Najít na mapě
Prohlížené zájezdy

Buddhismus vychází z hinduismu, některé základní koncepty sdílí (reinkarnace, karmický zákon, do značné části i mytologii), jiné rozvádí dál a modifikuje. Za zakladatele buddhismu je označován princ Siddhárta Gautama, který žil v 6.–5. století před Kristem v severní Indii. Již při narození bylo předpovězeno, že se stane buď velkým králem, nebo velkým náboženským učitelem. Siddhártův otec měl samozřejmě zájem, aby jeho syn převzal vládu nad zemí a snažil se mladého prince ochránit před veškerými strastmi života. Až do svých 29 let nepoznal Siddhárta nic než radovánky a příjemné stránky života. Poté, podle tradičního podání, při návštěvě města za zdmi královského paláce se setkal se stářím a strádáním, nemocí a smrtí. Ve stejnou dobu také uviděl mnicha, jehož duševní vyrovnanost na Siddhártu velice zapůsobila. Rozhodl se odejít z paláce, opustit svou rodinu a postavení a plně se věnovat meditacím a hledání cesty k osvícení. Vyhledal nejlepší učitele, pod jejichž vedením se věnoval hlubokým meditacím, podrobil se kruté askezi, sahající až na samou hranici lidských možností, ale přesto nedokázal dosáhnout osvícení. Poté se rozhodl následovat svou vlastní cestu, vyhýbající se extrémům jak nevázaného života, tak přílišné askeze. Krátce poté dosáhl osvícení a stal se tak Buddhou (osvíceným), velkým duchovním učitelem. Zásadní pravdy, které během svého osvícení nahlédl a poté vyučoval, jsou dodnes tím nejzákladnějším učením buddhismu. Patří mezi ně tzv. čtyři vznešené pravdy (týkající se strastné povahy lidského bytí), vznešená osmidílná stezka (cesta vedoucí k zániku utrpení) a dvanáctidílný řetězec podmíněného vznikání. 

BorobudurPočet Buddhových následovníků rychle rostl, buddhistická obec měla jak svoji mnišskou, tak laickou část – toto rozdělení platí dodnes, protože mniši jsou na laické obci, která jim poskytuje obživu, existenčně závislí. Laici naopak podporou mnichů získávají zásluhy, které jim v příštích životech mají zajistit příznivé znovuzrození. Za Buddhova života, ale i po jeho smrti se buddhismus šířil po celé Indii, později s obchodníky i dál – jižní cestou do JV Asie, severní se pak přes Střední Asii a Čínu a dostal až do Japonska a Koreje. Během staletí a při svém obrovském rozšíření byl buddhismus modifikován a dnes se dělí do tří hlavních proudů. Učení pravděpodobně nejbližší formě Buddhovy doby a zaměřené na koncept osobního vysvobození je tzv. theraváda (učení starších; vyznávané v Indii, na Šrí Lance a pevninské JV Asii). Pozdější forma, zaměřená více na ideál buddhistického světce, jenž se ze soucitu i po dosažení osvícení dále přerozuje, bódhisattvu, se nazývá mahájána (vyšší učení; majoritní směr v Číně, Japonsku, Koreji, ale i ve Vietnamu). Specifická forma mahájány, obohacená o tantrické a jógické prvky, se nazývá vadžrajána (diamantová cesta; nejsilnější zastoupení má v Tibetu a Mongolsku). 

Buddhismus je druhým velkým indickým náboženstvím, které se do oblasti ostrovní JV Asie dostalo spolu s obchodníky a vzdělanci. Přestože dorazil později než hinduismus, zanedlouho si našel své místo ve společnosti a vzkvétal. Vládnoucí dynastie ostrovní JV Asie vyznávaly hinduismus či buddhismus a často panovaly ve vzájemné toleranci a občas i v mírném soupeření v těsném sousedství. Například na střední Jávě se setkáváme s nejvýznamnějšími památkami hinduismu i buddhismu (Prambanan, Borobudur), které pocházejí z téměř stejné doby a jsou výsledkem právě takového soupeření mezi dynastií hinduistických Sandžajovců a buddhistických Šailendrovců. Vzájemné tolerantní soužití obou náboženství ukončil příchod islámu, který se od 13. století šířil souostrovím, aby se v 16. století stal náboženstvím dominantním. Právě tehdy buddhismus ztratil své postavení coby živá tradice vyznávaná Indonésany a Malajci a přetrvává téměř výhradně pouze jako náboženství čínských etnických menšin. 

Číňané vyznávají specifickou formu mahájánového buddhismu, respektive spojení svých náboženských tradic – buddhismu, taoismu a konfucianismu. Se svým pragmatickým přístupem k životu si pak volí, které z náboženství nejlépe vyhovuje specifické situaci – konfucianismus je ideální odpovědí na otázky běžného života a společenský a rodinný řád, taoismus na harmonii mezi člověkem a kosmem a buddhismus je akcentován v otázkách věcí spojených s posmrtnými záležitostmi jednotlivce, příznivým znovuzrozením a osvícením. Čínské náboženství tak pokrývá veškeré aspekty života věřících, spolu s dalšími aspekty, jako je například tradiční medicína či uctívání předků, vytváří jedinečnou směs čínského životního stylu.

Související články
Katalog 2019 Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů