Vyhledat zájezd na mapě

Malajský poloostrov a především Melackou úžinu s její strategickou polohou již od starověku navštěvovali kupci z dalekých krajů. Jednalo se o území, kudy procházely významné obchodní trasy z Číny do Indie, ale i z jiných míst Asie. Již ve starověku se tak v této oblasti pohybovali a usazovali kupci a vzdělanci pocházející z různých kultur, kterí spolu se svým zbožím přinášeli i vlastní náboženství, kultury, jazyky a zvyky. Ty pak obohacovaly a formovaliy malajskou kulturu do podoby, jak ji známe dnes. Vedle víceméně mírumilovného obchodování se vzhledem ke svému významu a přítomnosti bohatých obchodních tras Malajský poloostrov stával i cílem vojenských nájezdů a okupací ze strany mnoha cizích národů. Poloha země tak vždy představovala jak požehnání, tak i prokletí pro říše a etnika, která toto území obývala.

Prehistorie a počátky formování země

Archeologické průzkumy v oblasti jeskyní Niah na Borneu dokazují, že představitelé druhu Homo erectus obývali oblast již před asi 40 000 lety. Po člověku prehistorickém přišly postupně tři vlny etnik, které byly již etniky zcela lidskými. První vlnou migrantů byla etnika označovaná pro tmavou barvu kůže jako negrité. Hlavním zdrojem obživy těchto kočovných a polokočovných kmenů byl lov a sběr. V období přibližně od poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem docházelo k rozsáhlému stěhování národů z jižní Číny, do celé JV Asie. Jednalo se o austronéská etnika protomalajci, která již byla na vyšší technologické úrovni – polokočovné či usedlé zemědělce se znalostí používání kovových nástrojů, obdělávání polí a chovu dobytka. Druhá migrační vlna deuteromalajci, přicházející pravděpodobně z oblasti jižní Indočíny, byli už přímí předci dnešních Malajců a již znali pokročilé techniky farmaření, především pěstování rýže se zavlažováním. 

NP Taman Negara - helikónieNa počátku našeho letopočtu byli Malajci jednoznačně převažujícím etnikem v oblasti. Obchodní styky s Indií a Čínou přinesly do regionu zásadní kulturní vlivy, především hinduismus, buddhismus a také indický jazyk sanskrt, který ovlivňoval slovní zásobu. Navzdory tomu, že sdíleli shodnou kulturu, zůstávali Malajci politicky roztříštěným etnikem – až do přibližně 8. století zde nevznikl žádný velký stát, který by ovládal celý poloostrov nebo jeho rozsáhlejší části. Naopak vedle sebe existovalo velké množství (snad až 30) relativně nezávislých malajských států a státečků.

Indianizované státy, příchod islámu

V období mezi 7.–13. stoletím se dostala značná část Malajského poloostrova pod kontrolu buddhistické říše Šrívidžaja, jež měla své centrum v blízkosti dnešního Palembangu (východní Sumatra). Tato říše byla typickým představitelem takzvané thalassokracie, tedy říše zakládající svou moc na námořní síle. V případě Šrívidžaje (anglicky Srivijaya či Sriwijaya) se jednalo o volnou federaci relativně nezávislých států, státečků a svobodných přístavů, které se cítily být vazaly centrální moci. Námořní síla Šrívidžaje byla již z podstaty omezena územně, přesto se ale jednalo o velmi mocnou říši, která zásadním způsobem ovlivňovala dění v celé oblasti po několik staletí. Síla Šrívidžaje ale postupně upadala a nakonec byla tato říše kolem r. 1025 zásadně oslabena invazí Čólů z jižní Indie. Přestože Čólská říše nedokázala Šrívidžaju zcela zničit, otřesená říše se z invaze již nikdy nevzpamatovala a později podlehla silnějším státům, které se nad strategicky položeným územím dlouhodobě snažily získat kontrolu (islámský sultanát Aceh, thajský Sukothaj či silná javánská říše Majapahit). 

Před příchodem islámu představovaly hinduismus a buddhismus zásadní prvek pro formování místní kultury, ať již se jednalo o vlivy náboženské a filozofické, indické jazyky a písmo ovlivňující vývoj malajštiny, či techniky sloužící pro řádnou správu země. Spolu s indickými a především arabskými kupci se na Malajský poloostrov později dostala i nová, dynamická víra – islám. Zpočátku byl především náboženstvím elit, teprve později se konvertity stávali i obyčejní lidé. Přestože se islám dostal na Malajský poloostrov poměrně záhy, již někdy v 10. století, k zásadnímu průlom v šíření došlo až mnohem později. Teprve ve 14.–15. století totiž začal významně vzrůstat počet konvertitů, islám byl přijat většinou místních vládců (a jejich poddaných) a začaly vznikat první významné sultanáty

Mešita v JerantutuMezi těmito novými sultanáty se výsadnímu postavení těšila především Melaka. Ta zaujala místo uvolněné po zániku Šrívidžaje a těžila ze svého výhodného postavení v úžině, kde mohla snadno kontrolovat obchodní trasy mezi Čínou a Indií. Nové náboženství zásadním způsobem ovlivnilo malajské etnikum, na druhou stranu toto náboženství samo bylo významným způsobem upraveno a obohaceno o místní vlivy – pro Malajce se stal islám naprosto nedílnou součástí jejich kultury, kterou zůstává dodnes. Islám se brzy stal významným a později dominantním náboženstvím v ostrovní části JV Asie a hinduistická a buddhistická království vystřídaly téměř v celém regionu sultanáty. Expanze islámu dále na východ se na počátku 16. století zastavila – hlavní příčinou byl příchod nového hráče do oblasti, a to evropských kupců a kolonizátorů.

Doba objevitelů a kolonizátorů

Pád Konstantinopole do rukou Turků r. 1453 znamenal zásadní zlom v evropských dějinách, a jak tomu mělo být i mnohdy později, evropské dění mělo vliv i na vzdálenou JV Asii. Portugalci hledali nové cesty k získání koření, které se po uzavření pozemní cesty do Indie osmanskou říší stalo vysoce nedostatkovým (a tedy i velmi žádaným a drahým) zbožím. Za pomoci nových námořních technologií, částečně metodou pokusu a omylu a také díky značné odvaze se Portugalcům nakonec podařilo obeplout Afriku a dostat se až do Indie. Ani tam se ale nezastavili a pokračovali dál, až do JV Asie. Logickým cílem zde byla Melaka, významný přístav a křižovatka obchodních cest. Zde se Portugalci nejdříve snažili o mírumilovné navázání obchodních styků a možnost šíření křesťanství, v obou případech s nepříliš velkými úspěchy. Nakonec se rozhodli svůj postup zradikalizovat a namísto poklidného obchodu r. 1511 Melaku dobyli. 

Zde se ukázala hlavní slabina takového přístupu – Portugalci sice mohli Melaku dobýt vojensky, nemohli ale přinutit kupce, aby obchodovali právě s nimi. Melaka sice i nadále zůstala poměrně významným obchodním centrem, ale byla už jen odleskem své dřívější slávy – o svůj hlavní přínos, tedy status otevřeného přístavu, již přišla a trasy asijských kupců se postupně přesunuly jinam. Evropané během velmi krátké doby rozvrátili po desítky let budovaný a udržovaný křehký status quo v celé oblasti. V mocenském vakuu, které vzniklo po obsazení Melaky, se objevili noví silní hráči – malajské sultanáty Johor a Perak, či expanzivní sumaterský sultanát Aceh

Melaka - kostel Christ ChurchPortugalsko mělo zásadní vliv na rozvoj objevných plaveb, země se ale postupně finančně vyčerpala. Slábnoucí Portugalsko se r. 1580 stalo součástí Španělska, které své objevitelské aktivity zaměřovalo především do Nového světa, a ne do Asie. To umožnilo vzestup nové námořní a obchodní velmoci v Orientu – Holandska. Portugalci, navzdory počáteční úspěšné expanzi, postupně ztráceli svůj vliv a byli v JV Asii (a nejen zde) téměř všude vytlačeni podnikavějšími a agresivnějšími Holanďany. Významnou událostí bylo r. 1571 obsazení Manily Španěly, kteří zároveň zásadně omezili moc sultanátu Brunej. Vliv zemí Iberského poloostrova na dění v Asii ale i tak postupně všeobecně slábl, silnější roli si Španělé a Portugalci udrželi prakticky pouze na Filipínách. Vliv Holandska naopak sílil, r. 1641 zabrali do té doby portugalskou Melaku a dařilo se jim expandovat i jinde v souostroví. Holanďané ale Melaku ovládali spíše z prestižních důvodů – svoji hlavní působnost spatřovali více jižně, na takzvaných Ostrovech koření (území dnešní Indonésie). Zde také již dříve, r. 1619, vybudovali na západní Jávě svou základnu – město Batávii, dnes Jakartu. Vliv Holanďanů na dění na Malajském poloostrově proto zůstával omezen prakticky pouze právě na Melaku. Nakonec to byli Britové, kdo území Malajského poloostrova kolonizoval, jejich postupná expanze začala na konci 18. století. 

R. 1786 na malajský ostrov Penang doplul britský kapitán a dobrodruh sir Francis Light. Poloha ostrova podle Lighta představovala ideální základnu k zabránění růstu vlivu hlavních britských konkurentů, tedy Francouzů v Indočíně a Holanďanů na území dnešní Indonésie. Od kedažského sultána si proto vymohl privilegium využívat Penang jako svou základnu výměnou za vojenskou pomoc proti Siamcům a Barmáncům, kteří sultána ohrožovali. Kapitán Light svou stranu dohody nedodržel, sultán ale neměl dostatek prostředků, aby ostrov získal zpět. Naopak, Britové později zabrali i území na pevnině naproti ostrovu a sultán byl nucen území Britům za nepříliš vysoký pravidelný roční nájem odstoupit. Penang, spolu s později založeným Singapurem a smlouvou získanou Melakou, se staly zásadními městy pro britskou vládu nad Malajským poloostrovem. Z několika skromných opěrných bodů měla postupně vyrůst prosperující kolonie – Britské Malajsko (British Malaya).

Kolonizace poloostrova a Britské Malajsko

Počátek 19. století se nesl v Evropě v duchu napoleonských válek – po pádu Holandska (a jeho připojení k Francii) byla stávající území Holanďanů v Asii spravována Brity, aby také nepadla do francouzských rukou. Po skončení napoleonských válek byly tyto državy sice Holanďanům vráceny, dřívější neřízené soupeření mezi Holandskem a Británií mělo ale skončit. Opakované a finančně náročné války na evropském kontinentě totiž vyžadovaly, aby kolonie byly výnosným podnikem. Předchozí zábory některých území ze strategických důvodů také nyní ukazovaly svou nepraktičnost. Britové drželi přístav Bengkulu (anglicky Bencoolen) na jinak Holanďany nárokovaném území, Holanďané zase Melaku v oblasti britských zájmů – dvě enklávy obklopené nezávislým územím a zároveň velmi vzdálené a odříznuté od ostatních držav příslušné mocnosti. Britové a Holanďané se proto rozhodli vzájemné spory odložit a pragmaticky si rozdělili sféry vlivu v ostrovní JV Asii. Výměnou Melaky za Bengkulu obě země konsolidovaly svá území a do budoucna si již obě mocnosti neměly konkurovat. Tím obě země potvrdily, že do budoucna budou výsadními pány na svých územích – Britském Malajsku a Nizozemské východní Indii. Tuto dohodu pak obě strany r. 1824 oficiálně stvrdily podpisem takzvané anglo-holandské smlouvy. Dějiny původně etnicky a kulturně jednotné oblasti se tak na dlouhé dekády rozdělily a začaly se ubírat rozdílnými cestami. 

Známý čaj z Cameron HighlandsKulturu Malajského poloostrova před příchodem Britů formovalo několik vln příchozích etnik či kultur. Po původním indickém a pozdějším islámském vlivu se v době britské nadvlády objevil další, nový prvek – kultury imigrantů čínského a tamilského etnika. Britové, stejně jako Holanďané v Nizozemské východní Indii, nehodlali svou kolonii nechat ležet ladem. Na rozdíl od Indonéského souostroví ale Malajský poloostrov neoplýval bohatstvím koření, také se nehodil pro velké plantáže, jaké Holanďané založili především na Jávě. Byly zde ale jiné významné zdroje, především cín, kaučuk a později ropa. Malajci byli ale považováni za nespolehlivé a neschopné těžkých prací – pro těžkou práci v dolech proto Britové dováželi čínskou pracovní sílu, pro práci na plantážích byli za ideální pracovníky považováni Tamilové z jižní Indie. Obě nová etnika zásadním způsobem proměnila sociální uspořádání v Britském Malajsku – reálně hrozilo, že se původně většinoví Malajci stanou ve své vlastní zemi minoritním etnikem. Zejména Číňané usazení ve městech začali ovládat obchodní aktivity na celém poloostrově. Britové dokázali společenské pnutí v době své vlády uřídit a kompenzovali Malajcům změnu společenského postavení poskytnutím četných výhod. Malajci zůstali i nadále pány ve své zemi, přičemž indická a čínská etnika byla Brity považována za pouhou pracovní sílu, ne za trvalé obyvatele Malajska – a to bez ohledu na to, jak dlouho již v zemi žili. Problémy občanství pro různá etnika se měly plnou silou projevit později, v době, kdy Malajsko mělo získat nezávislost.

Původní britské zájmy v Malajsku byly čistě obchodní, bez snahy o zasahování do místních záležitostí. Nepřímá vláda, typická pro britské aktivity v Asii, ale postupně přestávala stačit. Čilý obchod s Čínou totiž vyžadoval vybudování stálých základen, stejně tak časté války mezi jednotlivými sultanáty a hrozba siamské invaze vyžadovaly udržování nákladných vojenských posádek a časté rovnání sporů. Díky tomu vznikl systém takzvaných rezidentů, kdy místní sultáni vstupovali do vazalského vztahu s britskou říší. Ta jim poskytovala ochranu, na oplátku byli podřízeni britským rezidentům, kteří ve formálně nezávislých státech měli vliv na veškeré dění s výjimkou zvykového práva a náboženství. Území pod správou britských rezidentů byla nazývána federovanými malajskými státy, naopak (prozatím) nezávislé státy byly označovány jako nefederované. Vedle zaručené ochrany se federované státy pod britským dozorem dynamicky rozvíjely, bohatly a staly se předními světovými dodavateli cínu a kaučuku. To dále urychlovalo přechod k vazalskému vztahu u zemí, které zatím svého rezidenta neměly. Původně neformální systém britských poradců a rezidentů byl r. 1874 stvrzen oficiální smlouvou podepsanou na ostrově Pangkor. R. 1909 se Britové dohodli s Thajci ohledně rozdělení států na severní hranici Britského Malajska a eliminovali tak hrozbu siamských vpádů. Britské Malajsko bylo relativně klidnou a prosperující kolonií až do počátku 2. světové války, která měla situaci v oblasti naprosto změnit.

2. světová válka a formování Malajsie

Začátek 2. světové války v Pacifiku zastihl Brity v Malajsku naprosto nepřipravené. Krátce po japonském útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 se japonské síly vylodily téměř simultánně na mnoha místech JV Asie. Nejinak tomu bylo i v Malajsku, kde britské síly již 10. prosince 1941 utrpěly zásadní námořní porážku a celý poloostrov včetně Singapuru tak zůstal bez ochrany. Navzdory dobrému opevnění Singapuru proti útoku z moře Britové naprosto neočekávali pozemní válku. Malajsko navíc bylo považováno za území s terénem nepřekonatelným těžkou vojenskou technikou. Lehké japonské tanky ale s tímto terénem neměly problém a Japonci velmi rychle postupovali na jih, v těsném závěsu za ustupujícími britskými vojsky. Vzhledem k tomu, že naprostá většina britských jednotek byla vázána boji v Evropě a nebyla tedy žádná naděje na příchod posil, kapitulace britských sil v Malajsku a Singapuru byla rychlá a neodvratná. K původním 50 000 mužům zajatým během tažení v Malajsku přibyla prakticky celá posádka Singapuru o síle 80 000 mužů. Celkem tak bylo zajato přibližně 130 000 britských, australských a indických vojáků. Jednalo se o nejhorší porážku Brity vedených jednotek v historii Britského impéria. Váleční zajatci pak buď živořili ve velmi špatných podmínkách v zajateckých táborech až do konce války, nebo byli posíláni na nucené práce po celé JV Asii. Úmrtnost byla v obou případech velmi vysoká. 

Japonská podpora místním nacionalistickým hnutím přinesla zpočátku okupantům umírněnou podporu mezi okupovaným obyvatelstvem. S postupem války se ale stále více projevoval nepříznivý vývoj bojů pro Japonce a výpadky dodávek surovin vedly k hladomorům a postupně i k nárůstu etnického napětí. K tomu přispíval i fakt, že na rozdíl od Britů se Japonci ani nesnažili o vyrovnaný přístup k různým etnikům, zejména s Číňany zacházeli velmi tvrdě. Tento stav trval až do japonské kapitulace r. 1945, kdy Malajsko víceméně přivítalo návrat svých bývalých britských pánů. To ovšem neznamenalo, že by návrat k předválečnému stavu byl možný – dříve neotřesitelná pozice evropských mocností byla válkou naprosto zpochybněna. Rychlé a drtivé vítězství Japonců nad všemi koloniálními pány ukázalo, že jejich síla byla pouze domnělá. Stejně jako ve všech ostatních bývalých koloniích i v Malajsku narůstal tlak na získání rozsáhlé autonomie či úplné nezávislosti. Ten v případě Británie korespondoval s přáním britského parlamentu, protože válkou finančně vyčerpaná Británie se poměrně ochotně zbavovala všech svých bývalých kolonií.

Jak již bylo zmíněno, Britové během své vlády v Malajsku drželi na uzdě místní etnické a politické vášně. Po skončení války, v době, kdy se začalo uvažovat o úplné nezávislosti, se ale tyto tendence opět rozhořely s plnou silou. Došlo k posílení vlivu nacionalistických a levicových skupin, objevila se otázka případného budoucího způsobu uspořádání země a na pořad dne přišla i otázka rovného občanství pro další etnika. Těm podle Malajců nemělo být poskytnuto plné občanství. Britové se zasazovali o koncept multietnické společnosti s rovným občanstvím pro všechny, to však způsobilo zásadní odpor malajské aristokracie a Britové museli tuto myšlenku opustit a přijmout ideu „malajské“ Federace malajských států – tedy země s plným občanstvím pouze pro malajské etnikum. To ještě dále radikalizovalo komunistické síly v zemi, tvořené především představiteli čínského etnika. Země směřovala k vleklému partyzánskému boji, podobnému občanské válce.

Stav ohrožení, nezávislost a nelehké počátky

Původní představa Britů o rychlém předání moci v Malajsku tak vzala za své. Myšlenka garance nezávislosti v době ohrožení země komunismem byla pro Brity nepředstavitelná a datum vzniku nezávislé země bylo odloženo na neurčito. Malajská komunistická strana byla zakázána a komunisté byli donuceni se stáhnout do džungle, která jim ale poskytovala dobrou ochranu. Jednalo se o impozantní sílu až 13 000 mužů, z naprosté většiny Číňanů, se kterou bylo nutno počítat. V zemi byl vyhlášen stav ohrožení (National Emergency), který umožňoval armádě efektivně fungovat a zasahovat proti představitelům komunistického odboje. Navzdory značné vojenské převaze britských sil se ale kvůli  partyzánskému (a mnohdy teroristickému) způsobu boje odboje boje táhly po celých dvanáct let, tedy od r. 1948 až do r. 1960. V poslední fázi bojů již ale vládní síly byly schopny kontrolovat většinu území – osvědčila se britská taktika izolace partyzánských sil od podpory místních a dodávek potravin. Proto ještě před faktickou kapitulací komunistických sil v r. 1960 bylo možné stanovit datum předání nezávislosti. Malajsko získalo nezávislost na Britech 31. srpna 1957, prvním premiérem se stal uznávaný malajský politik Tunku Abdul Rahman.

Odpolední modlitba v mešitě Masjid Jamek v Kuala LumpurOtázka občanství pro představitele různých etnik byla vyřešena „gentlemanskou dohodou“ – všichni obyvatelé země měli mít stejný status, podmínkou ale bylo, že hlava státu se bude vždy volit z řad malajských sultánů, malajština bude úředním jazykem a Malajci se budou těšit zvláštní podpoře při postupu do pozic ve státní správě a při podnikání. Naopak Číňanům a Indům měla být garantována svoboda podnikání a nezasahování do oblastí, které jim tradičně byly vlastní. Prakticky se tedy jednalo o pokračování stávajícího stavu, kdy Malajci zemi vládli, Číňané ovládali obchod a Indové většinou zastávali dělnické pozice. S přihlédnutím k dalším možnostem uspořádání země ale byla nakonec tato dohoda akceptována. Získáním nezávislosti Malajska a v souvislosti s postupným stahováním Britů z celé JV Asie došlo k zásadním posunům v regionální mocenské rovnováze na původně britských územích. Bornejské provincie Sarawak a Sabah, původně podléhající vládě tzv. bílých rádžů z rodiny Brooků, po stažení Britů zůstaly izolovány a neměly dostatek síly a zdrojů na vyhlášení vlastní nezávislosti. Brunej i nadále zůstávala britským závislým územím. Singapur dosáhl nezávislosti již r. 1955. Britové vedli komplexní jednání se všemi těmito subjekty ohledně dalšího uspořádání oblasti. Od r. 1961 se již celkem otevřeně mluvilo o vzniku nového státu – sjednocené federativní Malajsie, která měla zahrnovat veškeré původní britské kolonie a ovládaná území. Britové jednoznačně podporovali toto směřování – vedle logického uspořádání měl vznik nového státu oslabit vliv čínských komunistů v oblasti. Myšlenka sjednocení území pod jednou vládou ale narážela na mnohé problémy, kvůli silné domácí opozici stáhla svou účast na projektu Brunej. Zbytek subjektů se ale na plánovaném spojení podílel. Původně zamýšlené datum vzniku sjednocené Malajsie, symbolický 31. srpen 1963 – tedy přesně 6 let od získání nezávislosti, bylo nakonec v souvislosti s odporem Indonésie, ale i kvůli místní opozici, posunuto na 16. září 1963. Vyhlášení vzniku sjednocené federace pak již ale nestálo nic v cestě. 

Mešita v PutradžájiNově vzniklá Malajsie měla poměrně slušné předpoklady pro další rozvoj. Vedle prosperujícího surovinového trhu s cínem, palmovým olejem či železem zanechali Britové dobře fungující infrastrukturu. Nejpalčivějším problémem byla ale otázka křehkého smíru v otázce práv občanů různých etnik. Po začlenění Singapuru se silnou čínskou většinou do nově vzniklé federace se totiž poměr etnik výrazně změnil – Malajci tvořili 50 % populace a Číňané 40 %. Navíc již od počátku bylo zřejmé, že singapurští Číňané nehodlají trpně snášet svou roli obchodníků bez jakéhokoliv vlivu na politiku a vedení státu jako jejich malajští soukmenovci. Singapurský premiér Lee Kuan Yew se zakrátko pustil do otevřené konfrontace s malajskými poslanci a hrozil jednak vyžadováním lepších právních podmínek pro čínské etnikum, jednak porušením nepsaných dohod a kandidaturou členů PAP (proreformní, silně socialisticky orientovaná singapurská strana) do dalších federálních voleb. Lee Kuan Yew si ale ukousl příliš velké sousto a tato vysoká hra se mu (a potažmo Singapuru) nevyplatila – situace gradovala a následovalo vyloučení Singapuru z federace v r. 1965. 

Ale i po zmírnění čínského tlaku po vyloučení Singapuru se Malajci nadále cítili být ohrožování bohatým čínským etnikem – výsledkem byly změny v zákonech o školství (nově byly jazyky vyššího vzdělání pouze angličtina a malajština) a také řada afirmativních akcí pro Malajce. V důsledku těchto změn etnické napětí dále rostlo. Situace kulminovala krizí r. 1969, kdy vítězství opozice a obavy z dalšího vývoje vedly k rozsáhlým občanským a později rasovým nepokojům, ničení majetku a útokům na Číňany. Malajsijská vláda reagovala tvrdě a nekompromisně – následkem těchto událostí bylo zastavení činnosti parlamentu na celé dva roky, vyhlášení kontroverzního Zákona o vnitřní bezpečnosti, Nové ekonomické politiky a řady dalších kroků, směřujících k posílení vlivu Malajců na úkor dalších etnik. Představitelé nemalajských etnik se prakticky stali občany druhé kategorie. Došlo k zásadnímu omezení lidských práv a svobod a umělé posílení pozice Malajců dále prohloubilo napětí mezi etniky. Přestože nejdrakoničtější opatření byla později zrušena, předkrizová úroveň občanských práv a svobod nebyla v plné míře nikdy obnovena
a je dodnes cílem kritiky. 

Malajsie za premiéra Mahathira

Od r. 1970 se hlavní silou malajsijské politiky stala Národní fronta (Barisan Nasional), vedená malajskou stranou UMNO. Silný ekonomický růst Malajsie, byť často dosahovaný stavbou zbytečných megalomanských projektů, dramaticky zvýšil životní úroveň v zemi, což dlouhodobě oslabovalo politickou nespokojenost se stavem společnosti. Za silným růstem stál především dlouholetý premiér Muhammad Mahathir. Tržnice v Kota BharuMalajsie se během Mahathirovy vlády transformovala z především agrární země na stát se silným zastoupením výroby, hlavně počítačů a spotřební ekonomiky. Spolu s ekonomickým růstem ale i nadále posilovalo konzervativní směrování země a růst nacionalismu zejména mezi Malajci. Za dlouhé vlády (zastával svůj úřad po 22 let) tohoto silného, byť poměrně silně autoritářského premiéra, se situace v Malajsii stabilizovala a životní standard v zemi se rapidně zlepšil – na počátku nového milénia byl život mnoha Malajsijců srovnatelný se západními standardy. Za premiéra Mahathira byl opět obnoven křehký status quo mezi jednotlivými etniky. Ačkoliv země prošla zásadním ekonomickým rozvojem, ten nebyl provázen podobným vývojem společenským a politickým – Malajsie zůstává silně tradiční společností a vztahy mezi jednotlivými etniky jsou i nadále křehké, míra demokratičnosti je taktéž palčivým problémem. Vzhledem k přechodu hospodářství k náročnější výrobě a posílení sektoru služeb je nutné kvalitní, často zahraniční vzdělání. Spolu se vzděláním ale mládež v cizině i vnímá poměry v domovské Malajsii z jiného pohledu a je konfrontována s myšlenkami demokracie a moderních filozofií. Nejen z tohoto důvodu opozice v zemi trvale sílí. 

O poklesu úrovně demokracie a nárůstu autoritářství svědčí i zatčení uznávaného místopředsedy vlády Anwara Ibrahima r. 1998. Ibrahim byl v době svého zatčení uznávaným ekonomem a zastával v Mahathirově vládě pozici ministra financí. Malajsie byla, stejně jako ostatní země v regionu, vystavena dopadům asijské finanční krize, s níž se musela vypořádat. Zatímco cíl byl jasný, cesta, jak stabilizace ekonomiky dosáhnout, se mezi Ibrahimem a Mahathirem diametrálně lišila. Zatímco Ibrahim prosazoval liberalizaci ekonomiky a záchranný plán za pomoci MMF, Mahathir naopak prosazoval ochranu místní ekonomiky a pokračování v nákladných megaprojektech, za které byl již dříve kritizován. Spor, který původně začal jako běžný nesouhlas mezi členy vlády, se vyhrotil v politický proces. Ibrahim byl odsouzen za smyšlená obvinění, mezi nimiž nechybělo obvinění z korupce a nezákonných sexuálních praktik (homosexualita). Ačkoliv se mnoho státníků z celého světa zasazovalo o zrušení politického procesu a Ibrahimovo propuštění, bývalý ministr financí musel setrvat ve vězení celých 6 let, než byl propuštěn. Poté se Anwar Ibrahim stal vůdcem opozičních sil, které vytvořily opoziční koalici stran a uskupení stojící proti vládnímu seskupení (Barisan Alternatif).

Současnost a budoucnost

Malajské vlajky na Merdeka Square v Kuala LumpurV r. 2003 premiér Mahathir překvapivě odstoupil ze své funkce a vzdal se moci ve prospěch svého vybraného nástupce, mírně proreformního Abdullaha Ahmada Badawiho. Ten se stal dalším premiérem a díky své popularitě a především svým prosazováním smířlivé politiky směřující k posílení harmonických vztahů ve společnosti (právě on se zasadil za Ibrahimovo propuštění) dokázal Národní koalici vyhrát volby r. 2004. Přes svoji popularitu a navzdory uvolnění poměrů
po odchodu premiéra Mahathira napětí ve společnosti rostlo. Sílilo opakované volání po odstranění nepotismu a korupce, reformě politického systému a po silnějším příklonu k demokracii. Situace vyvrcholila r. 2007 masivními protesty, označovanými jako BERSIH (zkratka Koalice pro čisté a férové volby, zkratka v malajštině znamená ale také slovo „čistý“). O rok později se přidaly protesty hinduistického hnutí HINDRAF, požadujícího rovnoprávnost etnik. Obě hnutí byla potírána policií, přičemž HINDRAF bylo r. 2008 dokonce úplně zakázáno jakožto „hrozba pro národní bezpečnost“. Situace v zemi zůstávala napjatá. Přes drobné změny ve složení koalice a jednoznačné posuny ve volebních preferencích vládne v Malajsii nadále jedna koalice (Barisan Nasional) prakticky od získání nezávislosti r. 1957. Země tak zůstává i nadále pevně v rukou Malajců a jejich strany UMNO, čemuž silně pomáhá nerovný volební systém, silně zvýhodňující vládní strany. To se plně projevilo ve volbách r. 2013. Navzdory přesvědčivému vítězství opozičního uskupení Pakatan Rakyat s Anwarem Ibrahimem v čele, kdy opozice získala 53 % hlasů (oproti 47 % vládní koalice), to nebyli představitelé vítězné opozice, kdo by formoval novou vládu. Kvůli volebnímu systému, který silně zvýhodňuje vládní strany, získal Pakatan Rakyat paradoxně v parlamentu pouze 89 křesel (oproti vládním 133 křeslům). Poprvé v historii země tak nejenže vítěz voleb nesestavoval vládu, ale navíc pro nadpoloviční většinu voličů výsledek neodráží jejich přání po změně a reformách. Představitelé opozice označili tento výsledek za „ukradené volby“. Hrozí i reálné nebezpečí zvyšování etnického napětí, neboť pro opozici tentokrát hlasovalo i velké množství etnických Číňanů, kteří těžce nesou nerovný přístup k jednotlivým etnikům v zemi. Vedle ztíženého přístupu do vládních funkcí a ke vzdělání tak pro Číňany i politický systém zůstává neférový.
Přesně tyto problémy jsou přitom dlouhodobě kritizovány jak představiteli domácími, tak zahraničími a po protestech Bersih z r. 2007 byly zdrojem i dalších masivních protestů v letech 2011 a 2012. 

Moderní Kuala Lumpur – Petronas Twin Towers a monorailVládnoucí Národní fronta r. 2008 opět dokázala vyhrát volby, jednalo se ale o slabý výsledek, naznačující silně klesající podporu. Badawi z výsledků voleb vyvodil osobní zodpovědnost a postoupil svou funkci současnému premiérovi Tun Abdul Razakovi. Ten prosazuje vládní politiku národního sjednocení (projekt 1Malaysia), zaměřenou na zvýšení harmonie mezi etniky, národní jednotu a efektivní správu země. Navzdory jistě bohulibému záměru je přijetí této vládní politiky spíše vlažné – společnost zatím vyčkává, zda se jedná o pouhé programové proklamace, nebo zda dojde k reálným změnám ve fungování společnosti. Stejně tak je třeba zmínit, že Razakova podpora je už z podstaty získání této funkce (přímé předání moci namísto volebního úspěchu) spíše omezená. Reálný dopad vládní politiky proto ukáže až budoucnost.

Fotogalerie k článku
Související články
Zde si můžete prohlédnout náš aktuální katalog.
Newsletter

Chcete pravidelně dostávat naše novinky? Zaregistrujte se zde!

Archiv newsletterů