Buddhismus vznikl rovněž v Indii. Jeho zakladatelem byl princ Siddhártha Gautama, narozený v polovině 6. století př.n.l. Do svých 29 let žil v přepychových palácích a v materiálním dostatku. Pak však spatřil při čtyřech svých vyjížďkách čtyři znamení: starce, mrzáka, mrtvolu a mnicha. První tři znamení ho konfrontovala se skutečností, že lidský život je pomíjivý a v podstatě plný trápení a zmaru, čtvrté znamení mu naznačilo cestu, jíž by se sám měl ubírat. Jeho poznání vyústilo časem ve čtyři ušlechtilé pravdy: 1. Život člověka je plný strastí. 2. Příčinou strastí jsou lidské touhy, které nás odvracejí od pravé podstaty života. 3. Chce-li se člověk zbavit strastí, musí se zbavit svého lpění na splněných touhách, tj. především těch materiálních. Čtvrtou pravdou pak bylo stanovení metody, jak se svých tužeb zbavit – tzv. osmidílná stezka.
Ve 35 letech, po marných asketických pokusech a jiných experimentech, začal Siddhártha Gautama meditovat pod stromem bódhi (strom „procitnutí“, ficus religiosa), kde dosáhl osvícení. Oddálil však svůj vstup do nirvány (vyproštění z koloběhu životů, „vyvanutí“) a ještě celá desetiletí putoval po Indii a okolí, kde hlásal své učení. Získal brzy mnoho žáků. Jakožto člověk, který dosáhl nejvyššího cíle, nirvány, byl nazván buddhou (procitnuvším). Pro odlišení od ostatních buddhů se píše s velkým počátečním písmenem, Buddha, často bývá též označován jako Šákjamuni („mudrc z rodu Šákjů“).
K šíření buddhismu pak přispěl zejména slavný král Ašóka ve 3. století př.n.l. Díky němu se toto učení dostalo za hranice Indického subkontinentu a následně rozšířilo od Afghánistánu až po Indonésii a Japonsko. Dnes je buddhismus hlavním náboženstvím nejen v zemích Indočíny, Thajsku a Barmě, ale také na Šrí Lance, v Mongolsku, velký vliv má i v Číně, Japonsku a Koreji. Naopak v Indii má už jen málo přívrženců.
Buddhismus navazuje na hinduismus, z nějž převzal celou řadu existenčních představ: nauku o převtělení, o koloběhu životů, v němž se sčítají zásluhy, a také nauku o nirváně. Vyšel však překvapivě z ryze individualistického poznání o trápení jednotlivce, a svou snahou o jeho odstranění reprezentuje svým způsobem osobní zájem člověka. Povýšil však tento individualismus na filozofickou, univerzální úroveň. Ve své hínajánové podobě přisuzuje právo na osvícení pouze těm, kdo se dají na duchovní cestu, proto by také skoro každý chlapec či muž v Barmě, Thajsku, Kambodži či v Laosu měl za svůj život strávit alespoň několik dnů, ne-li měsíců či let v buddhistickém klášteře. Naopak buddhisté máhajánové větve věří v existenci tzv. bódhisattvů, tedy osvícených tvorů, kteří oddálili svůj vstup do nirvány proto, aby pomohli všem jiným bytostem – tento směr dává tedy šanci všem lidem a je tak méně ortodoxní a demokratičtější.
Zatímco v zemích hínajánového vyznání bývá uctíván především samotný Buddha Šákjamuni, v chrámech mahájánových (tedy např. ve Vietnamu) mají místo i sochy bódhisattvů, popřípadě arhatů (cosi jako světců), a dokonce jsou náchylnější přijímat i nebuddhistická božstva, např. z taoistického panteonu. Lze dokonce říci, že mahájánový buddhismus má často velmi synkretickou povahu (tak i v Číně, odkud se ostatně do Vietnamu dostal). Mezi nejoblíbenější bódhisattvy ve Vietnamu patří Kuan-jin (viet. Quan-âm), ženská podoba indického Avalókitéšvary, bódhisattvy slitovnosti. Je populární mimo jiné i proto, že se k ní často modlí ženy toužící po potomkovi.
Zcela jedinečnou pozici má buddhismus v Myanmaru, nejspíš nejbuddhističtější zemi světa, o čemž svědčí i fakt, že poslední dva světové buddhistické koncily byly uspořádány právě v této zemi – pátý v Mandalaji v r. 1871 a šestý v Rangúnu r. 1954. Barma je nepřekonatelným rekordmanem, co se týče množství soch Buddhy, pagod, stúp i na ně nalepeného zlata. Zejména v poslední době trhá rekordy i velikostí dalších a dalších soch Buddhy (viz mj. poznámky k městům Monywa a Pegu).
