těžko hledali. Cizinci opustili Charbin z větší části po r. 1931, kdy čínský severovýchod okupovalo Japonsko, nebo po r. 1945, kdy se Charbin stal centrem severočínské osvobozené oblasti, z níž osvobozenecká armáda zahájila vítěznou protikuomintangskou ofenzívu. Dnes je Charbin typicky čínským městem – na jeho „ruskou“ minulost upomínají již jen dva pravoslavné kostely.
V zimě bývají v Charbinu velmi nízké teploty, které se ale snadno snášejí díky suchému klimatu. Místní vláda po vzoru japonského Sappora využívá této klimatické zvláštnosti k organizování atraktivních festivalů ledových soch. Přiveze do centrálního parku velké množství ledových kvádrů a vybídne umělce, profesionály i amatéry, aby na tomto kvalitním, leč pomíjivém materiálu zhmotnili své fantastické představy. Za snovým zážitkem z ledového festivalu přijíždí do Charbinu každým rokem víc a víc turistů. Díky tomuto festivalu a rovněž díky lyžařským areálům budovaným v bezprostředním okolí se Charbin stává zajímavou turistickou destinací.
