Esfahán byl významným městem už za Sásánovců. Z jejich doby se zde nachází zoroastrovský chrám ohně – Átešgáh. Esfahán byl hlavním městem rozlehlé provincie po jeho dobytí Araby v 7. století. V 11. století bylo dobyto seldžuckými Turky, kteří ho učinili hlavním městem svého státu. Za jejich vlády město vzkvétalo a stalo se kulturním centrem Persie. Ve 13. století jej vyplenili Mongolové. Tamerlán dobyl město r. 1388 a po povstání proti němu nechal vyvraždit kolem 70 000 obyvatel. Říká se, že zde navršil hromadu z jejich lebek.
Město se dlouho z těchto dvou vpádů vzpamatovávalo a na významu zase nabylo až za vlády safíjovského vládce Šáha Abbáse, který si ho v r. 1598 zvolil za své hlavní město. Nechal vystavět náměstí Nesfe džahán, dlouhou třídu Čahár Bágh Abbásí, mosty přes řeku Zájande (Sío se pol, Pole Chádžú, Pole Chúbí) a mnoho mešit. Jeho bulváry a parky v tehdejší době udivovaly všechny cestovatele, kteří zavítali do Esfahánu. Na konci vlády Safíjovců, v 17. století, měl Esfahán 600 000 obyvatel. V r. 1723 bylo město po dlouhém obléhání dobyto Afghánci, kteří jeho velkou část zbořili.
Íránci považují Esfahán za nejkrásnější město Íránu. Říká se, že kdo neviděl Esfahán, neviděl Írán. Má přídomek Nasfe džahán, „polovina světa“. Je významným centrem kultury a vzdělanosti. Dokonce existuje návrh na přesun hlavního města z Teheránu do Esfahánu.
Maidáne Emám (Náměstí Emáma Chomejního)
Jmenovalo se Maidáne Šáh do r. 1979, tj. do vítězství islámské revoluce. Toto rozsáhlé náměstí měří 510 m na délku a 165 m na šířku. Šáh Abbás Veliký nechal toto náměstí postavit v r. 1612 na „zelené louce“, a tak zvětšil Esfahán. V safíjovské době se náměstí stalo srdcem říše. Odehrávaly se na něm přehlídky, procesí i zábava, především hra v pólo.
Celé náměstí je lemováno dvouposchoďovými arkádami. V jeho jižní straně se nachází Emámova mešita, na severní straně královský karavanseráj a bázár. Ve středu náměstí na západní straně palác Alí Qápú a na východní straně Mešita Šejcha Lotfolláha. Kolem celého náměstí je mnoho obchůdků se suvenýry, koberci a jinými rukodělnými výrobky.
Bázáre bozorg (Velký bázár)
Na bázár se vstupuje majestátní branou, která se jmenuje Kajsaríje. Nalézá se naproti Emámově mešitě na severní straně náměstí. Je zdobena keramickými kachlíky a mozaikami s motivem střelce, který je astrologickým znamením Esfahánu. Zde je znázorněn v podobě chiméry. Malby a fresky v horní části portálu zachycují bitvy Šáha Abbáse s Uzbeky. Esfahánský bázár je skutečným labyrintem zastřešených ulic. Jednotlivé chodby jsou specializovány na jeden druh zboží.
Bázáre honar (Umělecký bázár)
Nachází se poblíž Madraseje Čahárbágh a pochází ze safíjovské doby. Je zaklenutý. Lze v něm nakoupit umělecké předměty i suvenýry.
Masdžede Emám (Emámova mešita)
Před vítězstvím islámské revoluce se nazývala Masdžede Šáh (Šáhova mešita). Je nejdokonalejší stavbou v Esfahánu. Její stavba začala v r. 1612 na rozkaz Šáha Abbáse a ještě v r. 1629 v době šáhovy smrti nebyla její kupole dokončená. Dokončena byla téměř o deset let později.
Její průčelí je situováno na sever, stejně jako celé náměstí. Mihráb je natočen na severovýchod ve směru qibly (směr k Mekce). Průčelí mešity je vysoké 30 m a minarety se tyčí do výšky 48 m. Dvě desky, které lemují vstup, nesou vzor modlitebního koberce, aby připomínaly účel mešity. Mozaikový nápis provedený Alím Rezou Abbásím je z r. 1616, kdy bylo dokončeno průčelí. Pod ním je další nápis, ve kterém je zmíněno jméno jejího stavitele Alí Akbara Esfaháního a hlavního mistra na stavbě Muhíba Alího Beigalláha.
Mešita má typické 4 ívány. Největším jižním ívánem se vchází do modlitebny, která je zastřešena dvojitou kupolí, vysokou 38 m zevnitř a 52 m z venku. Mezi vnitřní a vnější kupolí je 12metrový prázdný prostor, což zajišťuje vynikající akustiku. Ve všech částech mešity lze zřetelně slyšet toho, kdo mluví u mihrábu. Stojíte-li na černém kameni pod kupolí, můžete akustiku vyzkoušet. Jakýkoli zvuk má sedm ozvěn.
Mešita je překrásně zdobená malovanými kachlíky s květinovým vzorem. Převládá žlutá a modrá a bílá barva. Nádoby z jaspisu a mramoru, které lze vidět poblíž vstupu do mešity, sloužily při různých příležitostech. Zejména v létě byly naplněny vodou a šťávou, aby návštěvníci mešity netrpěli žízní.
Na východní a západní straně jsou dvě madrasy (náboženské školy).
Masdžede Šejch Lotfolláh (Lotfolláhova mešita)
Tato mešita je mistrovským dílem safíjovské architektury a mozaikové výzdob y. Byla stavěna 18 let (1602–1619). Nalézá se na východní straně Emámova náměstí. Nechal ji vystavět Šáh Abbás na počest libanonského šejcha Lotfolláha. Šejch Lotfolláh opustil Libanon a na pozvání safíjovského vládce přišel do Persie, aby vyučoval šíitské náboženství.
Kvůli zachování modlitebního směru k Mekce je mešita natočená 55 stupňů od Emámova náměstí, ale není to patrné z čelního pohledu na portál. Obrovská kupole je nesena 170 cm silnými zdmi. Několik úzkých oken osvětluje prostor pod kupolí, který je zdoben kachlíkovou výzdobou s převažující tyrkysovou, modrou a růžovou barvou. Zvenku a ve vnitřní chodbě převládá modrá a žlutá. Mihráb je překrásně zdoben mozaikou a muqarnasy (ozdobné výčnělky). Jejím hlavním architektem byl Ostád Mohammad Rezá Esfahání, syn Ostáda Hosseina, stavitele Esfahánu.
Tato mešita nemá minarety ani nádvoří. Nebyla určena pro veřejnou modlitbu, ale byla soukromou modlitebnou šáhovy rodiny.
Alí Qapú (Vysoká porta, brána)
Tento palác byl vystavěn na příkaz Šáha Abbáse v 17. století. Bylo v něm sídlo vlády. Jedná se o šestiposchoďovou stavbu, vysokou 48 m. Z „balkonu“ je krásný pohled na Emámovo náměstí. Střechu nese 18 dřevěných sloupů. Pozlacené ozdoby a zrcadlová výzdoba pochází z doby Abbáse II. Safíjovský vládce a jeho hosté odsud shlíželi na pólo či přehlídky, které se konaly na náměstí.
Každé ze šesti poschodí je jinak zdobeno. V posledním poschodí se nacházel hudební pavilonek. Výklenky ve stěnách ve tvaru váziček jsou zde kvůli akustice. Mnoho z mozaikové výzdoby i maleb bylo ale zničeno.
Minaret Sareban
Sarebanův (velbloudář) minaret měří 54 m. Byl postaven mezi lety 1130–55. Je nejkrásnější ukázkou seldžuckého umění v Íránu.
Hašt Behešt (Pavilónek Osm rájů)
V tomto malém paláci sídlili poslední safíjovští vládci. Byl vystavěn šáhem Solajmánem r. 1669. Původně byl palác obklopen rozlehlou zahradou zvanou Bághe Bolbol (Slavičí zahrada), která se nedochovala, dnes je kolem park.
Čehel Sotún (Pavilón čtyřiceti sloupů)
Palác Čehel se nalézá v krásné perské zahradě na břehu vodní nádrže. Byl postaven v r. 1647 na rozkaz Šáha Abbáse II. Sloužil jako sídlo dvora i přijímací palác pro státní návštěvy. 20 sloupů (ve skutečnosti je jich 18), které nesou střechu táláru (síně), se odrážejí ve vodě, což jejich počet zdvojnásobuje. Odtud pochází jméno paláce. Čtyřicítka je šťastné číslo.
Zdi přijímacího sálu paláce jsou zdobeny malbami, které zachycují život perského dvora a významné události historie safijovské říše, např. vítězné tažení Nádiršáha do Indie a bitvu v Karnálu r. 1747, boje Šáha Ismáíla s Uzbeky, bitvu u Čaldiránu s osmanskými Turky, přijetí indického vládce Humájúna na dvoře Tahmáspa I.
Masdžede Džom´e (Páteční mešita)
Nalézá se asi 45 minut pěšky od Maidáne Emám. Je nejstarší muslimskou stavbou ve městě a také jednou z nejzajímavějších. Byla vystavěna na přelomu 11. a 12. století. Později byla mnohokrát přestavována a přistavována. Lze na ní sledovat vývoj islámské architektury v Íránu. Částečně byla zbourána během Irácko- íránské války, kdy jedna z bomb dopadla doprostřed jejího nádvoří.
Mešita má nejrozlehlejší nádvoří v Íránu: délku 76 m a šířku 65 m. Kolem nádvoří jsou ívány, z nichž každý pochází z jiné doby. Východní íván pochází ze seldžucké doby, i když jeho výzdoba je až ze 14. století, a později byl opraven za vlády safíjovského vládce Solajmána. Západní íván pochází ze 16. století Výzdoba pochází z doby safíjovského vládce Hosejna. Severní íván pochází ze 12. století a později byl opraven a dovyzdoben za safíjovského vládce Solajmána. Poslední opravy pochází z poloviny 20. století.
Při návštěvě se nezapomeňte podívat na mihráb sultána Oldžajtu a zimní modlitebnu z mongolského období.
Madraseje Čahárbágh
Tato madrasa, náboženská škola, leží na třídě Čahárbágh Abbásí. Nechala ji postavit matka posledního safíjovského vládce Hosejna v letech 1706–14. Šáh Hosejn se v r. 1724 ukryl před afghánskými nájezdníky právě do této mešity. Zde byl také zabit.
Madrasa má krásně zdobenou kupoli a minarety. Má čtyři typické ívány a rozlehlé nádvoří. Je poslední takto krásně zdobenou safíjovskou stavbou.
Nová Džolfa
Čtvrť na jižním břehu řeky Zájande byla založena Šáhem Abbásem pro arménské řemeslníky a umělce, které si pozval z Džolfy, aby pracovali na stavbě Esfahánu. Udělil Arménům zvláštní privilegia a zaručil jim svobodu vyznání. V Džolfě bylo postaveno několik kostelů a katedrála. Nalézá se zde také velmi dobře vedené arménské muzeum. Jsou v něm staré ručně psané arménské knihy, a také 1. tištěná arménská kniha. Je zde možno shlédnout připomínky genocidy Arménů v Turecku r. 1915.
Katedrála Vank
Katedrála Všech svatých se stavěla v letech 1606–1655 pod dohledem arcibiskupa Davida. Zvnějšku není katedrála nijak zajímavá, ale zevnitř je bohatě zdobená olejovými malbami. Malby jsou mixem uměleckých stylů – perského, arménského a evropského. Na stěnách jsou výjevy ze života arménských svatých, hlavně sv. Řehoře, dále výjevy ze Starého a Nového zákona. Na oltáři je zobrazen sv. Josef z Arimatie.