Počet Buddhových následovníků rychle rostl, buddhistická obec měla jak svoji mnišskou, tak laickou část – toto rozdělení platí dodnes, protože mniši jsou na laické obci, která jim poskytuje obživu, existenčně závislí. Laici naopak podporou mnichů získávají zásluhy, které jim v příštích životech mají zajistit příznivé znovuzrození. Za Buddhova života, ale i po jeho smrti se buddhismus šířil po celé Indii, později s obchodníky i dál – jižní cestou do JV Asie, severní se pak přes Střední Asii a Čínu a dostal až do Japonska a Koreje.
Během staletí a při svém obrovském rozšíření byl buddhismus modifikován a dnes se dělí do tří hlavních proudů. Učení pravděpodobně nejbližší formě Buddhovy doby a zaměřené na koncept osobního vysvobození je tzv. theraváda (učení starších; vyznávané v Indii, na Šrí Lance a pevninské JV Asii). Pozdější forma, zaměřená více na ideál buddhistického světce, jenž se ze soucitu i po dosažení osvícení dále přerozuje, bódhisattvu, se nazývá mahájána (vyšší učení; majoritní směr v Číně, Japonsku, Koreji, ale i ve Vietnamu). Specifická forma mahájány, obohacená o tantrické a jógické prvky, se nazývá vadžrajána (diamantová cesta; nejsilnější zastoupení má v Tibetu a Mongolsku).
Buddhismus je druhým velkým indickým náboženstvím, které se do oblasti ostrovní JV Asie dostalo spolu s obchodníky a vzdělanci. Přestože dorazil později než hinduismus, zanedlouho si našel své místo ve společnosti a vzkvétal. Vládnoucí dynastie ostrovní JV Asie vyznávaly hinduismus či buddhismus a často panovaly ve vzájemné toleranci a občas i v mírném soupeření v těsném sousedství. Například na střední Jávě se setkáváme s nejvýznamnějšími památkami hinduismu i buddhismu (Prambanan, Borobudur), které pocházejí z téměř stejné doby a jsou výsledkem právě takového soupeření mezi dynastií hinduistických Sandžajovců a buddhistických Šailendrovců. Vzájemné tolerantní soužití obou náboženství ukončil příchod islámu, který se od 13. století šířil souostrovím, aby se v 16. století stal náboženstvím dominantním. Právě tehdy buddhismus ztratil své postavení coby živá tradice vyznávaná Indonésany a Malajci a přetrvává téměř výhradně pouze jako náboženství čínských etnických menšin.
Číňané vyznávají specifickou formu mahájánového buddhismu, respektive spojení svých náboženských tradic – buddhismu, taoismu a konfucianismu. Se svým pragmatickým přístupem k životu si pak volí, které z náboženství nejlépe vyhovuje specifické situaci – konfucianismus je ideální odpovědí na otázky běžného života a společenský a rodinný řád, taoismus na harmonii mezi člověkem a kosmem a buddhismus je akcentován v otázkách věcí spojených s posmrtnými záležitostmi jednotlivce, příznivým znovuzrozením a osvícením. Čínské náboženství tak pokrývá veškeré aspekty života věřících, spolu s dalšími aspekty, jako je například tradiční medicína či uctívání předků, vytváří jedinečnou směs čínského životního stylu.