Nejdříve ale k vlastnímu názvu. Číňané Zeď nazývají Wanli Chang cheng (万里长城, Wan-li čchang-čcheng), což znamená doslova „Zeď dlouhá deset tisíc mil“. Protože výraz „deset tisíc“ je pro ně tradičně synonymem nezměrného množství, nabízí se výstižnější překlad „Nekonečně dlouhá zeď“, zkráceně Dlouhá zeď. V angličtině se však ujalo označení „Great Wall of China“, jehož překladem vznikl nepřesný, avšak nejrozšířenější název „Velká čínská zeď“.
Velká čínská, resp. Dlouhá zeď začíná na východě při hranicích Číny a ruské části Mandžuska, při mořském zálivu Bohai (Po-chaj) v místě nazvaném Shanhaiguan (山海关, Šan-chaj-kuan) – průsmyk Mezi mořem a horami. Na západě končí v průsmyku Jiayuguan (嘉峪关, Ťia-jü-kuan) v poušti Gobi, důležitém místě na hedvábné cestě, kde se nacházela čínská celnice.
Hlavní období budování Velkých zdí
- za dynastie Qin (Čchin) (kolem roku 210 př.n.l.)
- za dynastie Han (Chan) v 1. století př.n.l.
- v období Pěti dynastií a Deseti království (1138–1198)
- za dynastie Ming (1473–1620)
Délka a parametry Zdi
Délka Zdi se udává v mnoha verzích – od 6000 km po neuvěřitelných 8850 km, v nichž mají být započteny všechny její známé odbočky i nedávno objevené další části. Jen vzdušná vzdálenost nejvzdálenějších bodů na východě a západě má být 2700 km!
Velká zeď má výšku 6–10 m, u základů má šířku 7–8 m a u hřebene se zužuje na 5 m. Na vnitřní straně věží byla asi 1 m vysoká zábrana proti pádu dolů a na vnější straně cimbuří až 1,8 m vysoké.
Stavební materiály
Stavělo se podle dostupného materiálu v daném místě. V horách se využíval převážně kámen, v rovinách hlína, v pouštních oblastech se hojně upotřebil i pískový rákos, štěrk a tamaryšek. V pozdějších dobách se stavělo z cihel. Přímo ke staveništi materiál nosili muži na svých zádech, vozil se i na hřbetech oslů a koz.
Základní konstrukcí v nejstarším období byl val ze zeminy udusané po tenkých vrstvách do připraveného bednění. Takto vytvořené velmi pevné jádro bylo pak případně i obezděno kamenem. V době Mingů (1368–1644) se začaly ve velkém používat i pálené cihly, což dovolovalo vybudovat technicky podstatně dokonalejší výtvor s různými věžemi, místnostmi atd.
Počet dělníků
Toto monumentální dílo vzniklo za cenu obrovských lidských obětí. Odhady počtu lidí, kteří se na stavbě podíleli, se velmi různí – mluví se o 300 000 lidech, ale také o početné armádě a dalších 1,8 milionu lidí. Říká se, že jedním z materiálů, z nichž byla vybudována, jsou ostatky dělníků, kteří při její stavbě zahynuli. Zdi se proto přezdívalo také „Nejdelší hřbitov světa“ nebo „Zeď slz“…
Funkce stavby
Zdi měly bezpochyby obranný charakter. Na důležitých místech byly vybudovány pevnosti a věže, jichž je celkem asi 25 tisíc. Ve větších rozestupech pak byly budovány kasárny, zásobovací skladiště a velitelství. Schodiště umožňující dostat se na ochoz obvykle stála jen zevnitř, na vnější straně bývala vymýcena vegetace. 
Podél zdi byly také vybudovány chrámy, svatyně, čajovny a věže s hodinami.
K předávání zpráv o pohybu nepřítele používaly strážní hlídky kouřové signály. Například v mingském období znamenal jeden kouřový signál počet 100 nepřátel, dva signály 500, tři signály přes 1000 nepřátelských bojovníků. Později, jak se vyvíjela vojenská technika, ztrácela Velká čínská zeď svůj vojenský význam.
Kromě hlavního tahu má Zeď několik odnoží, jež kopírovaly hranice některých samostatných států, na jiných místech je naopak přerušena. (mapu i další informace o Dlouhé zdi najdete na www.chinahighlights.com)
Účinnost Zdi jako obranného nástroje je tedy sporná – hradbu bylo obvykle možné nějak objet. Přesto ale útočícím nomádům ze stepi situaci alespoň komplikovala.
Hlavní vojenský význam by se dal zřejmě přirovnat spíše k silnici. Zeď stála často v těžkém, zarostlém a neprostupném terénu. Udržovaná zeď tak pomáhala rychle přesouvat jednotky sem a tam. 
Mnohdy také byly zdi předsunutou výspou, jejímž cílem bylo rozdělit ještě ne zcela pacifikované území a omezit zde pohyb stepních nomádů. Zeď také fungovala jako demonstrace síly navenek.
Některé zdroje mluví o Velké čínské zdi rovněž jako o obdobě gulagu. Jednalo se o stavby, kam čínští císaři posílali své politické odpůrce.
Velká čínská zeď dnes
Dnešní podobu získala Zeď za dynastie Ming (1473–1620), kdy byla přebudována do velkorysých rozměrů za použití trvanlivých materiálů. Zdaleka ne celá Zeď se zachovala až do dnešních dnů. Některé části se nedochovaly vůbec, jiné pouze v ruinách.
To, co dnes obdivují turisté, je rekonstrukce některých jejích úseků. Nejznámější jsou tři úseky v blízkosti Pekingu: Badalin (Pa-ta-lin), který byl rekonstruován jako první. Nachází se asi 70 km severozápadně od Pekingu a přístupný je od roku 1957. Zástupy turistů dychtících spatřit tento div světa byly v 80. letech tak velké, že se čínská vláda rozhodla zpřístupnit další úseky: Mutianyu (Mu-tchien-jü) a Simatai (S’ma-tchai).
Mutianyu
Jedna z nejoblíbenějších pasáží Velké čínské zdi je právě Mutianyu, oproti Badalinu podstatně méně turisty „okupovaný“ úsek. Možná i proto, že se nachází o kousek dál, než úsek Badalin – 90 km od Pekingu.
Po zakoupení lístku vás čeká výstup do strmého kopce k úpatí samotné Zdi. Pro zájemce se nabízí lanovka a pro zpáteční cestu dokonce tobogán. Na konci výstupu se vám otevře dechberoucí pohled do hlubokých zalesněných roklí, nad nimiž se po vrcholcích kopcovité krajiny – kam až oko dohlédne – vine stavba, na kterou je právem pyšný každý Číňan. Zeď v Mutianyu je dlouhá přibližně 20 kilometrů a stojí tu 22 zachovalých strážních věží.