Opravdu seriózní informace o historii Singapuru je možné datovat až od 14. století. Mongolská říše vyslala r. 1320 obchodní výpravu do místa zvaného Long Ya Men (Úžina dračího zubu), což by měl být dnešní Keppel Harbour v jižní části ostrova. Čínský cestovatel Wang Dayuan, který ostrov navštívil kolem r. 1330, popsal malý přístav s čínskými a malajskými obyvateli, zvaný Dan Ma Xi (malajsky Tamasik). Nagarakretagama, javánský epos datovaný do r. 1365, v oblasti popisuje usedlost zvanou Temasek (malajsky „mořské město“). Nedávné archeologické výzkumy taktéž naznačují, že se na ostrově nacházel ve 14. století přístav. Na počátku 15. století byl Singapur vazalským státem Siamu, nedlouho poté ale oblast ovládli sultánové z Melaky, kteří ze Singapuru učinili významný přístav. Po obsazení Melaky Portugalci r. 1511 uprchl do Singapuru melacký admirál a založil nové hlavní město v Johor Lama. Portugalci ale tuto usedlost r. 1587 dobyli a zničili. Další zmínky o Singapuru poté mizí na dobu delší než dvě století.
Počátky britského Singapuru
Přístav byl tedy zničen a na místě dnešního Singapuru se nacházela pouze bezvýznamná rybářská osada, usazená v komáry zamořených mokřadech. O území prakticky nikdo nestál, včetně jeho právoplatného majitele – johorského sultána. V období 16.–19. století se ale situace začala měnit, když o nadvládu nad Malajským poloostrovem, a tedy i nad územím dnešního Singapuru, usilovalo hned několik evropských mocností. Původní portugalské dobyvatele nahradili Holanďané, ti pak zejména od 18. století soupeřili o vliv s Brity. Pro ty bylo ovládnutí Melacké úžiny otázkou zásadní důležitosti, neboť tímto místem procházely obchodní trasy klíčové pro britský obchod s opiem a čajem, probíhající mezi Britskou Indií a Čínou. Kvůli holandské nadvládě nad oblastí byli ale Britové nuceni využívat holandských přístavů a platit zde vysoké poplatky. R. 1818 byl jmenován guvernérem britské kolonie v Bencoolenu na Sumatře sir Thomas Stamford Raffles. Ten dokázal přesvědčit svého nadřízeného, generálního guvernéra Britské Indie sira Hastingse, aby povolil a financoval výpravu hledající místo pro novou britskou základnu v oblasti. Raffles přistál v oblasti dnešního Singapuru 28. ledna 1819 a ihned si uvědomil potenciál ostrova coby skvělého přístavu. Ostrov se nacházel v bezprostřední blízkosti Malajského poloostrova, měl velmi dobrý přístav, dostatek čerstvé vody a také stromy, které mohly být použity pro opravy lodí. Singapur náležel v této době formálně pod vládu johorského sultána, ten byl ale loutkou Holanďanů a etnika Bugisů. Raffles využil následnických sporů, které právě probíhaly, a nabídl sultánovu staršímu bratrovi pomoc s vyřešením sporů a jeho uznání sultánem Johoru výměnou za možnost založení obchodního přístavu v jižní části ostrova. Návrh byl přijat a oficiální smlouva byla podepsána 16. února 1819. Tak se zrodil moderní Singapur a začaly jeho dějiny coby britského přístavu.
Sir Raffles se krátce po podepsání smlouvy vrátil do Bencoolenu a zanechal na místě malou posádku pod velení majora Farquhara. Ten měl od počátku poměrně obtížnou pozici – nový přístav byl financován pouze skromně a Farquhar ani nesměl vybírat přístavní poplatky, neboť Raffles rozhodl, že Singapur má být svobodným a otevřeným přístavem. Zprávy o Singapuru se v regionu rychle rozšířily a do přístavu záhy začali proudit kupci. Počet obyvatel Singapuru čítající r. 1819 přibližně 1000 osob, se již r. 1821 zvýšil na 5000 a r. 1825 to bylo přibližně 10 000 duší. Velmi rychle rostl i objem obchodu – ze 400 000 španělských dolarů z prvního roku existence Singapuru coby svobodného přístavu vzrostl na 22 milionů již r. 1825. Singapur tak za pouhých šest let své existence překonal dlouho zavedený malajský přístav Penang. Thomas Raffles se do Singapuru vrátil r. 1822 a byl velmi kritický k některým opatřením, která Faruquhar zavedl ve snaze o zvýšení příjmů a tedy samotného přežití Singapuru. Především kritizoval prodej licencí povolujících provozování hazardních her a prodej opia, jež považoval za společenské zlo. Stejně tak byl nepříjemně překvapen neuspořádaností města a panujícími podmínkami. Na základě těchto zjištění Raffles navrhl soubor opatření, která měla neutěšenou situaci ve městě zlepšit. Zároveň také rozdělil město do funkčních a etnických celků, pozůstatky této politiky je možno v Singapuru pozorovat dodnes (etnické čtvrti). R. 1823 byla podepsána další smlouva s johorským sultánem a pravomoci Britů se rozšířily na celý ostrov.
Status Singapuru coby svobodného přístavu pod britskou správnou byl od samého založení zpochybňován ze strany Holanďanů, kteří samozřejmě s nelibostí nesli vpád Britů do oblasti, nad níž měli dříve prakticky neomezenou kontrolu. R. 1824 byl ale tento problém vyřešen rozdělením sfér vlivu mezi Brity a Holanďany, výměnou některých území, a tedy i jejich konsolidací. Britové se stáhli ze Sumatry, kde předali Holanďanům přístav Bencoolen. Naproti tomu Holanďané tolerovali Brity v Singapuru a předali jim i Melaku. Téhož roku byl Singapur, spolu s Penangem a Melakou, administrativně sloučen do takzvaných Úžinových osad (Strait Settlements), spravovaných Britskou východoindickou společností. V následujících letech význam Singapuru i nadále vytrvale rostl. Důvodů bylo hned několik – vedle otevření čínských trhů to byl i rozvoj mořeplavby podporovaný stavbou lodí s parním pohonem, důležitá byla také produkce kaučuku a cínu na nedalekém Malajském poloostrově. Klíčový význam mělo i udržení statusu otevřeného přístavu, díky čemuž další významné přístavy v regionu, především holandská Batávie a španělská Manila těžící z výběru přístavních poplatků, výrazně ztrácely konkurenceschopnost. Díky této politice se do Singapuru stahovali obchodníci z celé JV Asie, vedle nich i čínští, malajští a indičtí kupci. Otevření Suezského průplavu r. 1869 tento stav ještě posílilo. Kolem r. 1880 Singapurem procházelo přes 1,5 milionů tun zboží ročně. Obchod neomezovaný poplatky a embargy jen vzkvétal.
Od svobodného přístavu ke korunní kolonii
Navzdory rychlému růstu významu Singapur trápily problémy špatné hygieny a následných epidemií, vysoká kriminalita, bující hazard a prostituce. Správní úřady měly neustálý nedostatek personálu, ten byl navíc přidělován z Indie a nebyl tedy znalý místních zvyků a nerozuměl ani poměrům a jazykům. Přestože se populace Singapuru mezi lety 1830–1869 zečtyřnásobila, počet správních úředníků zůstal nezměněn. Vzhledem k neefektivitě státní správy byl stav společnosti tristní – chaos a bezvládí ovládal většinu města. Prostituce, hazardní hry a drogy byly velmi běžným jevem. Čínské tajné zločinecké organizace byly velice mocné a měly tisíce členů. V boji o území docházelo mezi gangy pravidelně ke krvavým konfliktům. Snaha o potlačení těchto jevů měla jen velmi omezený účinek. R. 1850 při populaci téměř 60 000 osob sloužilo v Singapuru pouhých 12 policejních důstojníků, počet naprosto nedostačující pro udržení pořádku a práva.
Stav společnosti na ostrově vyvolával velké znepokojení mezi evropskými obyvateli Singapuru. R. 1854 noviny Singapore Free Press konstatovaly, že „tento malý ostrov je plný té nejhorší spodiny všech etnik JV Asie“.
S pokračujícím růstem Singapuru si místní obchodníci stále častěji stěžovali na špatný způsob řízení a volali po ukončení správy z Britské Indie. Těmto stížnostem se Británie nakonec rozhodla vyhovět a Singapur se stal r. 1867 královskou kolonií, spadající přímo pod správu ministerstva pro kolonie v Londýně. Přestože se poté situace pomalu začala měnit k lepšímu a existovala snaha řešit alespoň nejzásadnější neduhy města, všechny problémy se nepodařilo eliminovat ani do začátku 2. světové války. Nová koloniální vláda se snažila čelit nejpalčivějším sociálním problémům. Byl proto ustaven Čínský protektorát, který měl zabránit nejhorším případům zneužívání pracovní síly a také pomáhat čínským ženám, aby nebyly nuceny k prostituci. Tajná čínská bratrstva byla zakázána. Snaha o řešení akutního problému s nedostatkem obydlí a hygienickými problémy byla ale během na dlouhou trať a problémy bydlení přetrvávaly až do 20. století.
Obavy z rostoucí síly a expanzionismu Japonska znamenaly prudký růst významu Singapuru coby britského opěrného bodu v Asii a vedly Brity před 2. světovou válkou k zásadní přestavbě singapurského přístavu. Nákladná operace stála na tehdejší dobu astronomických 500 milionů dolarů, díky ní se ale singapurský přístav mohl chlubit několika primáty. Byl vybaven největším suchým dokem na světě, třetím největším plovoucím dokem a díky rozšíření objemu palivových zásob mohl podporovat celou britskou flotilu po dobu šesti měsíců. Přístav byl také silně opevněn a Winston Churchill jej pochválil jako „Gibraltar východu“. Bohužel se ale jednalo o přístav bez vlastní flotily. Plán Britů pro případ války byl takový, že v případě potřeby měla plavidla vyrazit z Británie a doplout do Singapuru v nejkratším možném čase. Když pak r. 1939 vypukla 2. světová válka v Evropě, celá britská flotila byla zaneprázdněna obranou Británie, a Singapur byl tak vydán napospas japonským plavidlům.
2. světová válka a těžká poválečná léta
7. prosince 1941 imperiální Japonsko bez varování zaútočilo na americký přístav Pearl Harbor. Tím se otevřela pacifická fronta, druhé největší bojiště války. Singapur vzhledem ke své vysoce strategické pozici představoval jasný vojenský cíl. Britové si tohoto faktu byli dobře vědomi a město bylo silně opevněno. Na druhou stranu vycházeli z chybného předpokladu, že Japonci zaútočí z moře, neboť džungle Malajska byly pro vedení vojenských operací považovány za zásadní překážku. Navzdory britským předpokladům již 8. prosince 1941 japonské síly v dobře připravené operaci zahájily vylodění ve městě Kota Bharu na severu Britského Malajska. Během následujících dní se Japoncům podařilo kompletně eliminovat omezené britské námořní síly (jednalo se o nejhorší námořní porážku Britů za celou dobu 2. světové války). Také zbývající letecká podpora byla nedostatečná a díky tomu se britské jednotky v Malajsku a Singapuru staly cílem každodenních náletů. Nebyly ušetřeny ani civilní objekty a cíle. Japonské síly rychle postupovaly na jih Malajským poloostrovem – Britové neměli tanky, neboť je považovali za v tropické džungli nepoužitelné, naopak britská pěchota nedokázala japonským lehkým tankům odolávat.
Pouhých 55 dní od počátku invaze stály japonské síly na dohled Singapuru. Přes heroický odpor musel vzhledem k roztříštěné obraně a s přihlédnutím k nedostatku zásob bez vyhlídky na změnu stavu velící důstojník singapurské obrany, generálporučík Arthur Percival, 15. února 1942 kapitulovat. Přes 130 000 obránců z řad indických, britských a australských jednotek se stalo válečnými zajatci. Jednalo se o nejhorší porážku vojenských sil pod britským velením v celé historii Britského impéria. Mnoho z těchto zajatců bylo později deportováno do Barmy, Koreje, Japonska či Mandžuska a využito coby otrocká pracovní síla na japonských stavbách (zmiňme proslulou železnici smrti v Barmě). Singapur, přejmenovaný Japonci na Syonan-to (název znamenající přibližně „Ostrov světla jihu“), zůstal pod japonskou okupací po celý zbytek války, tedy až do r. 1945. Japonci zavedli přísný režim vůči všem okupovaným, velmi silně byla vzhledem k pokračující válce v Číně zasažena zejména místní čínská populace. Ale ani zajatí Indové a Malajci na tom nebyli o mnoho lépe, většina válečných zajatců z jejich řad zemřela při nechvalně proslulých stavbách. Evropští váleční zajatci většinou strávili zbytek konfliktu v zajateckých táborech. Špatnými podmínkami byl známý především zajatecký tábor Changi.
Po japonské kapitulaci v srpnu 1945 se Singapur propadl do stavu naprosté anarchie. Rabování, zločin a vraždění motivované často pomstou za válečné události byly na denním pořádku. Většina infrastruktury byla zničena během války – obyvatelé města neměli přístup k elektřině, čerstvé vodě, telefonu, město se také potýkalo s kritickým nedostatkem potravin. Tento stav pokračoval do velké míry až do konce r. 1947, kdy se situace začala pomalu stabilizovat. Mělo ale trvat ještě léta, než se objem obchodu a celkový stav města a jeho fungování dostalo na předválečnou úroveň.
Rychlá porážka koloniálních mocností na počátku války způsobila v Asii obrovské oslabení pozic dříve neotřesitelných vládců v koloniích a v Singapuru tomu nebylo jinak. Válkou oslabená Británie byla připravena poskytnout svým koloniím, tedy Singapuru a Malajsku, vysokou míru samosprávy. Prozatím ale v případě Singapuru vzhledem k jeho strategické důležitosti neuvažovala o možnosti plné samostatnosti. První všeobecné volby v Singapuru probíhající v březnu 1948 byly pouze omezené, protože pouze šest míst z celkově pětadvacetičlenné Právní rady (Legislative Council of Singapore) bylo volitelných. Také směli volit pouze britští občané a jen asi 10 % z oprávněných 23 000 osob této možnosti opravdu využilo. Krátce po volbách vypukla v Malajsku takzvaná Malajská krize, která měla mít zásadní vliv i na další směřování Singapuru. Britové na hrozbu nárůstu vlivu komunistů reagovali velmi tvrdě, omezili činnost levicových skupin a schválili kontroverzní Zákon o vnitřní bezpečnosti (Internal Security Act), který umožňoval zadržovat podezřelé obviněné z „ohrožení bezpečnosti“ po neomezeně dlouhou dobu. Proces demokratizace a směřování k nezávislosti byly pro Singapur a Malajsko zablokovány ještě na celá léta.
Směřování k úplné nezávislosti
Navzdory pokračující Malajské krizi proces posilování samosprávy a předávání stále větších pravomocí obyvatelům Singapuru pomalu postupoval. Britové neměli problém s předáním kontroly nad během místních záležitostí do rukou občanů, chtěli si ale prozatím bezpodmínečně udržet kontrolu nad singapurským územím a také mít naprostou autoritu v otázkách vnější bezpečnosti. Z druhých všeobecných voleb konaných r. 1955 vyplynula zásadní změna pro místní politiku – Singapur jmenoval prvního ministra pocházejícího přímo ze Singapuru, a ne z Británie, stal se jím David Marshall. Jeho vláda byla poznamenána přetrvávajícími vnitřními problémy země – stávky a nepokoje byly na denním pořádku.
Na jaře r. 1956 Marshall vedl delegaci vyslanou do Londýna, ta měla jednat o úplném předání vlády nad Singapurem místním občanům. Jednání ale zkrachovala poté, co se Britové odmítli vzdát kontroly nad ostrovem, stejně tak kritizovali Marshallův kabinet za špatné zvládání vnitřních problémů země, zejména častých nepokojů, jež oslabovaly místní ekonomiku. Marshall byl v důsledku úplného krachu londýnských jednání nucen rezignovat na svou funkci. Jeho nástupce, Lim Yew Hock, přijal tvrdá opatření vůči levicovým skupinám a odborovým předákům a mnoho osob bylo zadrženo na základě již zmíněného kontroverzního Zákona o vnitřní bezpečnosti. Britové schvalovali tvrdý postup vůči levicovým silám a při obnovených jednáních v Londýně r. 1957 přislíbili Singapuru plnou samosprávu – měl být vytvořen Stát Singapur s vlastním občanstvím, samospráva měla být volena přímo z řad Singapurců, funkce guvernéra měla být zrušena a nahrazena hlavou státu (Yang di – Pertuan Negara). Britská strana si měla udržet kontrolu pouze nad otázkami obrany a zahraničních vztahů. Příslušný zákon prošel britským parlamentem r. 1958, s plnou samosprávou se počítalo na r. 1959.
Volby r. 1959 vyhrála s drtivou převahou Lidová akční strana (People´s Action Party), která získala čtyřicet tři křesel z celkových padesáti pěti. Předseda strany, mladý právník Lee Kuan Yew, se stal prvním premiérem Singapuru. Kabinet nového premiéra se s vervou pustil do řešení palčivých ekonomických a společenských problémů, s nimiž se město potýkalo. Vedle daňových pobídek a založení průmyslové zóny v Jurongu se jednalo i o intenzivní výstavbu bytových jednotek, sloučení (někdy násilné) odborových organizací do jedné pod silným dohledem vlády a provedení reformy školství s cílem vychovat vzdělanou a kvalifikovanou pracovní sílu. Všechny tyto kroky měly stabilizovat ekonomiku, snížit sociální napětí a potenciálně zvýšit samostatnost a konkurenceschopnost Singapuru. Vládě se opravdu dařilo největší problémy řešit a situace se pozvolna zlepšovala.
Navzdory těmto úspěchům ale i nadále singapurská vláda věřila, že pouze sloučení do jednoho státního celku s Malajskem představuje jedinou životaschopnou variantu pro budoucnost a silně se za tuto možnost zasazovala. Podle vládních špiček byly historické a ekonomické vztahy příliš silné, než aby obě země v budoucnu fungovaly jako dva nezávislé státy. Toto přesvědčení ale rozhodně nesdíleli představitelé malajské vládní strany UMNO (United Malays National Organisation). Ti se jednak obávali o ztrátu téměř monopolního vlivu své strany, jednak se báli, že připojení Singapuru se silnou čínskou většinou zvrátí křehkou rovnováhu sil, jež v Malajsku panovala. Navzdory jejich pokusům o zastavení procesu sloučení byla 16. září 1963 vyhlášena jednotná federativní Malajsie, sestávající z někdejšího pevninského Malajska, Singapuru a bornejských provincií Sarawak a Sabah.
Napětí mezi etniky, zejména mezi singapurskými Číňany a Malajci, se po přistoupení Singapuru do Malajsijské federace významně zvýšilo. Jedním z hlavních důvodů byla federální politika afirmativních akcí, praktikovaná vůči Malajcům podle článku 153 malajsijské ústavy. Díky tomuto článku měli etničtí Malajci výrazně usnadněný vstup do státních funkcí a ke vzdělání a dostávalo se jim i podstatné finanční podpory. S tím se singapurští Číňané, na rozdíl od svých malajských soukmenovců, odmítali smířit. Lee Kuan Yew a další představitelé vládních špiček Singapuru se opakovaně a stále častěji zasazovali za rovný přístup ke všem občanům federace. Po několika vlnách nepokojů, které období provázely, a také vzhledem k neplnění vzájemných slibů týkajících se otevřeného trhu mezi Malajsií a Singapurem, dosáhla situace r. 1965 kritického bodu. Malajsijský premiér Tunku Abdul Rahman ve snaze zabránit dalším nepokojům a krveprolitím neviděl jinou variantu než vyloučení Singapuru z federace. Separace obou států byla připravována v utajení před britskou stranou, neboť se vládní špičky obávaly britské intervence. Dne 9. srpna 1965 malajsijský parlament hlasoval poměrem 126 : 0 pro vyloučení Singapuru z Malajsijské federace. Ve stejné době singapurský parlament přijal zákon o nezávislosti země a vyhlásil republiku Singapur. Pro Lee Kuana Yewa to bylo obrovské zklamání, neboť po celý svůj život věřil ve sjednocení obou zemí a byl jeho zatvrzelým obhájcem i na singapurské politické scéně.
Nečekaná samostatnost
Po takto neplánované a ze dne na den získané nezávislosti čelil Singapur celé řadě zásadních problémů. Mnoho zemí nově vzniklému státu nedávalo moc šancí na přežití. Ze zahraničně politického hlediska byla největším problémem právě probíhající konfrontace mezi Malajsii a Indonésií, kdy Singapur byl ohrožován možností indonéské invaze. Lee Kuan Yew proto hledal okamžitě po vzniku samostatného Singapuru mezinárodní podporu pro uznání nezávislosti země. Singapur vstoupil 21. září 1965 do OSN a byl uznán jako její 117. člen. Součástí britského Commonwealthu se Singapur stal v říjnu téhož roku. R. 1967 byl Singapur mezi zakládajícími členy organizace ASEAN, r. 1970 se zapojil do Hnutí neangažovaných, od čehož očekával možnost setrvání mimo mocenské bloky. Přežití Singapuru coby nezávislé země ale přes rychlé uznání ze
strany mezinárodního společenství zůstávalo nejisté.
Vedle problémů na mezinárodní scéně země čelila i mnoha vnitřním problémům. Mezi největší patřily především kritický nedostatek vyhovujícího bydlení, mizivé přírodní zdroje a vysoká nezaměstnanost (přibližně 10–12 % práceschopné populace), která představovala přetrvávající potenciální problém lidových bouří. Rada pro ekonomický rozvoj se snažila o řešení těchto problému v několika oblastech. Již dříve založená průmyslová zóna v Jurongu v kombinaci s daňovými pobídkami napomáhala příchodu investorů do země. Pokračující industrializace umožňovala pomalý přechod k výrobě složitějšího zboží s vyšší přidanou hodnotou. Vládě se také podařilo přilákat do Singapuru velké ropné společnosti jako Shell a Esso, které zde založily své rafinérie. Finance získané z nově vznikajícího průmyslu a od ropných společností byly ihned investovány do dalšího rozvoje země. Vláda masivně podporovala vzdělání a přijala angličtinu jako pracovní jazyk, čímž dále posilovala vzdělanost zaměstnanců. Rada pro rozvoj bydlení od vyhlášení nezávislosti intenzivně pracovala na rozvoji a stavbě cenově dostupného bydlení pro veřejnost, čímž byly během necelé dekády největší problémy s bydlením z velké části vyřešeny. Britské vojenské síly zůstaly v Singapuru i po vyhlášení nezávislosti, r. 1971 se ale z oblasti kompletně stáhly. Za tajné pomoci izraelských vojenských poradců a díky zavedení branné povinnosti se Singapuru podařilo zanedlouho vytvořit vlastní funkční armádu. Dnes patří singapurské ozbrojené síly mezi nejlépe vybavené armády v Asii.
Ekonomický tygr
V 80. letech začala vláda slavit úspěchy vyplývající z opatření, která provedla v předchozí dekádě. Nezaměstnanost výrazně klesla až k 3 %, průmysl se v rámci udržení konkurenceschopnosti s okolními levnými zeměmi přesunul k výrobě tištěných spojů. Singapur pomalu přestával být levnou dílnou a směřoval k výdělečnějším sektorům služeb. R. 1981 bylo otevřeno nové singapurské letiště Changi, které umožnilo, aby se Singapore Airlines zařadily mezi významné letecké dopravce. Došlo i k dalšímu rozvoji bydlení, kdy započaly stavby domů v místech dále od centra. Na rozdíl od původního, víceméně sociálního bydlení, nové byty vykazovaly vyšší standard a byly lépe vybaveny pro potřeby bohatnoucí populace. Nutnost překonávat větší vzdálenosti vedla r. 1987 k otevření systému rychlé veřejné dopravy (MRT – Mass Rapid Transit). Na politické scéně i nadále dominovala premiérova Lidová akční strana, která mezi r. 1966–81 s přehledem vyhrála všechny volby. Navzdory ekonomickým i zahraničním úspěchům, kterých vláda dosáhla, byla opakovaně kritizována za silně autoritářské vedení země. Situace v politice se pomalu začala měnit od r. 1984, od kdy bylo možné sledovat pomalou liberalizaci a také větší zapojení opozice a nevládních organizací do správy země. R. 1991 došlo k úpravě ústavy a posílení pozice prezidenta, který má nyní veto v otázkách národních rezerv a jmenování osob do státních úřadů. Lee Kuan Yew r. 1990 po dlouhých letech vlády předal moc svému následníkovi, Goh Chok Tongovi, který se stal teprve druhým premiérem v historii nezávislého existování země. V r. 1997 se ani Singapur nevyhnul dopadům asijské finanční krize a země musela přijmout tvrdá úsporná opatření.
Na počátku nového milénia se Singapur stále ještě vyrovnával s předchozími problémy souvisejícími s finanční krizí. Situaci neulehčovala ani epidemie nemoci SARS či růst hrozby terorismu. R. 2001 bylo zatčeno 36 členů radikální organizace Jemaah Islamyiah, kteří plánovali teroristické útoky proti ambasádám sídlícím v Singapuru. Vláda přijala masivní protiteroristická opatření, aby minimalizovala možnosti úspěchu teroristů. Zároveň byly podniknuty kroky k posílení sociální integrace a důvěry mezi různými etnickými a náboženskými komunitami. R. 2004 se třetím premiérem Singapuru stal Lee Kuan Yewůw syn Lee Hsien Loong. Ten do překvapivé míry změnil dlouholetou vládní politiku, když zkrátil délku povinné branné služby a legalizoval hazardní hry v kasinech. Země i nadále usilovala o zvyšování povědomí světa o Singapuru – obnovením ceny Grand Prix r. 2008 a snahou o pořadatelství Letních olympijských her r. 2010. 
Poslední volby konané r. 2011 byly v mnoha ohledech zlomové, protože byly netypické největším počtem zúčastněných politických stran a také největším počtem uvolněných křesel, o něž se bojovalo. I zde ale byla absolutním vítězem strana PAP, která získala 81 křesel v 87členném parlamentu. Opozice získala 6 křesel, nejvyšší počet od vyhlášení nezávislosti. Navzdory veškerému politickému vývoji, strana Lee Kuan Yewa zůstává nepokořeným vládcem Singapuru i po téměř půlstoletí existence země. Stejně tak přetrvávají mnohá omezení a nastavení fungování země, jež první premiér v rámci své vize vytvořil. Starší generace ochotně obětovala velkou část svých svobod výměnou nejdříve za pouhé přežití země a později za blahobyt. Otázku, zda je k této oběti připravena i mladá generace obyvatel Lvího města, jež těžké doby nezažila, zodpoví až budoucnost.
