Toradžové

Krajina těsně před pravidelnou odpolední bouří

Izolovaná toradžská kultura přináší hodně zajímavostí, překvapením pro mnoho lidí určitě bude to, že se Toradžové hlásí z většiny k protestanství, malá část ke katolické církvi a ještě menší část k islámu. I když se k tomu mnohdy nepřiznávají, stále v nich však přežívá animistická víra aluk, která tvoří základ toradžské kultury a společnosti. Například celá společnost se tradičně dělila do tří kast – po příchodu holandských kolonizátorů ale už jen do dvou, protože právě Holanďané zrušili tu nejnižší – otroky. Vyšší vrstva obyvatelstva – šlechta – je spojena s domy, kterým se říká tongkonan. Jejich tvar připomíná buvolí rohy a krajina posetá krásnými tongkonany je právě typická pro oblast středo-jižního Sulawesi. Tongkonan se skládá ze tří "pater" (otevřená plocha, místnost, střecha), které odráží dělení vesmíru do tří vrstev v tradiční nauce aluk. 

Tongkonany ve vesnici Ke'te Kesu'

Malebná krajina Tana Toraja

Také tady můžeme narazit na kopec Gunung Nona, přezdívaný "erotická hora".

Mezi největší zajímavosti, s nimiž je etnikum Toradžů spjato, patří jejich pohřební rituály. Když toradžský člověk zemře, není všemu konec. Až do pohřbu je rodinou považován za pouze "nemocného" či "spícího". Tělo je po smrti balzamováno a zabaleno do tkané látky a zůstává v domě s rodinou, která v té chvíli připravuje důstojný pohřeb. Nasbírat prostředky na takovýto pohřeb však je záležitostí týdnů, měsíců či roků, protože toradžský pohřeb není žádnou skromnou záležitostí. Nejedná se o žádné smutné truchlení, ale naopak o velkou společenskou událost, na níž se schází obyvatelstvo ze všech okolních vesnic – stovky, někdy až tisíce lidí.  

Na pohřbu

Co je na pohřbu tak nákladného? Především zvířecí oběti, jejichž počet se odvíjí od bohatství a postavení rodiny. Na středně velkém pohřbu (700 účastníků), který jsem měl příležitost navštívit, se obětovalo 12 buvolů a okolo stovky prasat. Na pohřbech bohatých rodin to bývá ale podstatně více. Kromě toho se obětuje i drůbež, a to prostřednictvím kohoutích zápasů.

Buvolí trh

Kde takové buvoly seženete? V tom není problém, na okraji Rantepaa (13 000 obyvatel), jednoho ze dvou měst v oblasti, se každé úterý pořádá trh, kde jsou k dispozici stovky buvolů. Cena? Za jednoho vzrostlého buvola prý okolo 40 milionů rupií, tedy 80 tisíc korun. Není tedy divu, že rodina musí na pohřeb dlouho šetřit. Skládá se celé příbuzenstvo, především ale děti zesnulého. I to je důvodem, proč mívají Toradžové hodně potomků, obvykle okolo osmi.

Samotný pohřeb trvá několik dní, tento trval čtyři dny, ale může být i mnohem delší. Pohřbené paní bylo 104 let a nechala po sobě více než 100 vnoučat a pravnoučat. Zemřela před dvěma lety – tak dlouho trvalo, než rodina na důstojnou ceremonii našetřila. 

Řev prasat se při podřezávání rozléhá celou vesnicí.

Na pohřbu

Na toradžských ceremoniích (nejen na pohřbech) se tradičně podává jídlo pa'piong – nasekané maso s bylinkami upečené v bambusu, jehož příprava trvá několik hodin.

A co se s tělem děje po obřadu? Je uloženo do rakve a pak do hrobky. Těch existuje několik typů. Nejstarší způsob bylo věšění rakví na útesy. 

Zbytky rakví na útesech ve vesnici Ke'te Kesu', nejstarší mají až 1100 let.

Naprostou náhodou jsem svědkem toho, jak rodina přesouvá svého mrtvého člena do tongkonanu, kde bude ležet, dokud se nesesbírají peníze na pohřeb. Zemřel předevčírem. Na následující fotce si povšimněte sloupce buvolích rohů – ty pocházejí z obětovaných buvolů během pohřbů a naznačují prestiž a bohatství rodiny, totéž představují buvolí čelisti viditelné na druhém tongkonanu v pozadí.

Rakve chudších se místo na útesy umisťovaly do jeskyní.

Novější způsob pohřbívání (nejstarší způsob se používá asi 800 let) je ukládání do otvorů vytesaných ve skalách. Existují větší pohřebiště v ohromných skalách, kde jsou vytesány spousty otvorů, ale při cestování po oblasti běžně narazíme na mnoho menších balvanů u cesty, které jsou k tomuto účelu také využívány. 

Pohřebiště ve skále ve vesnici Suaya

Pohřebiště ve velkém balvanu za vesnicí Bori

Na následující fotografii lze vidět zhruba metr (často i víc) vysoké figurky ze dřeva. Ty se jmenují tautau a symbolizují daného zesnulého člověka; zdaleka ne každý si je ale může dovolit. Za prvé je jejich výroba velice drahá – čím vyšší společenský status, tím dražší dřevo si člověk může dovolit a tím více je tautau podobná člověku, kterého symbolizuje. Za druhé je vyžadováno, aby na každou vyrobenou tautau bylo obětováno 24 buvolů.

Tautau v jeskynním hrobě Tampang Allo

Menhiry ve vesnici Bori

Ještě starší tradice přežívají ve vesnici Bori. Před příchodem křesťanství bylo zvykem, že celá pohřební ceremonie probíhala dvakrát – jednou v samotné vesnici a jednou na tomto místě, kde se po ceremonii za zemřelého vztyčil menhir. Stejně jako tautau i vztyčení těchto kamenů bylo vázáno na dané obětiny. Největší z nich vyžadovaly obětování až stovky buvolů. Po přijetí křesťanství se ale většina obyvatel této tradice dvojího pohřbu vzdala.

 Děti ve stromech

Naprosto odlišným způsobem jsou pohřbívány děti, které zemřou, než jim vyrostou první zuby. Pro takové dítě je vydlabán otvor ve stromě, do něhož je uzavřeno. Věří se, že dítě čerpá sílu z mízy stromu namísto mateřského mléka a ve stromě roste až do věku šestnácti let, kdy jeho duše dospěje a vyvane. Jelikož se rány ve stromě časem zacelí a "dvířka" nakonec upadnou, nikdo už dnes neví, kolik dětí v daných stromech je.