Co se ale výrazně změnilo, jsou možnosti dopravy. Tibet už není tou nepřístupnou uzavřenou zemí jako dříve. Létá se sem letadlem nebo jezdí po moderní železnici a tibetské pláně brázdí džípy po rozvíjející se silniční síti. Nicméně i dnes může být cestování po Tibetu dobrodružné i zdlouhavé  a rozhodně zábavné. A to i když se pohybujete pouze po cestách vyznačených na mapách červeně, tedy po cestách první třídy.

Následující příhoda nám hodně vypoví o stavu tibetských vozovek, ale také o mentalitě místních obyvatel, jejichž způsob myšlení je značně odlišný od našeho západního. O mentalitě věčně se usmívajících lidí, kterým je naprosto cizí jakýkoli stres a shon.

Nejfrekventovanější přístupovou cestou do Tibetu je tzv. Friendship Highway, po níž se pohybuje naprostá většina všech zahraničních turistů, ale i většina nákladní dopravy mezi Tibetem a Nepálem. Její název by se dal s trochou nadsázky přeložit jako dálnice Přátelství. 

My po ní vyrážíme z tibetského městečka Tingri směrem na nepálské hranice. Je říjen, brzy ráno, skoro ještě tma a panují přízemní mrazíky. Cesta je dlouhá a nás čeká táhlé stoupání do 5200 m vysokého průsmyku Gjaco. Asi v polovině stoupání dojíždíme až po okraj naložený náklaďák, ostatně jak jinak. Proč by někdo jezdil zbytečně dvakrát, když cesta trvá několik dní? Jedno kolo náklaďáku však zapadlo do původně zamrzlé strouhy stékající do údolí a nemůže ven. Samozřejmě zastavujeme, to je v těchto odlehlých koutech země pravidlem. I když jedeme po "dálnici", na další pomocníky by si mohli počkat ještě notnou chvíli. Řidič nákladního auta se závozníkem, náš řidič a tibetský průvodce, všichni společně okukují auto a nakonec vyhodnocují situaci. Budou se nosit kameny a házet pod kolo vozu. Zapojujeme se tedy všichni do akce. Dolujeme ze země kameny a házíme je pod kolo do říčky a přitom se snažíme nenabrat si ledovou vodu do našich jinak nepromokavých pohorek. Asi po deseti minutách, hromadě nanošeného kamení, několika proklouznutí kol a pár mokrých bot náklaďák přece jen vyjíždí z jámy. My nasedáme do svého džípu a pokračujeme ve stoupání do průsmyku.

Překračujeme další zamrzlé prameny a říčky, až v jedné zapadneme stejně jako předtím nešťastný náklaďák. Chvíli se snaží řidič vyjet, zapíná náhon na všechna čtyři kola, ale bohužel se nedaří. Víme, že za námi jede vyproštěný náklaďák, a tak v klidu čekáme na další pomocníky. Za chvíli přijíždí s mávajícími a smějícími se starými známými. Stejná situace, stejný scénář. Nosí se kameny a házejí pod kola. Začíná však pozvolna svítit sluníčko, led taje, stává se z něj bláto a auto zapadá stále hlouběji. Ruce už máme od vody a kamení celé prornrzlé, když řidič náklaďáku, jak jinak než s úsměvem, vytahuje z auta lopatu. Bohužel se moc nedaří ani s lopatou. Naneštěstí je však jen jedna a tudíž s ní může pracovat vždy jen jeden člověk, tedy většinou náš řidič, ale zato si ostatní tři Tibeťané a my můžeme hřát prokřehlé ruce v kapsách.

Situace začíná být pomalu beznadějná a my tak spěcháme! To bychom ale nebyli v Tibetu, aby neměla situace nějaké řešení. Když nepomohla lopata, tak může přeci pomoci vlečné lano. A už ho řidič náklaďáku v klidu vytahuje a uvazuje za přední nápravu džípu. Na lano se přece nikdo neptal, tak proč hned takovou techniku, když si můžeme napřed zavzpírat s kamením a potom zaházet s lopatou. V Tibetu se vždy vše řešilo a stále řeší zejména lidskou prací. Lidé byli zvyklí velmi těžce manuálně pracovat a zejména na venkově tomu není jinak dodnes.

Tibet je pro některé země možná zaostalá, pro některé spíše tradiční, ale pro většinu určitě krásná a zajímavá, do které stojí za to se podívat. Náklaďák se rozjíždí a náš džíp je v mžiku venku. Nasedáme a vyrážíme dál do průsmyku, abychom se ve zbytku ranních paprsků pokochali výhledem na okolní hory z nejvyššího průsmyku na naší cestě.

Základní informace o Tibetu

• Jak do Tibetu: letecky přes Káthmándú nebo přes Čínu, nejlépe z města Chengdu (Čcheng-tu). Existuje také několik pozemních cest, z nichž nejfrekventovanější vede z nepálského Káthmándú. Druhým nejdůležitějším pozemním uzlem pro cesty do Tibetu je čínské město Golmud. Existuje několik dalších pozemních cest, ale některé z nich nejsou oficiálně otevřeny zahraničním turistům nebo jen na zvláštní povolení.
• Vízum: Pro cestu do Tibetu je nutné čínské vízum a zvláštní vstupní povolení (tzv. permit), který lze zajistit prostřednictvím některé cestovní kanceláře v Číně nebo v nepálském Káthmándú.
• Očkování do Tibetu není vyžadováno žádné, ale doporučuje se proti žloutence typu A a B a tyfu. Před cestou je také dobré si zkontrolovat platnost očkování proti tetanu.
• Pozor na nadmořskou výšku. Pokud jde o cestu poznávacího charakteru, jediným, ale dost zásadním limitujícím faktorem je nadmořská výška, která se pohybuje v průměru okolo 4000 m n.m. O dobré aklimatizaci nerozhoduje ani tak fyzická zdatnost jako spíše momentální rozpoložení fyzické i psychické. Doporučuje se hlavně hodně pít a zpočátku se zbytečně rychle nepohybovat. Pomůže také vypravit se těsně před cestou na 2–3 dny do Alp a tam přenocovat alespoň dvě noci ve výšce okolo 3000 m n.m.
• Stravování v Tibetu: Stravování se dá v Tibetu řešit dvojím způsobem. Buď návštěvami tibetských restaurací, kde vám sice už nepřinesou jen nůž a skopovou kost jako v dobách Svena Hedina, ale výběr je většinou i tak velmi omezen. Nejčastější položkou na jídelníčku jsou knedlíčky "momo" plněné jačím masem nebo kari brambory s rýží a opět s jačím masem. Neodmyslitelným doplňkem jídla je samozřejmě tibetský slaný čaj s jačím máslem. Druhá možnost jsou restaurace čínské. Člověk se v nich sice ochuzuje o místní kolorit, ale alespoň se lépe nají, i když výběr není v porovnání s centrální Čínou také zrovna bohatý.
• Cesta do Tibetu se hodí pro každého, kdo snese trochu nepohodlí na prašných cestách v natřásajícím se autě, stejně tak jako nižší komfort mimo větší města (Některé ubytovny jsou bez sprchy a záchodů) A navíc pro toho, kdo se již předem neobává problémů z aklimatizace na nadmořskou výšku.